Krátce po poledni se městem ozývá kvílení závodní sirény a výbuchy dělostřeleckých granátů u Baťovy nemocnice oznamují začátek bojů o Zlín. Kdo ještě nebyl schovaný, okamžitě zamířil do krytu.
„Nastalo tedy v celém městě velké hemžení a během několika minut byl Zlín mrtvým městem,“ vzpomíná ve svých nedokončených memoárech jeden z baťovských ředitelů a tehdejší významný politik Hugo Vavrečka.
„Na ulici ani pes. Za chvíli zhasla elektrika, přestal fungovat telefon, rádio samozřejmě též. Asi za hodinu pak nesmírně vystupňoval rachot, takže bylo zřejmé, že boj je už na hranicích Zlína. Ve sklepě ustal hovor a i dětičky, jako by instinktivně vycítily velkou chvíli, zcela zmlkly,“ dodal.
Nacisté mezitím postavili svoje dělostřelecké baterie na jižní hřebeny kopců nad městem, na silnici směrem k Březnici či u Kudlova. Jenže brzy bylo jasné, že Zlín neubrání a jejich cílem je nepřátele spíše zdržet, a umožnit tak ústup dalších německých jednotek.
Ještě během odpoledne tak sovětští a další vojáci pronikli z jihu a jihovýchodu do města a po několika ozbrojených střetech obsadili Zlín. Ačkoliv přestřelky v jeho severní části trvaly ještě několik dnů, o osudu města bylo rozhodnuto.
Řada domů ve Zlíně byla po střetu poškozená a některé zasáhl požár, mezi nimi byla i poslední etáž 1. budovy Studijního ústavu. Rychlý postup fronty uchránil od pohromy areál firmy Baťa, jenž byl stále poničený od podzimního náletu.
V bitvě o Zlín padlo 21 Rusů, čtyři rumunští vojáci a šest partyzánů. I díky nim bylo město po šesti letech okupace opět svobodné.
Jaro 1945 bylo (nejen) ve Zlíně čekáním na neodvratný konec. Mezi lidi se dostávaly zprávy z fronty, přibývalo sabotážních akcí. Němci nechali vybudovat protitankové zátarasy či zákopy u cest, na silnicích se objevily červené výstražné nápisy upozorňující na možnost partyzánských útoků. Pokračovaly i nálety spojeneckých vojsk; 7. března 1945 dopadly tři bomby do lesa v blízkosti čtvrti Letná. Naštěstí při tom nikdo nebyl zraněný.
Život lidem ztrpčovala především ustupující německá a zejména maďarská armáda. Vysílení a apatičtí vojáci všude brali poslední zbytky jídla, u silnic nechávali ležet zdechliny koní a do kraje také přinesli nakažlivé nemoci, jako byl například tyfus. Firma Baťa proto obyvatelům v okolí Zlína zdarma rozdávala odvšivovací prášek.
Nebezpečí však číhalo také jinde. Vojáci všude odhazovali zbraně, jako například těžké pancéřové pěsti. „Příkopy, silnice, potoky a křoviny byly plné třaskavin. Není proto divu, že spousta lidí, hlavně dětí, byla roztrhána anebo těžce zraněna explozí těchto výbušnin,“ uvedl Eduard Urbánek, jehož paměti cituje kniha Herr Direktor a ti druzí od autorů Jaroslava Pospíšila, Huberta Valáška a Hany Pospíšilové.
Všichni cítili, že válka se chýlí ke konci. Proto klesala i morálka zaměstnanců firmy Baťa a množily se případy krádeží z továrních dílen či skladů.
Ustupujících Němců či Maďarů přibývalo
„Děvčata z punčocháren předstírala těhotenství, jak pod šaty vynášela punčochy, z gumáren se vynášela naveliko krepa z přírodního kaučuku, která tam ještě po náletu zbyla, a podlepovali jsme si s ní svoje prošoupané podrážky,“ podotkl v knize Vzpomínky světoznámý vědec Otto Wichterle, který ve Zlíně během války působil.
„Jeden kolega si vynesl po částech celou elektrickou chladničku. Pomocný dělník Ševčík z mého oddělení si vynášel v kalhotách velký elektromotor, zavěšený na drátu kolem krku, ale při průchodu bránou se v bezvědomí zhroutil. V nemocnici ho vzkřísili, když našli kolem krku utažený drát vedoucí k motoru v kalhotách,“ konstatoval Wichterle.
Koncem dubna už byla ve směru od Uherského Hradiště stále častěji slyšet dělostřelecká palba a výrazně přibývalo ustupujících Němců či Maďarů. V úterý 1. května převzal moc ve městě německý vojenský velitel a bylo jasné, že příchod osvobozenecké armády je otázkou pouhých hodin.
Lidé se proto snažili ukrýt do podzemních úkrytů či sklepů pod svými domy, kde už měli připravené potřebné věci. Sedmnáctiletý Jaroslav Dvořák, který pocházel z Vysočiny a ve Zlíně studoval na Baťově škole práce, se chtěl s kamarády schovat v suterénní jídelně v Obchodním domě.
„Cestou po chodníku od IV. internátu jsme na travnaté ploše na úrovni budovy hotelu viděli skupinku asi čtyř až pěti vojáků wehrmachtu, kteří tam instalovali nějakou zbraň, možná to byl minomet,“ popsal Dvořák pro web Národní kronika, který uchovává a zpřístupňuje vzpomínky pamětníků.
„Byli to nějací starší muži, vzpomínám si, že na nás pokřikovali. Vyhlíželi jako muži, kteří už mají války plné zuby. Německy jsme v té době uměli slušně, takže jsme vyrozuměli, že nás utěšují představou, že za několik hodin budeme svobodni. To se mi nesmazatelně vrylo do paměti,“ líčí.
„Davaj časy!“ přikázali Rusové
Fronta se přes Zlín naštěstí prohnala rychle. Po příjezdu sovětských a rumunských vojáků na domech po šesti letech konečně zavlály československé vlajky a z města zmizely nenáviděné nacistické symboly. Místní nadšeně vítali osvoboditele. Objímali se s nimi, nosili jim pití i jídlo a neskrývali radost.
„Ale velmi brzy se dostavila opatrnost, když lidé zjistili, že vojáci projevují nebývalý zájem o hodinky, někteří jich měli na ruce několik, o jízdní kola i o další věci, které jim byly vzácné, zatímco my jsme je pokládali za běžné,“ poznamenal historik Vojtěch Cekota starší v roce 2005 v článku v MF DNES.
Obyvatelé Zlína tenkrát rychle pochopili, co znamená ruská věta „Davaj časy“. Mnozí muži zase raději ukrývali a zamykali své ženy a dcery do sklepa, i tak ale došlo k řadě případů znásilnění. Lidé rovněž museli dočasně odevzdat všechny radiopřijímače a vojáci zabavili různé zboží z továrny či prodejen.
„Také ubytování vojáků v některých rodinách (například u našich prarodičů) bylo spojeno s řadou nepříjemností. Po jejich odchodu dalo hodně práce uvést byt do pořádku,“ uvedl zlínský historik.
Vojenským velitelem města se stal kapitán Jegorov, jenž zde zůstal až do léta, a bezpečnostní službu měla zpočátku na starosti stráž ze zlínské skupiny partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.
Deset dnů po osvobození byl ustanoven místní národní výbor, který si vzal na starosti i později znárodněnou Baťovu továrnu, a 17. května vznikl okresní národní výbor. V září pak lidový soud vynesl čtyři rozsudky smrti nad zlínskými konfidenty a gestapáky.
„Dozvukem války bylo umístění zdejších Němců do ubikací za továrnou na Rybníkách, načež následovalo v červnu a srpnu 1946 jejich zařazení do odsunových kolon v Olomouci a vysídlení,“ napsal historik Zdeněk Pokluda v knize Sedm století zlínských dějin.
