Ke svým padesátinám dostal dárek, na který se nezapomíná: nelichotivé titulky na prvních stránkách novin. Kancléř Jiří Weigl, muž, který má nejblíže k prezidentu Klausovi, začal být spojován s kontroverzními politiky ČSSD: Miroslavem Šloufem a Stanislavem Grossem. Ale popořadě.
Šlouf a Gross
Jiří Weigl se 22. ledna, den po svých narozeninách a pár dní před volbou prezidenta, sešel s panem Šloufem. Tehdy netušil, jaký z toho vznikne poprask. Kamerový záznam schůzky se ale dostal do médií a ta začala spekulovat. Z nenápadného muže s brýlemi a bradkou, kterého si novináři moc nevšímali, se stal ostře sledovaný člověk.
Další problém nastal, když MF DNES zjistila, že Weigl působil před pěti lety ve firmě, jejíž dceřiná společnost loni zprostředkovala půjčku Stanislavu Grossovi a ten díky ní zázračně zbohatl. Novináři se začali ptát: Kdo je prezidentův kancléř vlastně zač? Není to náhodou Klausův muž na špinavou práci?
Kdo se před prezidentskou volbou sejde se sociálnědemokratickým Richelieuem Šloufem, budí podezření. A pak to Grossovo náhlé zbohatnutí: není tajemstvím, že Gross sháněl při prezidentské volbě v roce 2003 hlasy pro Klause. Je náhoda, že byl Weigl ve firmě, jejíž „dcera“ loni Grossovi pomohla k bohatství?
Jiří Weigl se celý život držel v ústraní a veřejnost o něm mnoho nevěděla. MF DNES proto přináší portrét muže, kterého prezident Klaus obdivuje a jenž je z nynějšího zájmu docela vyplašený. Weigl totiž nepůsobí jako hráč, který se s nedbalou elegancí pohybuje v tuzemských lobbistických kruzích.
Jak MF DNES sdělil jeden z předních českých lobbistů: „Pan Weigl je slušný člověk, který se více či méně průhledných kšeftů nikdy neúčastnil." Kdo je muž, který 18 let oddaně pracuje pro Václava Klause?
Posedlý historií
Jiří Weigl je od dětství věrný jednomu městu. V Brandýse nad Labem žije jeho rodina už 200 let. Otec mu zemřel v pěti letech, vyrůstal s matkou a ztrátu rodiče si vynahradil četbou. „Asi v osmi letech jsem v knihovně objevil desetisvazkové dějiny světa a ležel v nich do puberty,“ vzpomíná Weigl. Jeho spolužáci to potvrzují. „Jirkovy znalosti historie předčily znalosti profesorů. Je mimořádně vzdělaný," říká Milan Urban, který s Weiglem seděl na gymnáziu v jedné lavici. Spolužačka Miroslava Žídková vzpomíná, že když nechtěli psát písemku, Weigl si připravil dějepisný referát a test se odložil.
Nadaného gymnazistu uchvátily dějiny Blízkého východu a od patnácti let se na jazykové škole učil arabsky. Po maturitě šel studovat zahraniční obchod na VŠE. Ten rok se arabistika na FF UK neotvírala, počkal si tedy pár let a studoval pak obě školy najednou. Znalost arabštiny a historie mu studia na FF UK ulehčila. „Patřil k našim nejlepším posluchačům. Měl velice svědomitý přístup ke studiu," říká emeritní profesor Orientálního ústavu Jaroslav Oliverius.
Na VŠE si Weigla jako mimořádně nadaného studenta všimli a nabídli mu vstup do KSČ, odkud po listopadu ’89 zase vystoupil. Arabistiku absolvoval v roce 1983 s diplomovou prací o egyptském hospodářství a po škole zamířil do Ekonomického ústavu ČSAV. Specializoval se na ekonomiku rozvojových zemí, byť do nich poprvé zavítal až jako člen vládních delegací po roce ’89.
Nejlepší učitel, nejlepší žák
„Byl to velice schopný, pracovitý a vzdělaný člověk," říká o Weiglovi exministr Tomáš Ježek, který v Ekonomickém ústavu působil. Weiglovými kolegy byli také dnešní guvernér ČNB Zdeněk Tůma nebo člen představenstva České spořitelny Pavel Kysilka. Setkání, jež změnilo další Weiglovo směřování, se událo na konci 80. let. Tehdy začal navštěvovat přednášky Václava Klause, jenž pracoval v Prognostickém ústavu. „Je to jeden z nejlepších učitelů, jaké jsem kdy zažil," říká Weigl. Také Klaus si mladého kolegy všiml. „Byl jedním z nejiniciativnějších a nejpilnějších posluchačů," chválí ho dnes prezident.
Listopad ’89 prožil Weigl v Ekonomickém ústavu, jako arabista pak dostal nabídku stát se diplomatem. Konkurz na ministerstvo zahraničních věcí dělal společně s dnešní europoslankyní Janou Hybáškovou. Už skoro nastoupil, když se potkal s Livií Klausovou, rovněž kolegyní z Ekonomickém ústavu. „Ptala se, co budu dělat. Povídám, že jdu na ministerstvo zahraničí, a ona na to: promluvte si s Klausem," vzpomíná Weigl. Klaus jej zaměstnal na resortu financí, na starosti měl Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Zanedlouho se z Weigla stal Klausův poradce a u této práce zůstal až do pádu vlády v roce 1997.
V době, kdy byl Klaus premiérem, vedl Weigl několikačlenný tým jeho poradců. Jeho práci charakterizoval bývalý ministr pro privatizaci Jiří Skalický: „Zatímco Martin Kocourek byl výsostně politický poradce, pan Weigl chodil na porady ekonomických ministrů a vystupoval s věcnými makroekonomickými poznámkami." Podle Klausovy bývalé poradkyně Jany Řepové se s Weiglem vždy dobře pracovalo. Podobně hovoří další exporadkyně premiéra Eva Pauknerová: „Je to velký odborník. Premiér si ho vážil. Možná i proto, že řada lidí, kteří se kolem Klause pohybovali, se drala do funkcí. Jiří tuto ambici nikdy neměl."
Ministrem? Ani náhodou
V roce 1997 začala politickoekonomická situace houstnout a premiér Klaus zaváděl úsporné balíčky. Jiskřilo to také mezi vládou a ČNB. „Atmosféra byla napjatá, ale pan Weigl uměl v klidu vyslechnout náš názor a přednést ho Klausovi přijatelným způsobem," vzpomíná dlouholetý mluvčí ČNB Martin Švehla. Vztahy byly v jednu chvíli napjaté i mezi Klausem a Weiglem.
Když na jaře 1997 odstupoval ministr financí Ivan Kočárník, Klaus si přál, aby ho nahradil Weigl. Jenže mu to oznámil jako hotovou věc. Výkonná rada ODS tehdy jednala v hotelu Sen u Benešova a na následné tiskovce Klaus oznámil, že ministrem bude Weigl. Ten mu ještě v průběhu tiskové konference zavolal a funkci odmítl. „Řekl jsem mu ne, ale premiér si myslel, že mě přesvědčí. Druhý den jsme dvě hodiny bouřlivě diskutovali, ale já neustoupil a premiér to pochopil," popisuje Weigl. A proč se nechtěl stát ministrem? „Politické ambice jsem nikdy neměl,“ říká Weigl.
Během svého působení v roli poradce neměl Weigl na starosti jen zpracování ekonomických podkladů pro premiéra. Zasedal také v dozorčích radách Fondu národního majetku a IPB, dále byl členem představenstva Českých aerolinií.
Když koncem roku 1997 padla Klausova vláda, pokračoval Weigl ve své práci v IPB, kterou v roce 1998 koupila společnost Nomura. Radil generálnímu řediteli IPB Janu Klackovi a radil také Nomuře, která se chtěla zbavit televize Prima, jež patřila IPB. Obchod se ale nezdařil a z Weigla se pak stal ředitel pro strategii. Jak na něj vzpomíná jeden z bývalých vládců a stratégů IPB Libor Procházka? „My jsme s ním moc do styku nepřicházeli, vypracovával dlouhodobé strategie a vize, aplikoval makroekonomiku na potřeby banky."
Podle Procházky se Weigl v obchodních záležitostech IPB neangažoval, což potvrzuje také Lev Novobilský, předseda představenstva Léčebných lázní Mariánské Lázně, které patřily IPB. Banka chtěla lázně prodat a Weigl v letech 1999 až 2001 seděl v jejich dozorčí radě. „Na prodej neměl žádný vliv, to si rozhodovali jiní. Je to seriózní úředník, který si to odseděl a dostal odměnu," vzpomíná Novobilský.
Výsledek opoziční smlouvy?
Po volbách v roce 1998 se Klaus stal předsedou Sněmovny a Weigl byl kromě práce v IPB jeho poradcem. V roce 2000 převzala IPB ČSOB a Weigl dostal výpověď. Začal řídit "Klausův mozkový trust" jménem Centrum pro ekonomiku a politiku. Přestože vládla ČSSD, Weigl se v letech 2001 až 2003, ač nečlen ODS, dostal do dozorčích rad Sokolovské uhelné a Českého Telecomu (zde byl jen půl roku). Lze to označit jako výsledek opoziční smlouvy?
„Dá se to tak vysvětlit, ale nikdo neměl pochybnost o jeho odborných kvalitách," říká bývalý ministr financí za ČSSD Jiří Rusnok. Weigl uvedl, že mu funkci v Sokolovské uhelné nabídl tehdejší náměstek ministra financí Jan Mládek (ČSSD). „Moc si to nepamatuji, ale asi jsem sehrál roli pošťáka. Pan Weigl byl přece blízký spolupracovník šéfa opozice, ne?" odpovídá Mládek na otázku, jak se Weigl dostal do podniku, v němž probíhala privatizace. Exmnistr průmyslu Miroslav Grégr si zase na Weiglovo působení v Sokolovské uhelné nevzpomíná vůbec. „Ale kdybych ho navrhl já, klidně to přiznám, je to schopný člověk," říká Grégr.
Podle generálního ředitele Sokolovské uhelné Františka Štěpánka se Weigl v průběhu privatizace nijak neangažoval.
Přelom roku 2002 a 2003 je ve Weiglově životě okamžik, který se později stane velmi sledovaným. Podle svých slov se na tenise seznámil s podnikatelem Vladimírem Kroužeckým, který mu nabídl účast ve firmě Efficient Investments - v té společnosti, jejíž dceřiná firma jménem Key Investments loni půjčila peníze Stanislavu Grossovi. Proč účast v představenstvu firmy přijal? „Bylo jasné, že Václav Klaus končí jako předseda ODS a že by měl šanci na prezidenta, nebylo příliš realistické při rozložení sil v parlamentu. Takže jsem hledal možnost dalšího uplatnění,“ vysvětluje Weigl, který z firmy odešel, když se Klaus stal v roce 2003 prezidentem.
Za pár let v ČNB?
Od roku 2003 je Weigl vedoucím kanceláře prezidenta republiky a zatím poslední společností, v níž působil, byla Czech-Australian Group. Tuto obecně prospěšnou společnost založil v roce 2004 bývalý spolumajitel fotbalového klubu Bohemians Jan Kavalírek a kromě Weigla v ní byl místopředseda KDU-ČSL Jan Kasal, někdejší ekonomický náměstek pražského magistrátu Jiří Paroubek (ČSSD) nebo bývalý ředitel vydavatelství Ringier Tomáš Böhm. Jak se tam Weigl dostal? „Naši synové spolu hráli tenis a slovo dalo slovo," vysvětluje Kavalírek. Kancléře tam však dlouho neudržel, protože po pár měsících z australského spolku odešel. „Byl jsem tam asi dvakrát, ale nezdálo se mi, že by tato aktivita souvisela s mým angažmá na Hradě," říká Weigl.
Až do začátku února nikoho nenapadlo detailně rozebírat Weiglovy současné a minulé aktivity. Čtvrtého února ale server Aktuálně.cz zveřejnil záznam Weiglovy schůzky se Šloufem a spustil tak kancléřovu mediální slávu. Fakt, že se záběry z hotelových kamer dostaly do médií, považuje Weigl za cílenou provokaci, která měla ovlivnit prezidentskou volbu. MF DNES požádala o vyjádření také Šloufa. Odmítl. „Děkuji za nabídku. Méně je skoro vždy více,“ řekl jen.
Minulý pátek složil Václav Klus svůj druhý prezidentský slib. Když den předtím MF DNES hovořila s jeho kancléřem, několikrát opakoval, že se mediálním zájmem cítí poškozený. „Považuji za naprosto absurdní konstrukci, která se objevila v MF DNES, že loňská transakce pana Grosse, kterou financovala jiná firma, než ta, ve které jsem před pěti lety krátce působil, souvisí nějak skrze mou osobu s prezidentskou volbou v roce 2003 či jakkoliv jinak. Takovou manipulaci rozhodně odmítám,“ zdůraznil Weigl.
Jiří Weigl je jedním z mála lidí, na které prezident Klaus nedá dopustit. Když nedávno jmenoval nové členy bankovní rady, média se sázela, že tentokrát to určitě dostane jeho oblíbenec Weigl. Nedostal. Klaus poté MF DNES sdělil, že kdyby se nestal podruhé prezidentem, Weigla by do ČNB jmenoval. Je pravděpodobné, že až bude Klaus jmenovat členy bankovní rady v roce 2011, dopadne to jinak, než když chtěl z Weigla udělat ministra financí.
