Beranova prvotina je vzdor výtkám - mířeným však spíše k redakci textů, jimž nepomohla ponechat v nich jen to, co je na nich nejcennější - dílem hodným pozoru. Přinejmenším díky minimalistickému a syrovému zachycení venkovských pijáků, tápajících postav, často osamělých, mátožných v nekonečné deziluzi, bolesti či nudě. Temné obrazy z blátivých jézédáckých cest se tu střídají s až andrejevovsky tíživou epikou hutného vyprávění; pointy povídek i přes určitou monotematičnost vyznění oslovují jazykem a poetikou vidění. Bylo zkrátka předloni zřejmé, že nastupuje tvůrce poučený výrazově oproštěnou psychologickou prózou (od A. P. Čechova po Raymonda Carvera), který navíc s expresivně přesným stylem a se sociologickou věrností v povídkách zabydlel současnou krajinu jižních Čech.
O knizeStanislav Beran: Hliněné dny. Fotografie na obálce Eva Fuková (Sami tři, 1954). Vydal Host, Brno 2009, 168 stran, doporučená cena 219 korun. |
Od povídky k románu cesta trnitá
Jenže: povídka není totéž, co román. Ačkoliv Stanislav Beran v tomto prozaicky rozlehlejším prostoru má v jednotlivých kapitolách našlápnuto k sugestivnímu vyprávění, jako celek vyznívá jeho novela nevýrazně, v duchu předešlého Beranova psaní by se skoro chtělo říct, že rozbředle. Sám autor, poněkud netypicky, anoncuje na přebalu knihy, o co mu v Hliněných dnech šlo: "Je to kniha druhé poloviny století, ve kterém rozkvetlo salónní levičáctví a civilizační choroby, a také příběh dvou lidských osudů, v určitých okamžicích se protínajících a poté na dlouhou dobu vzájemně ztracených, osudů, které už při letmém dotyku jako kulečníkové koule mění směr a po dalších odrazech k sobě opět nacházejí cestu...".
Ovšem taková anonce se může týkat v podstatě každého druhého současného českého románu o druhé půli dvacátého století. A to je asi to, co mě na Beranově próze dráždí a mrzí – neurčitost textu, která je v jeho románu od začátku do konce přítomná – navzdory líčeným detailům a hodnověrné realistické drobnokresbě dvou hlavních postav Jana a Petra. Dobové reálie (měnová reforma, osmašedesátý, normalizace) navíc vyznívají svou pravoúhlou úsečností či přesněji schematičností, s níž jsou zmiňovány, jako publicisticky postavené dobové kulisy, v nichž je příběh inscenován.
Rozstříhat, zamíchat, něco z toho vyjde
Dalším a možná že nejrušivějším stavebním kamenem Hliněných dní je samotná konstrukce prózy, formální postup spočívající v kapitolách nechronologicky vytýčenými letopočty (1953, 1975, 1946 atd.). Jistě, příběhy často vyznějí silně i díky tomu, že je s časem vyprávění zacházeno jako se zmuchlaným papírem. V Hliněných dnech si však Stanislav Beran tento fígl ulehčil a zjednodušil. Prózu jen mechanicky rozkouskoval do jednotlivých časových úseků - fragmentů ze života dvou hlavních postav, a leporelo novely - funguj!!!
Beranův román se tříští na lepší a slabší povídky, které tak tak drží nit příběhu. Přičemž lepší jsou děje, v nichž Beran vypráví úsečně a bez popisnosti, slabší naopak kapitoly, kde se - snad kvůli potřebě realistických kulis – uchyluje k popisnosti a k papírem šustícím dialogům (pasáže o měnové reformě, hovory figur občas jako střižené ze současné televizní inscenace a na příběhu "malých lidí", realisticky a takzvaně srozumitelně popisující "velké dějiny").
Bosí jsme přišli, bosí odcházíme
Nebyla bych k románu a autorovi tak přísná, kdybych si nebyla vědoma Beranova talentu. Je možné, že mu na prostor románu zatím nestačí tvůrčí dech, je rovněž možné, že je zkrátka silnější povídkář, který se existenciálním záběrem příběhů a psychologicko-realistickým popisem bolesti a samoty postav může sebevědomě přiřadit k autorům typu Jana Balabána či Anny Zonové.
A jen na okraj jedna drobná radost při četbě Hliněných dní.. Když Stanislav Beran popisuje ke konci chlad bosých nohou obou hlavních postav – kariéristického starce, bývalého kádra Petra a starce-bezdomovce, bývalého doktora Jana. Bosí jsme na svět přišli a bosí odcházíme, ten biblický motiv otevřených prázdných prstů a děravých fuseklí je prostinký i hluboký současně.
