Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvPřipravovali se komunisté na uchvácení moci už od voleb v roce 1946, kdy usedli do vlády a Klement Gottwald se stal premiérem?
Už ustavení košické vlády 5. dubna 1945 znamenalo zásadní přelom, protože i když komunisté měli vliv v exilové vládě, nově získali důležité silové resorty. Navíc dokázali do vlády dostat několik osob, které vystupovaly jako členové jiných stran, případně jako nestraníci, ale ve skutečnosti podporovaly komunistickou politiku. Takovou roli sehrával i první poválečný předseda vlády Zdeněk Fierlinger.
KVÍZ: Právě se vracím z Hradu. Jak se vyznáte ve „vítězném“ únoru? Po 25. únoru 1948 se Československo ocitlo na 41 let v područí Sovětského svazu. Vyzkoušejte si, jak se vyznáte v událostech „vítězného“ února v testu, který připravil zpravodajský web iDNES.cz. |
Komunisté také dokázali velmi rychle po válce vybudovat rozsáhlou členskou základnu, která se postupně zvětšovala.
A postupně rostl vliv komunistů ve společnosti. Z poměrně malé strany, která byla antisystémovou stranou v období první republiky, během nacistické okupace utrpěla velké ztráty, se stala nejpočetnější a rozhodující politickou silou. V roce 1946 dokázala získat nejvíce hlasů ve volbách, byť na Slovensku byla poražena Demokratickou stranou.
PhDr. Petr Blažek, Ph.D. Historik Petr Blažek působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Zaměřuje se na československé dějiny 20. století, zabývá se rovněž opozicí proti komunistickému režimu a československo-polskými vztahy. |
Komunisté získali předsedu vlády a udrželi silové resorty. Zásadní roli sehrálo ministerstvo vnitra, protože ministr Václav Nosek dokázal postupně získávat vliv v nově budovaných bezpečnostních strukturách, kde komunisté získali rozhodující pozice.
Dá se říct, že komunistická strana dokázala z velké části ovládnout státní aparát a využívala ho pro prosazování svých zájmů. Jejich strategie byla ovšem původně taková, že nevystupovali jako nejradikálnější síla ve státě. Ujišťovali, že jsou si vědomi toho, že Československo bude mít svoji vlastní specifickou cestu k socialismu. Mluvili o tom, že se vystříhají extrémům známým ze sovětského prostředí. Navíc využívali velmi silného rusofilství, které se oživilo během nacistické okupace. Poté, kdy skončilo spojenectví sovětských bolševiků s německými nacisty, se komunisté stali významnou částí odboje.
Jakou měli komunisté v únoru 1948 podporu ve společnosti?
Na rozdíl od Maďarska a Polska zde měli komunisté již dříve silné postavení a jejich vliv zesílil během druhé světové války a po ní. Společnost se výrazně radikalizovala, rovněž silně působil mnichovský komplex, kdy komunisté zdůrazňovali, že se Sovětský svaz na rozdíl od západních mocností nepodílel na zradě Československa.
Komunisté také využívali většího volání po sociální rovnosti. Společnost se stala oproti první republice více rovnostářskou. Přispělo k tomu také velké znárodňování, které nastalo na podzim 1945. Mimochodem to znárodňování bylo programem i jiných politických stran, které mohly působit v Národní frontě. Zejména sociální demokracie byla ve svém programu paradoxně radikálnější než samotní komunisté.
Rovněž se těšili podpoře prezidenta Edvarda Beneše. Beneš se postupně během války přikláněl na sovětskou stranu. V roce 1943 odletěl do Moskvy a podepsal smlouvu, která předznamenala východní orientaci Československa. To se potom potvrdilo při ustavení košické vlády v dubnu 1945, kde měli komunisté velmi silné pozice. A pak to stvrzovala řada dalších kroků, z nichž nejznámější bylo odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947. Situaci také evidentně podcenily západní mocnosti. V mezinárodním kontextu byla sovětizace Československa posledním krokem k vytvoření vnějšího evropského impéria Moskvy.
Vy už jste zmínil ministra vnitra Noska. Právě kvůli jeho krokům vypukla v únoru 1948 vládní krize, když odvolal nekomunistické funkcionáře SNB.
Ministerstvo vnitra se skutečně stalo jedním z klíčovým míst, kde se odehrával konflikt mezi KSČ a nekomunistickými stranami, v nichž ale působily levicové frakce podporující komunisty. Připomenu tři velké konflikty, které rezonovaly také během února 1948.
Tou první byla Krčmaňská aféra, která se týkala atentátů na tři nekomunistické ministry - Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu. Ministři dostali krabičky s výbušninou. Jak se ukázalo při vyšetřování ministerstva spravedlnosti, stopy vedly ke komunistům.
Za druhé to byla takzvaná Mostecká špionážní aféra, jejímž hlavním aktérem byl příslušník československé armády Pravomír Reichl. Výsledkem bylo, že Státní bezpečnost a vojenská rozvědka využila kauzu k rozsáhlému zatýkání celé sítě, při jejímž vytváření byl Reichl zneužit v rámci rozsáhlé provokace StB a vojenské kontrarozvědky. Příslušníci StB se při ní vydávali za americké důstojníky. A tou třetí bylo právě odvolání funkcionářů SNB.
Proč se demokratičtí ministři postavili komunistům zrovna kvůli odvolání policejních funkcionářů?
Ten spor o orientaci státu a vlády mezi stranami, které se podílely na systému Národní fronty, byl dlouhodobý a postupně narůstal. Dá se říct, že nekomunističtí ministři se rozhodli, že budou řešit situaci podáním demise a tím vyvolají změnu vládní politiky.
Není úplně jasné, co si od toho slibovali. Respektive scénáře, které měly nastat, byly různé. Podle původní představy měla demisi podat většina ministrů, tedy že se vedle národních socialistů a lidovců přidají také sociální demokraté. Avšak demisi podalo 20. února pouze 12 ministrů. Teprve 25. února se přidali dva sociální demokraté. Tím se naplnila ta původní představa, aby demisi podala většina vlády, která měla 26 členů.
Problémem se ukázala ústava z roku 1920, která byla v této otázce velmi obecná. V podstatě dávala prezidentovi velkou volnost, jak může postupovat. Gottwald zvolil strategii doplnění vlády, která ovšem nebyla tradiční rekonstrukcí, jak ji známe dnes. Domluvil se s politiky, kteří byli částečně z nekomunistických stran a zároveň byli stoupenci spolupráce s komunisty. A bez souhlasu vedení těchto stran je navrhl jako náhradu za ministry, kteří podávali demisi.
Násilné převzetí moci vzbuzující dojem legality
Jak hodnotíte kroky prezidenta Edvarda Beneše?
Prezident mohl jednat různým způsobem. Samozřejmě se nabízel pád celé vlády, když přestala být usnášeníschopná. Nabízelo se jednání o nové vládě, předčasné volby, které navíc měly být zanedlouho v květnu. Na základě zvyklostí z první republiky také mohla vzniknout úřednická vláda. Výsledek byl nakonec takový, že Edvard Beneš souhlasil se všemi návrhy Gottwalda a podepsal 14 demisí a 14 návrhů na jmenování nových ministrů. Vznikla tak v uvozovkách rekonstruovaná vláda, která de facto znamenala konec dosavadního systému a počátek plného uchopení moci komunisty.
Puč v Československu nebude, soudila CIA dva měsíce před únorem 1948 |
Existují různé konspirativní teorie, podle nichž byl Beneš vydírán sovětskou stranou kompromitujícími materiály. Těžko říct, důkazy nikdo nepředložil. Vzpomínky lidí z okolí prezidenta Beneše hovoří o tom, že čelil tlaku ze strany Gottwalda. Ten tvrdil, že se odmítá domluvit s dalšími představiteli nekomunistických stran, a Beneš mu nakonec zcela vyhověl. Bohužel je nutné říci, že Benešova role v únoru 1948 byla nejen ostudná, ale především osudová pro celou zemi.
Jak se zachovaly bezpečnostní složky v krizových dnech?
Vedle vyjednávání, jak to bude s demisemi, se odehrávala řada násilných a protizákonných kroků. Komunisté využívali armádu a bezpečnostní složky jako nátlakové síly. Do Prahy byla povolána silná jednotka pohotovostního pluku SNB, který byl rozmístěn po celém městě. Jeho příslušníci zasahovali proti jedinému viditelnějšímu protestu 25. února, tedy studentskému průvodu na Hrad.
V pražských ulicích pochodovaly závodní milice, které vyzbrojovalo ministerstvo vnitra. Komunisté začali po celé zemi organizovat akční výbory, které začaly vylučovat nepohodlné lidi ze zaměstnání. Vznikaly ve všech státních úřadech, ve školách, v armádě, ministerstvech, různých společenských organizacích a dalších institucích. Důležité také bylo využití centralizovaného odborového hnutí, což byla velká nátlaková skupina.
Nekomunistické strany se ocitly v krizi, protože byly zasaženy razantními kroky, na něž nebyly připraveny. Strany byly zvyklé na prvorepublikový styl jednání, najednou ke slovu začaly přicházet mimoparlamentní způsoby. Už během krize byly pozatýkány stovky odpůrců. Proto si myslím, že nemůžeme mluvit o ústavních změnách. Jednalo se tedy o násilné převzetí moci, které vzbuzovalo dojem legality. Myslím, že bohužel se na tom podepsal i Edvard Beneš, který vlastně tuto fikci legality svým podpisem nových členů vlády vytvářel.
Před 70 lety Československo odmítlo Marshallův plán. Přikázal mu to Stalin |
Hovoří se také o výhrůžkách sovětskou intervencí. Radil se Gottwald o postupu s Moskvou?
Do Československa 19. února 1948 přicestoval bývalý sovětský velvyslanec v Praze Valerian Zorin, který byl tehdy náměstkem ministra zahraničních věcí. Ten tady v podstatě dohlížel na ty události, které se odehrávaly. Měl tu řadu jednání, sešel se také s klíčovými postavami a jednal i s Janem Masarykem, o němž představitelé nekomunistických stran předpokládali, že se k nim přidá, což neudělal.
Když se podíváme na mezinárodní kontext, tak Československo bylo poslední zemí, kam se dostala Rudá armáda, kde proběhl komunistický převrat. Při pohledu na mapu v únoru 1948 uvidíme všude okolo, mimo Bavorska, území s přítomností sovětské armády.
Známe záběry z náměstí, kde dav lidí vítá Klementa Gottwalda po návratu z Hradu. Lze říci, jak velká část obyvatel přivítala vítězství KSČ v této politické krizi?
Není to jednoduché odhadnout. Co se týče těch záběrů, je třeba si uvědomit, že komunistické manifestace byly dobře připravené. Soudruzi dokázali na pražské ulice přivézt lidi i z dalších měst. Jediným viditelným projevem odporu byly zmíněné studentské protikomunistické demonstrace, které se konaly - a to paradoxně - na podporu Beneše 23. až 25. února. Z nich existuje jediná dochovaná fotografie z posledního dne. Je to také dáno tím, že ministerstvo informatiky bylo zcela v rukách komunisty Václava Kopeckého. Bohužel je pravdou, že na ulicích chyběli stoupenci nekomunistických stran, které zůstaly velmi nečinné.
Petr Zenkl při jednání s prezidentem republiky zdůrazňoval, že dává přednost parlamentní cestě při řešení vládní krize a odmítal, aby rozhodovala ulice. Jenže komunisté neovládali jen ulice, ale postupně ovládli celou státní správu, armádu či bezpečnostní složky.
