Divadelní sezona 2007/2008 se v těchto dnech uzavírá, scény přecházejí na prázdninový provoz. Ale jinak je živo. Spolumajitel Divadla Ta Fantastika Petr Kratochvíl ve středu 25. června na speciální tiskové konferenci oznámil, že podá v souvislosti s vývojem kolem kulturních grantů žalobu na pražský magistrát. Evropští komisaři totiž vydali verdikt uznávající dotaci na prodanou vstupenku. Tato dotace se přitom v končící sezoně stala jednou z hlavních příčin svárů, které nakonec přesáhly jak divadelní i kulturní obec, tak území hlavního města (jen počet signatářů petice Za Prahu kulturní překročil třicet tisíc).
Pro připomenutí: "Fantastický" Petr Kratochvíl vloni hrozil žalobou na český stát kvůli nedostatečné ochraně investic. Nepřišlo mu férové, aby některá soukromá, za účelem zisku provozovaná divadla získávala dotace, a jiná ne; Kratochvílovo trvání na principu rovnosti lze ostatně pochopit. Strach, aby spolumajitel Ta Fantastiky nejednal "nadoraz", vedl k tomu, že pražský radní pro kulturu Milan Richter začal měnit systém dělení peněz. Zavedl dotaci na vstupenku, která přiklepla peníze mimo jiné i Kratochvílově firmě, a podnikatel žalobu stáhl.
To však vybudilo a sjednotilo množství umělců, kteří jsou na pražských penězích "na kulturu" neskonale závislejší. Přišlo jim nemravné, že peníze by od města měly dostávat i vysloveně komerční scény – na úkor kolektivů vyloženě neziskových. Pražský primátor Bém se do sporů zapojil nakonec i tak, že slíbil dotaci na vstupenku zrušit. Tím Petra Kratochvíla rozlítil: Bém podle něj uhnul "tlaku ulice" a magistrát jedná "v rozporu s právem České republiky a pravidly Evropské unie".
Spor tedy nabírá novou dynamiku. Přesto, nebo právě proto se pokusme učinit prozatímní rekapitulaci.
Život a smrt posvátné krávy
Když sezona začínala, nic nenasvědčovalo tomu, že umělci budou zanedlouho před pražským magistrátem volat po "defenestraci“ radního pro kulturu Milana Richtera. Většina z nich souhlasila s názorem, že systém přidělování grantů v Praze potřebuje změny, byť byl po skandálu v roce 2004 inovován. (Roznětkou tehdejších protestů se stal zamýšlený čtyřletý grant v celkové výši 65 milionů pro Palác Akropolis, který provozuje městský zastupitel za ODS Pavel Hurda.) Jenže varující měla být již rychlost, s níž Richter reformu protlačoval – zamával takzvaným čtyřpilířovým grantovým systémem a hnal se za sestavováním grantové komise. Dnes se kasá, že rozhodování přece odebral politikům. Zapomíná dodat, že protesty vyvolal už způsob, jímž byli někteří členové grantové komise vybráni; kolem Milana Knížáka a Antonína Schneidera se objevily dohady, zda byli nominováni odbornou veřejností, jak to systém předpokládá.
Asi jen málokteří z umělců jsou natolik naivní, jak je jim někdy podsouváno, aby si mysleli, že jakmile jednou dostanou grant, mají na něj nárok do skonání věků. Avšak ve standardně fungujících systémech předem a jasně vědí, v jakých provozních mantinelech mohou uvažovat o své příští tvůrčí existenci. Kdežto grantové soukolí namazané Richterem začalo hrozivě skřípat: tradičně zpožděné granty se zpozdily ještě více, a některá divadla (divácky úspěšná a vyprodaná) tak letos kromě úvěrů zachraňoval i entuziasmus herců a režisérů pracujících několik měsíců na dluh.
Není to poprvé, co se po roce 1989 (nejen) pražská kultura potýká s finančními problémy.
Kupříkladu v roce 1993 chybělo divadlům zřizovaným magistrátem třicet milionů. Jenže je tu podstatný rozdíl: teď šlo o peníze, které v grantovém systému již existovaly, avšak Richterovy "reformy“ je náhle přesměrovaly k novým adresátům.
Patrně největší zmatek nadělal již smutně proslulý "vstupenkový pilíř“, podle nějž se přispívá na prodanou vstupenku, padni komu padni. Z něj radní pro kulturu učinil posvátnou krávu. A pustil se do příprav druhé vlny transformace pražských divadel; vyhlásil ji k 1. lednu 2009. Proti tomu se šéfové vybraných scén ozvali.
Nebylo divu: varováním pro ně byly mj. zkušenosti dříve transformovaného Činoherního klubu, Divadla Archa či Semaforu, kde nebyla včas vyřešena ani návaznost čtyřletých grantových cyklů. Fascinující svým způsobem je, že plán na transformaci organizací disponujících majetkem v řádu stovek milionů korun prošel v radě hlavního města na základě pouhé víry v neomylnost radního pro kulturu – vždyť Richterovy plány nikdo fakticky neviděl.
Nicméně primátor Bém radního dlouho bránil. V červnu překvapivě otočil. Prakticky jediný z bodů, v němž protestujícím neustoupil, bylo odvolání Richtera; na svém místě zůstal i šéf výboru pro kulturu Ondřej Pecha (ODS). Z politického hlediska šlo o logický krok – primátor v tomhle nemohl ustoupit "tlaku ulice“, tím by si oslabil pozici uvnitř strany.
Ale proč Bém vlastně ustoupil? Nejspíš proto, že osvědčená metoda ustát pár týdnů protestů, hrst nepříjemných článků a pár televizních reportáží, a pak si vše udělat dle svého, nezafungovala. Protestující začali získávat mimopražské sympatizanty, na Bémově magistrátě finančně nezávislé. (Nutno však připustit, že vlna solidarity mimopražských umělců nebyla úplně nezištná. V mnohých městech totiž takřka automaticky zavádějí vše, co se prosadí v Praze. A mimopražští tvůrci tak zareagovali v rámci sebeobranné "prevence“.)
Lze pouze spekulovat o tom, jakou roli sehrály blížící se krajské volby. Je pravděpodobné, že nemalou. Kdo by za stávajících volebních preferencí chtěl v ODS riskovat, že se z bouře v pražské sklenici vody stane nějaká celorepubliková nepříjemnost? Smír vykoupený příslibem několika milionů a plánem na potřebné skutečně reformní kroky – to byla přijatelná cena.
Jenže vyřešeno je málo, či spíše nic, a vůbec ne pouze proto, že Petr Kratochvíl z Ta Fantastiky nyní prohlašuje, že s magistrátem už nehodlá jednat, bude postupovat již "jen právní cestou“. V kuloárech se kupříkladu mluví o plánech na ještě absurdnější verzi financování – o čtyřletých grantech "pro všechny“. Otázkou zůstává, zda Milan Richter dokáže v budoucnu věcně jednat s lidmi, kteří žádali jeho odvolání. Zvláště když v uplynulých měsících prokázal pozoruhodnou míru neochoty (či neschopnosti?) vést dialog. Nejprve si zacpal uši před výtkami pražských ředitelů a ředitelek. Pak ho nezajímaly protesty organizací reprezentujících divadelníky z celé ČR. Poté odmítl výhrady formulované renomovanými umělci a pedagogy DAMU i navrhovanou odbornou pomoc Divadelního ústavu.
Bitvu argumentů nahrazovala snaha pošpinit názorové odpůrce, využít závisti. Podobně postupovali komunisté před pádem režimu v roce 1989. V jejich slovníku patřil výraz "kulturní elita“, který radní Richter oprášil, k osvědčeným nadávkám. DJ Milan, jenž namixoval veřejná vystoupení Miloše Jakeše a Milana Richtera, ve zkratce vystihl argumentační "lidovou“ zlovůli, nadále přítomnou v tuzemském politickém prostředí. Princip zůstává týž: "naivní“ umělci jsou prohlášeni za "zmanipulované“ loutky.
Havlovo kopýtko
Máme-li uvěřit Petru Kratochvílovi, považují pravověrní fanoušci ODS, a Václava Klause především (a právě takovým skalním příznivcem Kratochvíl bezesporu je), za démona v pozadí Václava Havla. Kratochvíl bezděky vystihl problém občanských demokratů, který je důsledkem jejich drtivých volebních vítězství v hlavním městě – opilost převahou jim přivodila ztrátu sebereflexe. Fundovanou kritiku automaticky interpretují coby politický útok. Tento model jednání bohužel potvrdilo i jednání výboru pro kulturu, který před týdnem odvolal dva z opozičních kritiků – Karla Jecha (SZ) a Janu Ryšlinkovou (SNK ED).
Do jisté míry lze podezřívavost vůči protestujícím umělcům vysvětlovat tím, že se politici běžně nesetkávají s lidmi, jejichž vystupování je tak emocionální. Kdo někdy nahlédl do divadelního zákulisí, ten dobře ví, kolik "osudových okamžiků“ zde lidé prožívají během jediné zkoušky. A jak razantně, nezřídka až hystericky jdou divadelníci do konfliktů, aby se vzápětí dokázali se svým sokem korektně domluvit.
Pro někoho může být obtížně uchopitelný fakt, že se na platformě letošní kulturní iniciativy potkali umělci, kteří k sobě jinak mají docela daleko. Což vypovídá o obecné míře nespokojenosti a pocitu bezmoci, které protestní akce iniciovaly. Kdo by si vloni vsadil na to, že proti magistrátu půjde i ředitel Městských divadel pražských Ondřej Zajíc, který má pověst Bémova chráněnce?
Spravedlnost, s. r. o.
Mizérie pražské kultury přitom není zdaleka tak velká, jak by se mohlo podle sporů zdát. Jenže je třeba přistoupit k zásadním koncepčním změnám, které asi nebudou každému příjemné. Jedním z notorických problémů, které se datují dávno před Richterem, je protekcionalismus.
Peníze určené pro kulturu se v Praze dají přesměrovat na komerční akci modelingové agentury, další milion získá internetové rádio, vrabci na magistrátní střeše si cvrlikají o tom, jak se štědře dotovaly honoráře některých umělců na charitativních koncertech. Koneckonců je absurdní, když dnes nejlukrativnější pražskou scénu spravovanou magistrátem – Hudební divadlo Karlín – vede ředitel, který na rozdíl od ostatních kolegů ani neprošel řádným konkurzem. Jestliže byl Egon Kulhánek do funkce před pěti lety dosazen přímo, měl by nyní dostat šanci obhájit své místo ve férovém boji.
Tomu by však mělo předcházet vypracování jasných pravidel pro obsazování šéfovských postů, která v poslední době až příliš podléhala lidové tvořivosti ze strany politiků.
Pak bude možné spolu s Voltairovým Candidem prohlásit: Žijeme v nejlepším z možných světů. Zatím k němu máme, jak zřejmo, docela daleko.
