V publikaci Zahrada: přirozenost a umělost se setkáme jak s popisem přístupů k zahradě u klasických filozofů, jako byli Georg Wilhelm Friedrich Hegel či Jean-Jacques Rousseau, tak s pozoruhodnými příklady nejsoučasnějšího umění, zvláště takzvaného bioartu, jenž využívá činnosti živých organismů (či procesů, které se v nich odehrávají) k tvorbě artefaktů, které jsou tím pádem částečně živé.
Kdo hledá autenticitu, nenajde
V knize najdeme plejádu pojetí zahrady: zahradu jako „konkrétní prostor skrytosti před světem“, zahradu, která je „v první řadě místem symbolizujícím světový řád a jeho poznávání“; zahradu jako „prostorem nevinnosti dětství i ztráty nevinnosti, prostorem bezčasí rajské dokonalosti i pomíjivosti všeho“. Rozlišeny jsou různé druhy zahrad a jejich historická posloupnost: tak zahrada okrasná vznikla velmi pozvolna ze zahrady užitkové či „kuchyňské“. Připomenuta je interpretace zahrady coby „zhuštění toho nejlepšího“, co se v přírodě nachází. Zároveň autoři upozorňují, že žádná „autentická“ příroda dnes téměř neexistuje, veškerá krajina má totiž do jisté míry charakter krajiny kulturní, vlastně tedy zahrady.
Biolog Stanislav Komárek v této souvislosti upozorňuje na to, že ráz naší krajiny výrazně spoluvytvářela dějinná skutečnost, že šlechta vlastnila monopol na lov zvěře a rovněž kácení stromů bylo regulováno. Naproti tomu třeba v osmanské říši, kde byly kácení a lov omezovány minimálně, zůstaly lesy a velká zvířata jen na úplně odlehlých místech.
Zoologická zahrada v německém Lipsku
Tak pravil Foucault (a Puchmajer)
Sborník kupodivu nezmiňuje pojetí zahrad, se kterým přišel proslulý francouzský filozof Michel Foucault v podobě tzv. heterotopie. To jsou v jeho pojetí „skutečná místa, místa, která se formují v samotném základu společnosti – která jsou něco jako proti-umístění, druh účinně zavedených utopií, v nichž jsou všechna ostatní skutečná místa, která můžeme v kultuře najít, současně reprezentována, popírána a převracena“. Foucault jmenuje jako jednotlivé příklady heterotopie kolonie, bordel, hřbitov, divadlo, zoo, a právě zahradu. Tradiční zahrada Peršanů byla podle něj „posvátným prostorem, který měl spojit uvnitř svého obdélníku čtyři části, představující čtyři části světa, s prostorem ještě posvátnějším než všechny zbývající, který byl jako střed světa v jeho centru (zde býval bazén a vodní fontána), a v tomto prostoru, v tomto jakémsi zvláštním mikrokosmu, se měla setkat všechna vegetace zahrady. Zahrada je nejmenší pozemek světa, tedy celkovost světa“.
Skleník Fata Morgana
V tomto smyslu dnes fungují zvláště zahrady botanické, anebo skleníky zahrnující pod jednou střechou několik vegetačních pásem. Jeden z předchůdců pražské Fata Morgany, skleníku v Březině, už roku 1814 oslavoval spisovatel a básník Antonín J. Puchmajer: „Nejsladší pochytí smysly vytržení, když v skleníku se octneš, kdež na několik kroků v duchu jako tisíceré probíhaje kraje a rozmanité vida rostliny, od konce světa, z vrcholů hor a z břehů mořských, zdáš se sobě býti obyvatelem ráje, v němž všecko bylinstvo bylo pohromadě“.
Kde a co a proč lze evokovat
Hned v úvodu sborníku zdůrazňuje Vlastimil Zuska, že zahrada je ve své unikátní pozici „mezi“ intencionálním rámcem lidské kultury a předpokládanou estetickou nezáměrností přírody „zvláště vhodný objekt zkoumání“. V samostatné stati potom pražský profesor estetiky obhajuje tezi, že „úkolem zahrad je prostředkovat ta napětí nebo polarity, které jsou důležité pro danou kulturu: jako živé – mrtvé, soukromé – veřejné, divoké – ochočené, přírodní – umělé, vnitřní – vnější, uspořádané – chaotické“. Poté polemizuje s výrokem, že „japonská zahrada funguje prostřednictvím evokace stejných pocitů, jaké vnímatel zakouší, když skutečně pozoruje stromy, hory, jezera v přírodě“. Zuska soudí, že bychom tímto způsobem neměli zahradu zaměňovat za přírodu.
Podle mě k „evokaci“ oněch pocitů může docházet i při plném vědomí toho, že se ve skutečnosti nenacházím v přírodě, nýbrž v zahradě; stejně jako člověk meditující nad bonsají s kamenem – představujícími prastarý strom se skálou – samozřejmě ví, že vidí toliko model (dodejme, že mezi příspěvky najdeme také text sinoložky Olgy Lomové o čínských zahradách).
Chátrající zámek Buštěhrad na Kladensku, přilehlá zahrada se obnovy už dočkala.
Sborník symbolicky zakončuje podnětná studie biologa Radka Mikuláše o zániku zahrad, respektive o tom, co se děje se zahradou, když je zbavena lidské péče. I když je podle něj „džunglovitý charakter pozdějších stadií opuštěných zahrad pro většinu evropské populace nepěkný“, stávají se dnes pustnoucí zahrady někdy i předmětem obdivu, a v odůvodněných případech by si podle něj zasloužily i „určitou formu institucionální ochrany“.
Je přitom jisté, že téma zahrad zdaleka není touto knihou vyčerpáno; jestliže publikace Kauza les (viz níže box o celém projektu) byla věnována i literárnímu toposu lesa, pak v Zahradě o krásné literatuře nenajdeme téměř nic, zato filozofická část se tentokrát rozbujela až příliš. Snad tedy přijdou i další svazky, které téma dále rozvinou a doplní, respektive budou kultitovat toto dosud „nezorané“ badatelské pole.
Bečovská botanická zahrada.
Krása, krajina, přírodaNejprve byl roku 2007 založen – dle všeho především z iniciativy estetika a kunsthistorika Karla Stibrala – konferenční cyklus Krása, krajina, příroda. Následovala obdobná setkání v letech 2008 – 2011 (že by se konference i letos se nám dohledat nepodařilo). V určitém časovém závěru pak vycházejí sborníky na totéž téma. Protože byly publikovány zatím čtyři, je zřejmé, že zatím čekají na zveřejnění texty ze setkání loňského, nazvaného Krása a zvíře. Estetika, etika a zoologické zahrady.  Obálka knihy Zahrada. Přirozenost a umělost Zde tedy dosavadní sborníky: Karel Stibral – Ondřej Dadejík (eds): Krása, krajina, příroda I. Nakladatelství Dokořán, Praha 2009, 278 stran. Karel Stibral – Bohuslav Binka - Ondřej Dadejík: (eds): Krása, krajina, příroda II. Vydala Masarykova univerzita, Brno 2009. 170 stran. Karel Stibral, Ondřej Dadejík, Michal Peprník (eds): Karel Stibral, Ondřej Dadejík, Jan Staněk (eds.): Zahrada. Přirozenost a umělost (Krása, krajina, příroda IV). Vydal Dokořán, Praha 2012, 238 stran, doporučená cena 240 korun. |
