Rukama jim ročně projde kolem osmi tisíc klientů. Dětí ze školek, základních a středních škol i studentů vyšších odborných a vysokých škol. Pracovníci Krajské pedagogicko-psychologické poradny s nimi řeší nepřeberné množství problémů - nejčastěji poruchy učení, chování či soužití s kolektivem.
Čím dál častěji je v poradně slyšet o závislosti na virtuálním prostředí - počítači, internetu i sociálních sítích.
„Je potřeba to správně vyhodnotit, ale pokud dítě tráví u počítače celé hodiny a dny, zhoršuje se kvůli tomu v učení a málo komunikuje, nelze nad tím zavírat oči,“ říká ředitel poradny Miroslav Orel.
Je tedy pravda, že dětí závislých na počítačích a tabletech přibývá?
Ano, přibývá. A přibývá i obav ze strany rodičů i škol. A řada lidí tuto problematiku dost podceňuje. Na druhou stranu není to hlavní problém, který u nás v poradně řešíme.
Je obava z virtuálního prostředí oprávněná?
Řeknu to takto: tvářit se, že o nic nejde, by byl extrém. A druhý extrém by byla obava, jestli vůbec můžu dítě pustit k počítači, aby se náhodou nestalo závislým. Obojí je špatně, extrémy jsou špatné obecně. Je třeba si uvědomit, že technika, počítače, Facebook, internet, to je trend, kterého se nezbavíme - je běžnou a nedílnou součástí našeho dnešního života. Je běžnou součástí komunikace - a děti potřebují komunikovat. Přináší obrovské zisky, ale nese také ztráty, tak jako všechno.
Jak taková závislost vzniká?
Obecně je závislost mimo jiné otázkou stimulů a uspokojení. Principem závislosti je touha po dosahování příjemných pocitů. To je ale do určité míry zcela přirozené. Určitá dispozice k závislosti je totiž přímou součástí našeho mozku. Záleží na tom, jak k uspokojení dojdeme. Počítače a virtuální realita se můžou stát právě takovou cestou. Podobně jako třeba alkohol, drogy, práce nebo mnoho jiného. Dítě, které je v pokoji u počítače, navíc nezlobí, nežádá pozornost rodičů. Rodiče mnohdy nemají ponětí o tom, co jejich dítě na počítači vůbec dělá. Hranice, co je zdravé a co už ne, ta není jednoznačná. Nelze ji stanovit počtem hodin strávených na počítači.
Mohou ale například rodiče rozpoznat, kdy už je dítě na virtuálním prostředí závislé?
Je to velmi těžké, protože dnes se ta hranice toho, co je „zdravé“ a co už ne, stále posouvá. Dítě, které dnes nemá profil na sociální síti, je pro spolužáky „divné“. Dítě bez mobilu bude mezi vrstevníky působit jako „exot“. Ale přijetí vrstevníky je pro dítě podstatné. Navíc skutečně nelze říct: pět hodin denně na počítači je o. k., deset hodin už znamená závislost. Závislost to je ve chvíli, kdy vše ostatní pro dítě ztrácí význam, smysl, vše podřizuje jen tomu jednomu. Pak je potřeba to začít vážně řešit.
Co může rodič udělat?
Nepovažuji za frázi stanovisko, že předcházet problémům je vesměs nejlepší cestou. Pokud už dítě tráví u počítače mnoho času, je vhodné zjistit, co dítěti chybí, proč ta závislost vznikla. Pak je třeba nabídnout alternativu a postupně sezení u počítače nahradit jinou činností a zábavou. Zákazem se závislost nevyřeší. Princip závislosti je „já chci ještě víc, znovu a zase“. Otázka je, co nabídnout místo toho. Když ten počítač nebude, tak čím ho dítěti nahradím? Pokud ničím, vznikne nepohoda, nuda.
Často vidíme, že matky zabavují děti v kočárku tím, že jim dají mobil na hraní.
A dítě se nenudí, pozoruje, jak to svítí, bliká. Tím maminka uspokojí jeho potřebu stimulu, potřebu, aby kolem byl ruch. Ovšem hrozí, že se to možná pro dítě stane jedinou cestou, jedinou možností, jak si život zpestřit. Takto vlastně vzniká závislost, že z některé věci se stane ta jediná, která mi dělá radost, která mě uspokojí. Mnohdy lidé v sousedních místnostech nebo u jednoho stolu komunikují prostřednictvím mobilu, ale ne napřímo.
Rodiče by tedy měli mít plán, čím dítě upoutat? Plán, jak je od počítače odlákat?
Ano. Vždycky je podstatná otázka, co dokážou nabídnout jiného. Rozumím, že je to těžké. V dnešní době často platí, že jsou rodiče přepracovaní, unavení. Přijdou domů a jsou rádi, když si mohou odpočinout. A dítě u počítače neruší. Ale zeptejme se - kolik společných aktivit a jakých spolu rodina dnes dělá? K jak pestré činnosti jsou děti vedeny? A jak pestrou činnost dítě vidí?
Také sportovní oddíly, které pracují s mládeží, si často stěžují, že právě počítač je jim velkým konkurentem. Přitom sport by přece mohl být prevencí takové závislosti?
Pohybová aktivita je prospěšná vždy. Samozřejmě dle fyzických možností. Ale opět významně záleží na vzoru, na tom, co děti vidí v rodině. Jdou občas rodiče na procházku? Sportují? Co dělají společně? Jde o to, že pokud je život pestrý a člověk má řadu možností naplnění, tak člověk nebude mít tendenci stát se „jednostranně závislým“. Ačkoli závislost může vzniknout na čemkoli - včetně sportu.
Je možné, že závislost například na počítači přeroste v závislost na drogách?
Ano, možné to je. Je to dáno principem, kdy závislý člověk nahradí tu jedinou věc, která mu přináší uspokojení, něčím jiným, co mu zajistí stejnou radost.
Pokud se závislé dítě dostane k vám do poradny, jak to řešíte?
Ideální by bylo pracovat s každým dítětem systematicky, dlouhodobě a opakovaně. V praxi na to ale žel nemáme kapacitu. Ve společnosti převládá představa, že psycholog či speciální pedagog přijde, poradí dvě tři věci a najednou to bude všechno v pořádku. To nejde. To je mylná představa o naší práci, že poradna poradí a vše bude fungovat. Navíc když bude deset dětí závislých na počítači, bude to deset různých případů, a tedy i deset různých řešení. Jedno má rodiče, druhé ne. Jedno je v kolektivu oblíbené, druhé ne. Jediný univerzální postup proto nefunguje a my musíme tyto záležitosti řešit individuálně. Ten problém se navíc nikdy neodehrává jen na úrovni počítač-dítě.
Řešíte závislost dětí přímo s jejich rodiči? Spolupracují s vámi?
Do osmnácti let věku je to nejen žádoucí, ale i nařízené zákonem. Co se týče přístupu rodičů, tam bývají velké rozdíly. Jsou rodiče, kteří mají veliký zájem, i tací, které to nezajímá.
Od jakého věku je vhodné dítě seznamovat s mobilem, počítačem?
Takto přesně to nelze říct. Děti se s technikou setkávají a přirozeně do toho prostředí vplouvají. Počítače, mobily a jiné jsou dnes naprosto přirozenou součástí života. Obklopují nás na každém kroku. Nelze se s nimi nesetkat. Ale měla by to být opravdu součást, ne jediná náplň. Jde o to, aby existovaly alternativy. Aby rodiče trávili čas s dětmi, aktivně a společně, pestře.
Na některých školách se zavedlo vyučování na tabletu. Co na to říkáte?
Nebudu pronášet nějaké soudy, zda je to dobře, či ne. Škoda mi přijde, pokud dítě umí s tabletem zacházet dřív, než umí držet tužku. Tablet je pomocník, ale dítě musí v prvé řadě rozvíjet samo sebe. V tomhle jsem „ze staré školy“.
Jaké další problémy řešíte častěji než dříve?
Problémy se vyvíjejí, narůstá jejich náročnost. Určitý aktuální problém je trend poruchy chování, poruchy spolupráce - tam spadá i hyperaktivita a porucha pozornosti - což je podle mě až příliš často a v některých případech neadekvátně užívaný termín. O ADHD (zkratka anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“ - porucha pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.) slýcháváme někdy až zbytečně často.
Čím to je?
Souvisí to s lepší diagnostikou, ale i tím, že ta kategorie je až příliš široká. Často jde spíš o rozvolněnou strukturu a příliš velkou demokracii v rámci rodiny. Omezení limitů, pravidel, s čímž mají dnešní děti problém.
Nárůst případů hyperaktivity tedy souvisí s tím, že rodiče v dnešní době dětem víc dovolí?
Chci zdůraznit, že nejde jen o rodiče. A problém je rozhodně složitější, zasahuje také fungování mozku a mozkových buněk. Rodiny, školy i celá společnost ale podle mého názoru výrazně rozvolňují pravidla a to pak vidíte absolutně všude, v celé společnosti.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Můžu jeden uvést. Na jedné škole se s rodiči řešilo, zda má učitel vůbec právo rozdávat a kontrolovat domácí úkoly, jestli to už není nepřiměřený tlak na děti. To mi přijde, že již je trochu mimo systém a cíl. Volnost je určitě dobrá, ale systém a řád mají své místo. Elita vzdělaného světa vychází ze škol, které mají přísný a jasný systém pravidel a řádu. Postupně přidávaná volnost učí děti zodpovědnosti, ale pokud je jí hodně hned na začátku, děti se zodpovědnosti nenaučí.
Zastánci systémů s větší volností tvrdí, že děti se tak naučí možnosti výběru.
Možnost výběru „udělám, či neudělám“ je dobrá až od určitého stupně zralosti. Ale rád bych zdůraznil ještě něco jiného. Občas máme pocit, že děti jsou takové nebo onaké, že mají nějaký problém nebo poruchu. Ony ale jen odráží nás dospělé. Nejsou lepší nebo horší, než byly dřív. Jsou takové, jakými je děláme. Pokud například výrazně klesá fyzická zdatnost dětí, sportem jsou otráveny, nebaví je - je to často opravdu otázka vzorů. Je totiž nesmírně důležité, jaké mají děti vzory. Nejen v rodině, ale všude, v celé společnosti.
