Spatříme ji na zastávce Florenc, vysoká tmavá anorektička s dlouhýma kostnatýma rukama, přes rameno koženou bundu – znamení. Při nastupování do autobusu se začne nesmyslně mačkat na dámu s kabelkou – další indicie.
"Co myslíš?" sykne jeden z kriminalistů. "Ta je jasná," odpoví mu druhý.
Na poslední chvíli skočíme do autobusu za ní. Hned jak se dveře zabouchnou, policisté k podezřelé přistoupí a tasí služební odznaky.
"Já nic neudělala, vážně!" brání se zaskočená holka, vtom se jí v prstech zjeví zmuchlané bankovky, strká je za sedadlo, jako by se jich potřebovala narychlo zbavit.
Policisté zvyšují hlas: "Čí je ta peněženka?!" "Moje." "Nelži!" V peněžence je i rodinná fotka.
"Kdo to je?" "Bratranec." Jenže podezřelá holka je Romka a z fotky se zubí blonďák. A hned vedle dvě zastrčené slevové karty do drogerií, na cizí jméno.
"Tak čí je ta peněženka?!" "Ukradená..." přizná se holka pološeptem. Policisté ze speciálního týmu Kapsa na odhalování pouliční kriminality mají další úspěšný zásah.
Převlečeni za turisty korzují denně pražskými ulicemi, rozhlížejí se, tipují si potenciální pašíky (pachatele), sledují je klidně hodinu, a když vycítí, že chtějí "udělat" nějakého geschenka (turistu), zasáhnou. Sluneční brýle, trička, džíny a tenisky – od normálních chodců se liší jen tím, že mají u těla dobře ukrytou zbraň, odznak a želízka.
K ukradené peněžence se nikdo nehlásí, a tak na další zastávce zlodějku vyvedeme z autobusu a vykročíme s ní k nejbližší služebně. Nebrání se, za chůze se svěřuje, že krade kvůli heroinu, je závislá.
Na stanici za ní cvaknou mříže a ze záznamů v počítači vypadne, že za kapesní krádeže už byla souzena. Takže žádná elévka. Mladší kriminalista Ondřej sepisuje protokol, starší Petr pátrá po majitelce, stačí jediný telefonát. Když okradená stará paní přijde na policejní služebnu, je dojatá.
Zlodějka ji "udělala" pár minut předtím, než jsme ji odhalili v autobusu. "Stalo se to na schodech u metra. Cítila jsem, jak mi sahá do kabelky, a pak utekla. Stačila jsem na ni jen zakřičet," popisuje.
Happy end. Kdyby to byla epizoda z krimiseriálu, spustí se titulky. Nám ale služba nekončí, jdeme lovit dál. Do metra.
Jak vyčistit metro
Přestupní stanice Muzeum, vlaky metra sviští co minutu sem a tam, rozhlížíme se, můžeme mít štěstí, nebo taky ne.
"Přes zimu je v Praze tak padesát klasických kapsářů, v létě dvojnásobek. Tady v metru nejvíc řádí Rumuni. Taktika je vždycky stejná, rozestoupí se po nástupišti, tipují si oběti, a když se ozve "ukončete výstup a nástup", na poslední chvíli se seběhnou do stejných dveří. Vytvoří tlačenici a zmatek a přitom obírají, na další stanici vystoupí," říká Ondřej.
Vtom se přiřítí další vlak, z něj proud lidí a taky trojice snědých chlápků. Než stačím mrknout, kriminalisté je nekompromisně čapnou za bundy a obracejí čelem ke zdi.
"Stát! Nehýbej se!" Na dlažbu padají luxusní hodinky, mobily, papírky z kapes a taky rumunské pasy. Tvrdost a razance je adekvátní, tohle je známá bandička, všichni mají u sebe srolované noviny nebo prázdné igelitky – další poznávací znamení. Při akci si jimi kryjí prsty, když se vkrádají do cizích kabelek a kapes. Říká se tomu "šátro".
"Co máš v tý ledvince? Šáhni si tam sám!" zvyšuje hlas Ondřej.
To proto, že kapsáři fetují, mívají u sebe injekční stříkačky a na nich žloutenku a HIV.
Tentokrát máme smůlu, zlodějíčci si ještě nestačili nakrást, vše jim patří. Kriminalisté se rozhodnou odvést je na služebnu do Bartolomějské ulice, kde můžeme z otisků prstů zjistit, jestli je nehledá Interpol. Vytáhnou želízka a spoutají skupinku k sobě, takže vznikne komická mateřská školka.
Na stanici se nakonec ukáže, že jsou čistí. Prozatím.
"Kam teď půjdeš?" ptají se jednoho po druhém, když jim vracejí pasy.
"Domů," odpovídají zlodějíčci zdvořilou češtinou.
Samozřejmě lžou. Ale aspoň jsme udělali dobrý skutek, v metru bude dvě až tři hodiny bezpečno, kapsáři se navzájem informují esemeskami, žádná banda si teď do podzemí netroufne.
Co budeme dělat my?
. Blog: Kapsáři a video. I takový je pohled na věc |
"Půjdeme se podívat do KFC ve Vodičkově ulici. Volali, že mají na videu nahranou krádež," rozhodne Petr.
V miniaturní kanceláři nám manažer restaurace pouští film s klasickým scénářem. Dívka obědvá kuřecí kousky a upíjí colu, klábosí s kamarádkou a vůbec netuší, že za jejími zády přešlapuje zlodějka. Ta si ve správnou chvíli špičkou boty přišoupne kabelku k sobě, shýbne se, nahmátne peněženku a mizí. Raz, dva, tři – a je vymalováno.
"Můžeme si ten záznam stáhnout?" ptají se policisté.
Manažer souhlasí a nezapomene dodat: "Můžeme vás pozvat na malé pohoštění, pánové?"
Podobných lákavých nabídek pochytáme za den moc. Z krádeží jsou v centru Prahy zoufalí všichni kavárníci a hostinští, moji policejní průvodci vyčistili desítky podniků a majitelé jim jsou vděční. Většinu nabídek odmítáme, jinak bychom nepili nic jiného než colu a kávu. Tady se však na pár minut usadíme, je tu dobrý výhled do ulice.
. Jak poznat kapsáře1. Stahují se na místa, kde se objevují turisté, vyhledávají tlačenice na velkých sportovních a hudebních akcích. 2. Při nastupování do tramvají a metra nastupují do dveří ve skupince na poslední chvíli, uměle vytvářejí chaos a strkanici. Právě v těch okamžicích "pracují". Při své práci si kryjí ruce "šátrem", kterým jsou buď zmuchlané noviny, nebo prázdná igelitová taška. 3. Když vejdou do kavárny nebo restaurace, rozhlížejí se a tipují si možné odložené kabelky a kabáty. Poté vyjdou ven a po chvíli se opět vracejí. Nenápadně se nad své oběti nahýbají, jakoby omylem zavadí o váš kabát nebo kabelku pověšenou na židli, s omluvou ji zvednou (přitom kradou) a vzápětí se vytratí. 4. Ačkoliv to zavání rasismem, jedním ze základních poznávacích znamení kapsářů je, bohužel, i tmavší barva pleti. |
Osmdesát tisíc korun za den
"Podsvětí má svá pravidla," vypráví Ondřej, zatímco neustále očima hlídá ulici. "Metro si drží Rumuni a taky Rusové, velmi seriózně vypadající pánové, teď se k nim přidala ještě jedna mladá česká skupinka z Ostravska. Kavárnám vládnou Alžířani, ti se specializují na odložené věci, říkáme jim odloženkáři. Často si peněženku jen vypůjčí, vytáhnou platební kartu, během pár minut vyberou peníze z bankomatu, v obchodě udělají bleskový nákup za desítky tisíc a kartu zase vrátí. Krádež zjistíš až z výpisu účtu. U směnáren šmelí s falešnými forinty Bulhaři a Poláci, těm se říká ruličkáři."
"Kolik si takový zloděj vydělá?" ptám se.
"Dost. U jednoho ruličkáře jsme našli výpisy z Western Union. Denně si posílal na devizový účet 80 tisíc."
"A co s těmi penězi dělají?"
"Hrají automaty, fetují, chodí do nevěstinců, kupují si značkové oblečení a sponzorují své rodiny. Bydlí po hotelích, neustále se stěhují. Když umřel papež, byli jsme bez práce, všichni se stáhli do Říma. Totéž, když se teď hrálo fotbalové mistrovství Evropy, v Praze byl klid, protože se kradlo ve Vídni a v Ženevě."
"Koho si kapsáři vybírají nejčastěji?"
"Starší ženy s kabelkami, nejlépe z koženky, ta se dá dobře naříznout. Z turistů jsou nejoblíbenější Japonci, vůbec se nebrání. Netroufnou si na mladé Angličany, ti si nenechají nic líbit a rádi se perou."
Chci se ptát dál, ale Petr znovu sklouzne pohledem na ulici a prohodí: "Hele ho, zmetka!"
Po chodníku neuroticky pobíhá postarší chlapík s knírem, který cosi hučí do mladého turisty s batohem. Běžíme za ním. "Policie! Doklady!" udeří Petr na chlápka a zatáhne ho do pasáže. Něco tuší.
"Co jsem udělal? Co chcete?" "Doklady! Bez diskusí!" Chlápek šátrá v kapsách, vytáhne mobil a pár drobných. "Nic nemám! To je šikana!" vykřikuje vztekle.
"Ty kapsy mi ukažte!" nedá se odbýt policista. Chlápek znovu sáhne do kapes, zdá se, že je opravdu čistý. Mám pocit, že Petr to s tou razancí přehání. Ale on je jako v transu a nutí chlápka, aby kapsy doslova obrátil. A hle – sáček s nahnědlým práškem.
Takže pán je dealer.
Pošuci, blázni a květináři
Jeden den se nezastavíme, jindy se neděje vůbec nic. Turisté ostřelují foťáky pražské památky, ale kapsáři si asi vzali dovolenou. Totální mrtvo. Usadíme se na chvíli na lavičkách a sledujeme cvrkot. Václavák – to je úžasné panoptikum. Na Příkopě potkáte třeba sloní ženu, dívku s nehezkým obličejem. "Má normální rodinu, která se o ni chce starat, ale ona utíká, je ráda s bezdomovci," říká Ondřej.
"A támhle jde Bohouš," ukazuje na vousáče v kšiltovce, černých brýlích a modré košili s pestrými odznáčky, u pasu má dokonce obušek. "Hraje si na strážce zákona, skáče turistům do cesty, kontroluje jim občanky a cestovní pasy. Když je nemají u sebe, odvádí je na policejní služebny. V kapse má bonzovací bloček, když spatří policajty, že si zašli na kafe, udává je. Chce být policejní prezident."
A suverénně největší šílenec? "Asi ten, jak nám volal, že našel vojenskou vysílačku. Když za ním přijedeme, stojí vedle něj starej vysavač. Ptáme se: to je ta vysílačka? On šeptá: přesně, vojáci tu určitě mají manévry! Když jsme pochopili, že ho nepřesvědčíme, vysavač jsme s poděkováním naložili a za rohem vyhodili do kontejneru. Jenže za chvíli telefonoval zas, že prý našel druhou vysílačku. Samozřejmě v tom kontejneru..."
"Hele, támhle jde květinář," ukazuje kriminalista Petr na menšího hrbáče. "Toho jsme chytili, když přímo před našima očima ukradl v květinářství platíčko s kaktusy."
Náhoda, o den později jdeme po Václavském náměstí a hrbáč-květinář si to vykračuje přímo proti nám. Hádejte s čím – s obřím květináčem s okrasným keřem.
U pasáže Světozor kriminalisté opět zasahují, znelíbil se jim obtloustlý Polák s vepřovým krkem. Po bleskové osobní prohlídce u něj objevíme svazek maďarských forintů. Už vím, ruličkář. Před směnárnami nabízí lidem eura nebo dolary ve výhodnějším kurzu. Odpočítá vám bankovky, smotá je do ruličky převázané gumičkou, kterou v kritické vteřině jako kouzelník vymění za velmi podobnou ruličku – jenže v té tvoří eura jen svrchní část, zbytek jsou buď bezcenné forinty, neplatná bulharská leva nebo nastříhané paragony.
"Jedna paní takhle naráz přišla o sto padesát tisíc korun. Říkáme to lidem pořád, nikdy neměnit peníze na ulici! Ale nedají si říct..." říká Ondřej.
Jako bych cítil v jeho hlase skepsi. Když se na to ptám, přiznávají, že jsou tak trochu bezmocní. To je prý tak: aby dostali kapsáře za mříže, musí ho chytit přímo při činu, tedy ve chvíli, kdy někomu sahá do kapsy nebo do kabelky.
Kolikrát se to povede? Jednou, dvakrát týdně. Policistů je málo, kapsáři je znají, fotí si je mobily a navzájem se před nimi varují. Skoro zázrak, že se k nim kriminalisté několikrát denně dokážou nepozorovaně připlížit, říkám si. Státní zástupce ale kapsáře pro malou nebezpečnost do vazby většinou nepošle, takže zloděj se vzápětí vrací na ulici a dál krade a vydělává desetitisíce. Pak konečně nastane soud.
"Chceš se jít podívat, jak to dopadne? Pojď s námi," nabízejí mi oba kriminalisté. U soudu vystupují jako svědci.
Soudce zahájí jednání, ale obviněný, známá firma, hned upozorňuje, že se nedostavil jeho advokát a že bez něj nechce vypovídat. Vzápětí vyjde najevo, že advokát cestuje kdesi po Moravě a jednání nestihne. Soudce s povzdechem jednání odročí na další měsíc, kriminalisté se ani nedostanou ke slovu.
"To je normální," říká Ondřej. "Příště nedorazí k soudu sám kapsář, zase se to odročí o měsíc, až napotřetí bude odsouzen. Dostane podmínku nebo peněžitý trest, na který si vydělá za dvě odpoledne. Až když ho chytneme víckrát, jde sedět natvrdo. Jenže dostat může maximálně dvouletý trest, takže si odsedí půlku a vrací se na ulici."
Ještě luxusnější podmínky pro práci u nás mají chmatáci z ciziny. Aby se vyhnuli vyhoštění z Česka, podají si žádost o azyl, takže tu můžou krást dalších pár měsíců. Azyl samozřejmě nedostanou, teprve potom jsou eskortováni na letiště. A pak?
"Odjedou domů, koupí si falešné doklady, stačí, aby si změnili ve jméně jediné písmenko, a už vypadnou z registrů. No a za měsíc je máme zpátky."
Se srolovanými novinami se natlačí do vagonu metra a strčí prsty do další cizí kabelky nebo kapsy.
Třeba zrovna do té vaší.
(Jména kriminalistů jsou s ohledem na jejich utajení změněna.)
| Omlouváme se všem slušným čtenářům za to, že jsme zrušili diskusi pod článkem. Někteří jiní ji bohužel zneužívali k opakovaným rasistickým a vulgárním výpadům, které už nešlo mazat jednotlivě. |
