K nenápadnému domu uprostřed Hradce nad Svitavou se váže příběh muže, který před 70 lety proslul mezi spoluvězni laskavostí a sebeobětováním natolik, že dostal ještě za svého života přezdívku Anděl z Dachau.
„Narodil se jako jedno z pěti dětí Johanna Unzeitiga. V roce 1921 byl biřmován ve Svitavách a po ukončení obecné školy pracoval krátce jako pomocník v hospodářství u českého sedláka,“ říká historik Radoslav Fikejz.
V sedmnácti letech odešel k mariannhillským misionářům do Reimlingenu v augšpurské diecézi. „Po složení maturitní zkoušky studoval teologii a filozofii v kněžském semináři ve Würzburgu, kde byl 6. srpna 1939 vysvěcen na kněze a přijal jméno Engelmar,“ uvádí historik.
Krátce na to se vrátil do tehdejšího Grándorfu, dnes Hradce nad Svitavou, aby ve své rodné obci oslavil své vysvěcení primiční mší. Do Hradce se poté už nikdy nevrátil.
Na první kněžské místo odešel na Šumavu do Zadní Zvonkové. Ve svých kázáních se postavil proti pronásledování Židů, jejich transportu do koncentračních táborů a nacistické politice jako takové. Jako křesťan navíc nabádal věřící, aby se drželi božích přikázání a ne vůdců, jakým byl Hitler. Netrvalo dlouho a v roce 1941 byl za své výroky zatčen gestapem.
„Uvězněn byl ve věznici v Linci, odkud byl po šesti týdnech převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova. Z konkrétní lidské bytosti se stalo pouhé číslo 26 147,“ vypráví o jeho osudu Radoslav Fikejz.
Pomáhal Rusům, kteří byli na samém dně
Ani nepředstavitelné podmínky koncentračního tábora ho nezlomily a z bloku, v němž byli vězněni kněží, odešel dobrovolně ošetřovat nemocné, především ruské zajatce, kteří byli v Dachau na úplném dně táborové hierarchie.
Před smrtí je omýval od výkalů, aby neztratili důstojnost v okamžiku umírání. Naučil se dokonce mluvit rusky, aby se s ruskými zajatci mohl dorozumět. Posiloval nejenom jejich ducha, překládal i části Bible do ruštiny.
V době, kdy se válka chýlila ke konci, vypukla v táboře epidemie skvrnitého tyfu. Podle dochovaných pramenů byl jedním z několika kněží, kteří odešli dobrovolně ošetřovat smrtelně nemocné vězně. „Zde se zanedlouho nakazil a stal se tak jednou z mnoha obětí epidemie. Zemřel v pátek 2. března 1945, den po svých čtyřiatřicátých narozeninách,“ říká Radoslav Fikejz.
Protože byla válka u konce, podařilo se spoluvězňům Unzeitigovo tělo spálit v kremačních pecích samostatně. Jeho popel pak pronesli za pomoci faráře ven, aby ho pohřbili 30. března 1945 na hřbitově v bavorském Würzburgu. V roce 1968 byla jeho urna přenesena do tamního kostela mariannhillských misionářů.
Kanonizační proces mají na starosti Němci
Církev na pátera Engelmara Unzeitiga nezapomněla. Unzeitigův kanonizační proces, na jehož úspěšném konci je blahořečení a prohlášení za svatého začal v roce 1991 v Německu.
„Je veden v německé diecézi Würzburg, kde jmenovaný přijal kněžské svěcení. Tato diecézní fáze procesu byla uzavřena roku 1999 a veškerá dokumentace byla odeslána do Vatikánu,“ uvádí mluvčí olomouckého arcibiskupství Jiří Gračka a dodává, že o současném stavu procesu vědí více ve Würzburgu.
Papež Benedikt XVI. potvrdil jeho hrdinské ctnosti 19. prosince 2009, tudíž beatifikačnímu procesu nestojí nic v cestě. Vyplývá to i ze zaslaných odpovědí Markuse Haucka z biskupství ve Würzburgu.
„Dokumenty byly včas předloženy Kongregaci pro blahořečení a svatořečení,“ stojí v dokumentu z listopadu 2013.
Miloš Cvrkal, bývalý technický administrátor svitavské farnosti, který se o Engelmara Unzeitiga zajímá jako jeden z mála již několik let, doufal, že za blahoslaveného bude prohlášen letos, kdy uplynulo 70 let od jeho smrti. „Jak daleko je kanonizační proces nikdo nevíme. V skrytu duše jsem doufal, že k jeho stým narozeninám bude blahořečený,“ zmiňuje už čtyři roky staré výročí Cvrkal.
Pátera připomínají dřevěné sochy
Z jeho iniciativy vzešel nápad připomenout Engelmara Unzeitiga také na Svitavsku. Před rokem 2007 totiž o Unzeitigovi neměl nikdo ani tušení. Dodnes není na webových stránkách Hradce nad Svitavou o významném rodákovi jediná zmínka.
„Bylo ticho po pěšině. Sem tam někdo přijel a ptal se na jeho rodný dům. Nikdo to pořádně nevěděl. Od tehdejších rodáků jsme se nikdy nic nedozvěděli. Veškerá svědectví sbíráme útržkovitě. Až jeden rodák to určil naprosto přesně,“ vzpomíná Cvrkal, který se v počeštěném Hradci nad Svitavou narodil tři roky po Unzeitigově smrti.
Nápad vyřezat postavu kněze ve vězeňském oděvu se podle něj přímo vybízel. „V roce 2007 jsem přišel za panem farářem, že jsem viděl krásné dílo řezbáře Petra Štefana a zeptal se ho, zda si neuděláme sochu. Slovo dalo slovo a socha mohla vzniknout,“ popsal zrod dvou stejně vysokých soch Unzeitiga, které byly darovány würzburgskému kostelu a hradeckému kostelu.
„Napsali jsme tehdy dopis do Würzburgu, kde je mariannhillský řád, do kterého patřil i páter Engelmar s tím, že bychom jim předali dar lásky a smíření, protože v té době nebyly vztahy mezi sudetskými Němci a Čechy na nejlepší úrovni. Pozvali nás v březnu 2008, abychom byli u toho, když sochu při nedělní mši prezentovali. Byl to nakonec zážitek, při kterém tekly nejednomu Němci slzy,“ řekl Cvrkal.
Čin Hradeckých měl nakonec tak velký úspěch, že vzniklo devět soch. „Poté přišli misionáři s prosbou, zda by řezbář Štefan nemohl vyřezat další dvě sochy, které jsou dnes ve Španělsku a Itálii. Další sochy jsou v Africe. Jednu cestovní sochu máme v Hradci,“ vyjmenovává Cvrkal, který by se rád blahořečení dožil.
