Kummer je ročník 1941. Brněnskou konzervatoř absolvoval 1965. V následujících šestnácti letech hrál mimo jiné s Moravskou filharmonií, ale především v Brně i v Praze prakticky se všemi vůdčími představiteli našeho tehdejšího jazzového
Kvasu, kupříkladu s Gustavem Bromem, Decziho Jazz Celullou, Velebného SHQ či v různých formacích s Janem Hammerem, Jiřím Stivínem, Karlem Růžičkou, Emilem Viklickým i v divadle Semafor. Další zkušenosti získával v bigbandech Václava Kozla, Karla Vlacha, Ferdinanda Havlíka, Václava Hybše a v TOČRu nebo JOČRu. Deset let tvrdil muziku v orchestru Ladislava Štaidla, dvorního doprovazeče Karla Gotta a mnoha celebrit tehdejšího popu. Když se tedy 1981 rozhodl dát vale Husákově normalizaci, byl na práci v zahraničí připraven s takovou všestranností, jakou se u nás mohl pochlubit málokterý výkonný hudebník.
Vincenc Kummer hraje s uskupením Leon Slezák Trio: Antonín Julina - kytara, Leon Slezák - piáno, Václav Dadák - bicí; Brno 1963
Vincenc Kummer zakotvil ve Švýcarsku a strávil tam čtvrtstoletí. Zde bychom mohli nabídnout další seznam, tentokrát už světových hvězd, s nimiž si zahrál na společném pódiu. Patřili k nim mimo jiné třeba Tony Scott, Slide Hampton, Dee Dee Bridgewater, Maynard Ferguson, Mel Lewis, dcera Charlieho Parkera Kim Parkerová, Eddie Lockjaw Davis, Dizzy Gillespie, Chet Baker, John Luis či Nat Adderley. České přísloví praví, že basa tvrdí muziku, a spolehlivý basista je vzácná a hledaná rekvizice - zvlášť když pro sebe nenárokuje místo hvězdy v popředí.
Když se před několika Kummer vrátil do rodného Brna a trochu se porozhlédl, hlásili se k němu všichni jeho bývalí jazzoví spoluhráči s radostí a upřímnou chutí připomenout si společná mladá hraní. Jenže situace ve světě jazzu se mezitím podstatně změnila a Kummer netoužil založit vlastní soubor, pro nějž by musel hledat stálou a třeba každodenní práci. Využil možností, které nabízela nová technika i nová situace na jazzovém trhu a začal vlastním nákladem a vydávat sérii cédéček, dokumentující jak jeho dřívější působení v zahraničí, tak i nová setkání doma. Alba jsou dostupná po přihlášce na internetu.
Vincenc Kummer s Harrym "Sweets" Edisonem; Curych, Švýcarsko, leden 1989
Vincenc Kummer na oněch nahrávkách nevznáší nárok na renomé virtuóza typu Miroslava Vitouše nebo George Mráze: je to prostě dobrý a zkušený muzikant, jemuž i světové hvězdy rády přiznají jeho zasloužené místo a poskytnou mu pro ně dostatečný prostor. První disk, nazvaný SWISS TIMING, přináší na ploše jedenasedmdesáti minut třináct nahrávek z let 1983-2001 se švýcarskými a německými soubory, většinou s big bandem Radia Zürich, občas se sólisty proslulých jmen. Na některých nahrávkách, třeba ve skladbách Earl, My One A Only Love nebo Sweet Georgia Brown, však stojí v popředí právě Kummerův kontrabas, jehož hudebním vzorem byl zřejmě Ray Brown. Nejznámějším sólistou je tenorsaxofonista Eddie Lockjaw Davis, kterého tu většinou slyšíme jen za doprovodu rytmiky. A právě v těchto zvukově průzračnějších formacích zní Kummerův klasický walking bass nejvýrazněji.
Vincenc Kummer (vpravo) s přítelem a kytaristou Milanem Kašubou; Brno 2007
Druhé album, nazvané … I REMEMBER, vzniklo roku 1996 v Brně – coby první záznam Kummerova setkávání s dávnými domácími přáteli, mimo jiné s trumpetistou Pavlem Husičkou, saxofonistou Petrem Králem, pianistou Luďkem Svábenským, kytaristou Zdeňkem Sarkou Dvořákem a bubeníkem Martinem Šulcem. Je to cenný záznam sólistů, kteří na oficiálních nahrávkách nejsou zachyceni tak často a z nichž někteří už nás opustili navždy. Na předním místě na tomto záznamu hráčsky stojí Petr Král (ročník 1947), jako Kummer někdejší člen Decziho Jazz Celully, který 1983 rovněž odešel do Německa. Mužný tón jeho tenorsaxofonu může být pro ty, kdo ho tehdy neznali, příjemným překvapením. Totéž platí o průrazném a jiskřivém úhozu pianisty Luďka Švábenského, který před Kummerovým odchodem patřil k jeho nejmilejším partnerům. Překvapením je, že na některých číslech se tu Kummer uplatní také jako sólista na klapkový trombon; v těch okamžicích za něho basu přejímá Petr Kořínek. Není mnoho alb, na nichž bychom mohli slyšet vedle sebe odlišný tón klapkového a snižcového trombonu, který tu třímá Svatopluk Košvanec. Stopáž třiačtyřiceti minut přináší devět čísel, většinou standardy, ale jsou tu i tři originály Kummera a jeden od Petra Krále. Je to po čtvrt století první setkání jazzmanů, kteří spolu vyrůstali, a pochopitelně se nese ve stylu, v němž spolu hrávali až do svého rozloučení - tedy v podstatě v chorusovém post- bopovém mainstreamu.
Jazz Celulla: Laco Deczi, Vincenc Kummer, Josef Vejvoda, Petr Král, Zdeněk Sarka Dvořák; Praha 1972-1973
Další tři alba už vznikla v tomto tisíciletí. Kummerovo jedenapadesátiminutové dueto s Karlem Růžičkou SOUL SERENADE (2008) přináší setkání s pianistou zcela odlišného typu než je Luděk Švábenský. Z deseti čísel tu už standardům patří jen pět, zbytek jsou originály obou partnerů. Stylové vyjádření se zde přesouvá ke koncepci, v níž se větší měrou uplatňuje i kompoziční aspekt. Nepochybně je to přínos Karla Růžičky, nicméně Kummer se v tomto prostoru cítí jako doma. Zase příjemný rozhovor dvou přátel: rozešli se před desítkami let, která každý prožíval ve zcela odlišných podmínkách, avšak pocit muzikanstské sounáležitosti přetrval.
Další dvě alba představují značně jiný pohled. Předloňské, téměř hodinové TWO GENERATION TRIO - ONE ukazuje Kummera se dvěma partnery, jejichž společně spočítaný věk stále ještě nedosahuje toho jeho: tenorsaxofonista Radek Zapadlo a kytarista Vilém Spilka se narodili v roce 1975, respektive 1976. Jejich životní dráhy se však odvíjely ve značně odlišném prostředí. Spilka už mohl legálně vyjet na studium do Ameriky a po návratu se mu podařilo prosadit na brněnské JAMU specializovanou katedru pro jazz; Zapadlo si své muzikantské zkušenosti mohl doplnit pobytem v Austrálii. Přístup jejich generace se různí od jazzu, který se u nás hrál v osmdesátých letech: mezi jedenácti tituly alba se nachází šest originálů. Přitom všem třem partnerům toto společenství vyhovuje. Tady už nejde o vzpomínání na staré časy, nýbrž o hudbu, jakou můžete slyšet v dnešních klubech.
Vincenc Kummer nahrává s dcerou Ladou v pražském rozhlasovém Studiu A; 2002
Tento dojem ještě zesílí na albu, které Kummer letos nahrál ke svým sedmdesátinám: SO BEATS MY HEART FOR YOU. K jmenovanému triu tu přistoupí ještě bubeník Kamil Slezák a violoncellista Radan Vlach. Na studiové nahrávce se objevují i dubbingy, v nichž se violoncello rozšíří na celý smyčcový kvartet a Kummer se v Carmichaelově Stardustu ve virtuózním a melodicky bohatém úvodu i závěru rozjede do pasáží, jaké by mohly být ozdobou jakékoliv dnešní nahrávky. Jazz zřejmě vytváří jakési pouto kontinuity a soudržnosti, které vydrží přes rozdíly času i prostředí.
