Kinžál je rodová kronika. Současně je to kniha plná historek a legend několika regionů tuzemských, evropských i afrických. Navíc je souhrnem paradoxů dějinných i současných. Téměř pětisetstránkové dílo lze vnímat jako encyklopedii bizarností, které jsou tím, co dává všednímu a běžnému barvu, vůni a lákavou příchuť.
Co mu zbylo po otci
Neduživý chlapec Jaroslav, jeho matka Marie s košíkem jahod odrůdy Senga sengana, otec Josef a jeho africká anabáze, předkové z Kolína a z Nepomucka, příbuzní z Polánky, vila v pražské Ruzyni, byt v Ječné ulici v Praze. K tomu přídavek z galerie utopených mučedníků i andělské putování jezuity Albrechta Chanovského, pomníky a nálety, ukulele, umění fotografů a obdivované obrazy Joži Uprky. I všeliké houbařské poznatky a doporučení, na ně také nesmíme zapomenout. To je přitom pouhý zlomek postav či situací, jimiž se prodírá vyprávění v knize Jiřího Kamena. Je to běh na dlouhou trať, protože linku rodinných peripetií, která se sama o sobě nedrží chronologického postupu, přerušují vsuvky, doplňky, odbočky a také dokončení těchto vsuvek, odboček a doplňků.
O knizeJiří Kamen: Kinžál Mladá fronta, Praha 2011, 472 stran, doporučená cena 349 korun. |
Kinžál, sečná zbraň, která dala textu název, je téměř nejcennějším dědictvím Jaroslava, jehož otec zemřel, když chlapci bylo devět let. Věcí, které ukazovaly na nějaké zásadní otcovo dobrodružství, bylo ovšem víc - například stan s moskytiérou, mucholapka či sbírka etiopských zrnek kávy. Avšak většina z nich podlehla užívání, byla ztracena, popřípadě ukradena. Jen ten kinžál odolal a dokonce se stal významným nástrojem: „Po Bedřichovi se zahrádky ujal strýc Alois a kinžál nechal nabrousit. Byl tak ostrý, že se s ním dalo holit. Strýc kinžálem štípal dříví a mýtil buřinu na zahrádce. Kinžál britské armády se stal nástrojem proměny obyčejné zahrádky se zeleninou a jabloňovými zákrsky na zahradu, která se výběrem květin, zeleniny a keřů stane oslavou rumělky malíře Joži Uprky, jehož dílo Alois obdivoval.“
Obálka knihy Jiřího Kamena Kinžál
A po vzoru kinžálu je možné stopovat i další příznaky, ať už k jejich počátkům a kořenům, anebo k vějíři okolností, do nichž zasahují. Předměty mají totiž v příběhu významnou roli, dokonce to občas vypadá, že zásadnější než lidé se svou nespolehlivou pamětí. V předmětech totiž zůstávají příběhy uchovány v původní podobě. Jako by se každý dotek, užívání, gesto i slovo v blízkosti pronesené, zapsalo do materiálu a tomu, kdo je podobně naladěn ochotně i po letech spustí svoji „nahrávku“ vyprávění. Žádná věc tu není zmíněna samoúčelně a pro jediný okamžik. Kolínské pivo, limonáda i Cyklon B, husy i kožich Emy Destinnové, to vše se znovuobjevuje, vysvětluje a posouvá děj.
Převalující se čas
Kompozice Kamenovy knihy se stává nejen sbírkou více či méně uvěřitelných příhod, ale také jakousi literární skrývačkou. Téměř to vypadá, že bude třeba zapisovat si jednotlivé vrstvy tohoto svérázného rodokmenu příhod. Ale nakonec to čtení není až tak komplikované, aby se v něm čtenář ztratil. Koneckonců, text je možné vnímat i coby sled samostatných historek. Poněkud vágní přístup k času je ostatně nejpřitažlivějším momentem knihy. I když prožil otec Josef své africké dobrodružství během druhé světové války, jeho tamní čas jako by byl mimo přesně určitelnou škálu. Trochu připomíná Lawrence z Arábie, černobílé fotografie z koloniálního období i poněkud ostřejší výjevy z hanzelkovsko-zikmundovských cestopisů. Koneckonců i Jaroslavova chlapecká anabáze s léčením jeho chronické rýmy krutostí zásahů upomíná spíš na torturu než údobí pokroku a humanity.
Jiří KamenBásník, prozaik, autor rozhlasových her Narodil se 28. března 1951 v Kolíně Navštěvoval Střední všeobecně vzdělávací školu ve svém rodišti (1966–1969), studoval na FF UP v Olomouci českou literaturu, divadlo a film (1969–1974, 1976 PhDr. prací Emil Artur Longen – divadelník). Krátce byl asistentem režie v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně. Roku 1975 nastoupil v Praze do redakce zábavy Československého rozhlasu, v Českém rozhlase působí dosud, dlouhodobě na stanici Vltava.  Spisovatel a rozhlasový publicista Jiří Kamen Knižně nejprve začal s publikacemi básnických sbírek (Výtah do nebe a Štěstí pod míru), pro rozhlas psal v 80. letech a počátkem let devadesátých hry hry (např. Poslední dialog, Objednávka na štěstí, Láska vše zachrání, Dárci). Největšího ohlasu dosahuje a také nejsoustavnější je jeho tvorba prozaická: viz knihy Toulavý kůň (1982), Zlatý Petr (1984); Dědeček na střeše (1988); Ten druhý jsem já (1995), Za všechno může kocour (1996), Hugo (2004), Kinžál (2011). |
Podobně, vypráví-li dospělý Jaroslav o svých předcích: jejich osudy a vztahy se mohly odehrát před padesáti lety, v republice první nebo druhé, ale klidně o století dřív. Jemné přechody mezi „lomy“ času činí celek poutavým, protože názorně ukazují, že ani systémy či režimy nemohou ovlivnit některé základní hodnoty a strategie. Že hledání vlastních kořenů je zkrátka nadčasové. Že běh dějin je jedna nepřehlédnutelná věc, ale to, čím je naplněn, obsah, který se následně a dodatečně dozvídáme, je důležitější. Jak se odehrálo to, o čem máme jen kusé informace? Kam se poděla podstata toho, co bylo z kronik vymazáno? Jiří Kamen ukazuje, že interpretovat lze z fragmentů, z dotýkaných věcí, ze střípků paměti. A současně, že občas dávná zkazka začne v ústním podání žít vlastním životem, snadno se odchýlí od reality a pravověrnosti, a ve své nadnesené podobě vykvete košatěji, než jakkoliv věrohodná pravda.
A k tomu: když už to vypadá, že upadneme do melancholie, že začneme oplakávat ztracené časy, přijde historka o hasičích v cirkusáckých uniformách, poučení o albínech mezi houbami, nebo se zjeví velmi lidská tvář sošného a váženého světce. Pohled jakoby zdola, anebo dolů, k soklu pomníku, přitažení vzletnosti k zemi a k realitě.
Svedete se oholit kinžálem?
Kinžál osekává marné iluze a romantické představy. Tak jako Jaroslav pátrá po svých předcích a s jejich úspěchy nachází i slabiny, podobně za historickými mýty prosvítají i jejich malichernosti.
Styl vyprávění v knize Jiřího Kamena je blízký tomu, jenž okouzluje generace čtenářů v prózách Poláčkových či Hrabalových. Hrne se z ní nezadržitelná průtrž historek, nových souvislostí, které nakonec znejistí Jaroslavovo dosavadní pátrání, ale čtenáře nepochybně pobaví a rozesmějí. Současně zahrají na strunu mírné nostalgie konce starých časů. Opatrně ovšem, neboť, koneckonců, kdo by se ještě dnes dokázal oholit kinžálem?
