1. Po pádu akcií v roce 1929 přišla velká hospodářská krize. Jak je možné, že v době dnešní krize na finančních trzích všichni ujišťují, že nic takového nehrozí?
Nikdy nejde prvotně o to, že nastal pád na finančních trzích. Ten je jen signálem, okamžikem prozření, že "takhle už to dál nejde". Příčinou tehdy i dnes je špatná struktura hospodářství – několik let bobtnala jedna odvětví na úkor jiných, takže teď přichází čas, kdy se hospodářství dává do pořádku. Likvidují se špatné investice: lidé, stroje, materiál, všechny zdroje z nepovedených podnikatelských záměrů se musí přesunout zpátky do výrob, které mají smysl. To s sebou nutně přináší pokles cen ve všech odvětvích, která v minulosti nesprávně nabobtnala.
Po roce 1929 americká vláda nechtěla pokles cen a mezd připustit – stát například platil vysoké peníze zemědělcům za výkup jejich úrody, pro kterou však nebyl při vysokých cenách odbyt, takže ji raději pálil, než aby připustil pokles cen! Hospodářství se tak nemohlo ozdravovat, protože pracovní síla a další zdroje byly uměle zadržovány v nerentabilních výrobách a nemohly přejít do zdravých odvětví. Pokles, který mohl trvat dva roky, se protáhl na více než desetiletou krizi.
Dnes se zdá, že americká vláda k tak nesmyslným opatřením, jako je zvyšování dotací a cel, nesáhne. Proto všichni doufají, že se světová krize nebude opakovat.
2. Existují na druhé straně nějaké podobnosti nynější krize a pádu z roku 1929?
U obou krizí jde o skutečné deformace v hospodářství, které se musí narovnat. Špatné podniky prostě musí zkrachovat a lidé prostě musí přijít o práci, aby mohla začít prosperovat ta odvětví, o jejichž výrobky a služby mají lidé skutečný zájem. Hospodářský útlum je jak kocovina po flámu – je to ozdravný proces odbourávání škodlivin. Bolí, ale jinak to nejde. Dát si další sklenku, to nic nevyřeší a problém se jen na chvíli zakryje, ale pak to bude ještě horší.
3. Co stojí na počátku nynějších finančních turbulencí?
Na počátku všeho je fungování bank. Ty částečně fungují jako praví finanční zprostředkovatelé – dávají dohromady ty, kdo mají přebytečné zdroje, které by rádi někomu za úrok půjčili (třeba pan Semtele, který je ochoten začít si kupovat méně rohlíků, aby v budoucnu byl bohatší), a ty, kdo místo peněz mají nápady a domnívají se, že na nich vydělají dost, aby úvěr splatili (třeba pan Houžvička, který chce stavět nové domy). Velikost zájmu Semtelů půjčovat a velikost zájmu Houžvičků o úvěry se pak projeví v ceně úvěrů – úrokové sazbě.
Banky také spravují vklady na běžných účtech – to ale pro Semteleho není žádná půjčka, to jsou pohotové peníze, u kterých má pocit, že je má kdykoli k dispozici. Kámen úrazu je v tom, že banka to jako úschovu nevidí, ona prostě ty peníze někomu dál půjčí – a klidně za nižší úrokovou sazbu, než by jinak musela (protože panu Semtelemu nemusí platit tolik, jako kdyby svůj vklad považoval za půjčku – to by přece od ní chtěl nějaké peníze za to riziko půjčování).
. v roce 1929 a nyníTehdy v roce 1929... Roku 1929 nechtěla vláda USA připustit pokles cen a mezd. Ekonomika se nemohla ozdravovat. Pokles, který mohl trvat dva roky, se tak protáhl na více než desetiletou krizi. ... a nyní Dnes se zdá, že USA nesáhnou k tak nesmyslným opatřením, jako je zvyšování dotací a cel. Proto všichni doufají, že se světová krize nebude opakovat. Nikdo to neviděl? Už v roce 2003 bylo ekonomům jasné, že ceny na americkém trhu s bydlením jsou příliš vysoko a rozjíždí se spekulační bublina. Takže nakonec bublina na trhu s bydlením v USA praskla čtyři roky poté, co byla diagnostikována. |
V tu chvíli nastává zvláštní jev, kdy jedny peníze mají jakoby dva majitele. Jak vkladatel (Semtele), tak ten, kdo dostal úvěr (Houžvička), mají pocit, že mají peníze kdykoli k dispozici, a oba podle toho utrácejí. Semtele dál kupuje rohlíky, kdežto Houžvička kupuje stroje, materiál a dělníky na stavbu domů. Jenomže zdrojů je pořád stejně, to jen peněz je více! Aby Houžvička sehnal dělníky na stavbu domů, musí je přeplatit z jejich dosavadního zaměstnání, například z pekárny. Díky Houžvičkovi začnou růst mzdy a ceny ve stavebnictví. Rohlíky se kvůli tomu, že dělníci a materiál jdou do stavebnictví, již nemohou vyrábět takovým tempem, ale protože Semtele je chce pořád stejně, obchodníci začnou jejich ceny zvedat.
Co na to banka? Vidí, že všude rostou ceny, a že proto musí začít zvedat úrokové sazby, aby se jí vůbec poskytnuté úvěry vyplatily. Jenže to je pro Houžvičku problém – z čeho má splácet úvěr, když také jeho náklady rostou (dělníci jsou dražší)? A jeho nově stavěné domy ještě nezačaly pořádně vydělávat, jelikož lidé je nechtějí tolik, jak očekával (lidé jako Semtele přece pořád chtějí ty rohlíky). To je okamžik, kdy přichází krize. Dosud zdánlivě prosperovalo jak odvětví výstavby domů, tak odvětví pekáren. Ale teď Houžvička krachuje, jeho dělníci přicházejí o práci. Banka má finanční problémy a Semteleho vklady jsou ohroženy.
Co s tím? Napumpovat nové peníze do hospodářství? Ale peníze jsou jen papírky, nepřinesou nové zdroje. Pravda je taková, že je moc domů, že se neměly stavět, že dělníci měli zůstat v pekárnách. Když teď zaplatíme Houžvičkovi, aby svoje domy dostavěl (což se snaží udělat americká vláda svými 700 miliardami dolarů), jen tím ještě déle půjdeme špatným směrem. Ale fakt, že lidé chtějí rohlíky, a ne tolik domů, tím zakrýt nedokážeme. Pouze prodloužíme agonii za Semteleho peníze.
4. Nese vinu i kolotoč zadlužování? Tedy to, že se objevovaly stále nové finanční produkty postavené na tom, že jste koupili akcie, zastavili je, získali peníze a na dluh si koupili nové akcie? Že jste – laicky řečeno – obchodovali s dluhy a stále se zadlužovali?
Když hospodářství začne příliš rychle růst (jak si Semtele i Houžvička o týchž zdrojích myslí, že jsou jen jejich), začnou postupně růst ceny. Někde méně, někde více. A tam, kde rostou nejvíc, začne vznikat spekulační bublina. Ta spočívá v tom, že když něco nakupujete, třeba cenný papír, způsobíte, že poroste jeho cena. Čím víc budete kupovat, tím víc poroste. Samozřejmě jsou tu i ti, kteří si myslí, že cena poklesne, a proto prodávají. Ale pokud většina nakupuje, bublina se pořád nafukuje. A pokud je snadné si půjčit peníze, je snadné tím víc kupovat cenné papíry a bublina se nafukuje tím rychleji. Kolotoč zadlužování tedy není sice vinen, ale je průvodním jevem každé spekulační bubliny.
Nikomu ze spekulantů přitom nevadí, že bublina jednoho dne musí splasknout – a to v den, kdy naopak většina začne prodávat, takže ceny půjdou rychle dolů. Kdo však prodá všechny nakoupené cenné papíry těsně před vrcholem, ohromně vydělá, zatímco všichni zbylí prodělají. A každý věří, že on je ten chytrý, který správně odhadne vrchol, takže černý Petr zůstane v rukou těm ostatním.
5. Nesou vinu i centrální banky? Je pravda, že chyba byla i na straně centrálních bank, především amerického Fed, že pumpoval do hospodářství stále více peněz, což vedlo k inflaci, která se projevila obrovským růstem cen akcií a finančních produktů?
V bance mají Semtele i Houžvička připsány peníze na účtu oba, ale přitom bankovky jsou v trezoru jen jedny. Kdyby si oba přišli peníze vybrat, má banka problém. Naštěstí si může půjčit od banky centrální, která smí peníze tisknout. Čím levněji centrální banka natisklé peníze půjčuje komerčním bankám, tím levněji banky získají rezervy pro případ náhlého výběru hotovosti. Ale tím víc ohou i půjčovat a další Houžvičkové investovat, aniž by nějaký Semtele spořil. Tím déle bobtnají špatná odvětví. Tím déle mohou lidé nafukovat spekulační bublinu. A tím větší bude následný pád.
Centrální banky jsou za současnou finanční krizi přímo odpovědné. Například americká centrální banka od roku 2001 do roku 2003 snižovala své úrokové sazby z 6,5 procenta na neuvěřitelné jedno procento. Žádní Semtelové nemuseli spořit, a přesto všichni Houžvičkové mohli stavět domy. Už v roce 2003 bylo ekonomům jasné, že ceny na trhu s bydlením jsou příliš vysoko a rozjíždí se spekulační bublina. Jenomže nafukování bubliny se zastaví až ve chvíli, kdy spekulantům dojdou peníze na další nákupy cenných papírů, resp. kdy většina spekulantů přestane věřit v další nafukování. Takže bublina na trhu s bydlením v USA praskla čtyři roky poté, co byla diagnostikována!
6. Bylo možné nynější krizi nějak zabránit? Existoval někdo, kdo před ní varoval?
Ve 20. letech hrstka ekonomů upozorňovala, že v USA dochází k obrovským deformacím v hospodářství, které musí skončit krachem. Rakouský ekonom Friedrich Hayek to studoval přímo v USA, rozpracoval svoje poznatky do ucelené teorie, za kterou o mnoho let později dostal Nobelovu cenu. Tehdy ho však téměř nikdo neposlouchal.
Jeho následovníci předvídali i dnešní krizi, avšak ani jim téměř nikdo nenaslouchá. Jejich recepty na prevenci totiž zní: zakázat bankám půjčovat peníze uložené na běžných vkladech. Zrušit centrální banku, která svou "monetární politikou“ jen rozpoutává hospodářské cykly. Vrátit se k placení zlatem, s jehož světovými zásobami nelze snadno manipulovat, takže inflace bude jednou provždy minulostí. Není divu, že takové recepty se neuchytily – znamenají totéž jako alkoholikovi zakázat pít. Místo flámů a kocovin nabízejí jen pozvolný a trvalý vzestup blahobytu...
7. Jak vážné mohou být dopady finanční krize na celé světové hospodářství?
Dopady krize závisí na tom, jak moc to budou vlády chtít "řešit". Když vláda USA za 700 miliard odkoupí špatné úvěry, jen se oddálí doba, kdy se špatné investice stejně budou muset zlikvidovat. Navíc ta ironie: zaplatí to na daních opatrní Semtelové, kteří přece za nic nemohou, a vydělají na tom banky, které kolotoč špatných úvěrů spustily. Ony vědí: čím větší krize, tím větší vládní pomoc. Takže vzhůru do nového hospodářského cyklu a ještě větší spekulační bubliny!
8. Jak vážně to postihne Česko?
Naše banky se v Americe snad moc nezadlužily. Ale ani ony nejsou zcela zdravé, vždyť každá banka, která půjčuje peníze uložené na běžných účtech, je vlastně jednou nohou v bankrotu. I u nás proto asi dojde k jistým "korekcím“, které se projeví přinejmenším jako zbrzdění hospodářského růstu.
9. Co mají lidé dělat, aby co nejvíc omezili možné dopady?
Krize asi ještě není u konce, ať tedy preventivně spoří. Tím pomohou nejen sobě (rozhodně si neuškodí), ale i tomu, aby se mohly rozjíždět nové podnikatelské záměry. Kdo však chce peníze jen schovat, tedy spořit maximálně bezpečně, ten ať raději nakoupí zlato...
