Mohla by to být sto let stará pohlednice z Valašska. Malebné dřevěnice rozeseté po kopcovité krajině. Chalupy, stodoly, ohrady. Přestože se blíží duben, všechno přikrývá sněhový poprašek. V Rožnově pod Radhoštěm to není nic zvláštního.
Naopak naprosto nezvyklý je pohled na areál Valašské dědiny, kde není ani živáček. „To je nesmírně smutné,“ povzdychne si Jindřich Ondruš, ředitel Národního muzea v přírodě, které rožnovský skanzen spravuje.
Běžně tu proudí davy lidí. Buď jen tak, nebo za tradičními regionálními akcemi. Vánoce, masopust, Velikonoce – to všechno jsou ve skanzenu unikátní a vyhledávané události. Jenomže tentokrát tu je místo typického folklorního veselí jen ticho. Pandemická opatření drží muzeum už řadu měsíců zavřené.
„Je to velká škoda, zvláště proto, že jsme muzeem v přírodě. A kam jinam teď mohou lidé chodit než do přírody?“ uvažuje Ondruš. „Ale nikam nechodím a nerozporuju to, v tomto směru není debata,“ komentuje vládní nařízení.
 |
Velký problém vidí v tom, že práce mnoha zaměstnanců, kteří připravují jednotlivé akce, vychází vniveč. V Rožnově přitom každoročně pořádají desítky nejrůznějších událostí různé velikosti, v současné době jich mají naplánovaných padesát.
„Už od září máme představu, jak bude vypadat následující rok. Rozhodovali jsme se, jak k tomu přistoupit. Nakonec jsme si řekli, že budeme chystat programovou nabídku tak, jako by sezona byla bez omezení,“ zmínil ředitel s tím, že v případě potřeby jsou schopní program upravit a přizpůsobit omezením.
To není lehké, i kvůli tomu, že ve skanzenu musejí uzavírat smlouvy s účinkujícími mnoho měsíců dopředu.
Problém je dokonce i v tom, že soubory aktuálně nemohou cvičit. „Samozřejmě, většina z nich je sehraná, fungují spolu léta. Ale když pro nás mají vytvořit nový program, chce to trénink. A to teď nejde.“
Škrtají jednu akci za druhou
Kvůli nucenému uzavření muzea však zatím musejí vyškrtávat jednu akci za druhou. Před tradičním vánočním jarmarkem například deset dní usilovně chystali výzdobu. Zbytečně. Velikonoce zase definitivně odpískali teprve na konci února.
„Na naše lidi, kteří přípravě věnují úsilí, to samozřejmě působí velmi špatně,“ přiznává Ondruš.
Rožnovské muzeum loni přišlo na vstupném o 11 milionů korun, snad ještě horší je ale právě morální újma.
Příkladem je rekonstrukce vyhořelé útulny Libušín na Pustevnách. „Věnovali jsme tomu šestileté úsilí, spoustu práce i financí, a teď krásu Libušína nemůžeme lidem ukázat,“ doplňuje technický náměstek Milan Gesierich. Potíže má i nový provozovatel, který má památku na starosti od podzimu.
Práce je dost, covid necovid
Zdánlivě by to tak mohlo vypadat, že skanzen spí. Skutečnost je ale jiná. Část zaměstnanců se stále věnuje přípravě akcí, část výzkumu a přípravě publikací. Nejvíc se ale teď v Rožnově zaměřují na péči o sbírky a rozšiřování muzea.
„Jedna věc je údržba. Pokud nám někde teče do střechy, tak to musíme opravit covid necovid,“ vysvětluje Ondruš.
Drobnou výhodou je, že kvůli absenci návštěvníků se interiéry stavení tolik neopotřebují. I tak je ale každoročně zapotřebí velkého množství dílčích oprav.
„Budovy jsou z přírodních materiálů, průměrná životnost je třeba kolem třiceti let, záleží na poloze i třeba na tom, odkud svítí slunce. Pak je třeba dřevěné prvky měnit,“ přibližuje Gesierich.
Nejsložitější na údržbu jsou stavby v Mlýnské dolině. Kola, hamry, kladiva, to vše musí zůstat provozuschopné a vyžaduje to speciální péči. Kromě toho však skanzen pracuje na řadě novinek. Plánů na nové výstavby mají paradoxně víc než v předchozích letech.
V terénu by se hodnotné stavby rozpadly
Vůbec největší událostí jsou práce na úplně novém areálu Kolibiska. Ten se má kompletně otevřít až za šest let, přesto v něm už v tuto chvíli rostou některé objekty. Jde o staré dřevěné stavby, které do Rožnova většinou převážejí z různých míst Valašska.
Nový areál přiblíží život horalůJednou z největších akcí, kterou Valašské muzeum v přírodě chystá, je nový areál Kolibiska. Půjde o mimořádnou rekonstrukci života valašských horalů, pastevců, lesníků, ale také provozovatelů prvních turistických chat. Areál vznikne na rozsáhlých pozemcích muzea tak, aby navazoval na Valašskou dědinu. Bude se rozprostírat ve svahu přímo pod Jurkovičovou rozhlednou. Počítá se s hájovnou s expozicí o lesnictví, kolibami, seníky či příbytkem milířníka či třeba pajtou, tedy přístřeškem, pod který se schovávaly ovce. Projekční práce jsou už před dokončením, stavět se bude až do roku 2027. Letos je v plánu nové oplocení a zabezpečení pozemků i práce na některých stavbách. Růst areálu však budou moci návštěvníci sledovat přímo za pochodu. |
Toto se za dlouhé roky ve valašském muzeu naučili velice dobře. „Jedna věc je umět takový objekt vytipovat, druhá domluvit se s majitelem a třetí takovou budovu rozebrat, přivézt k nám a opravit,“ popisuje ředitel.
Práce na obnově starobylých stavení je zajímavá, ale složitá. Výzkumníci často musejí dělat vědeckou rekonstrukci, posuzuje se, které části budov lze zachovat a které je nutné vyměnit.
Ve skanzenu k tomu využívají vlastní dílny s tesaři a dalšími řemeslníky. Pracovat na opravě dřevěnic tu mohou za každého počasí. Opravují, roubí, skládají, spojují staré dřevo s novým.
„Každý trám je označený, postupujeme systematicky. Naším cílem je zachovat co nejvíc původního dřeva, ale nemůže to být na úkor statiky,“ zdůrazňuje Gesierich.
Aby byly i restaurované stavby co nejvěrnější, používá se na ně místní dřevo z jedlí a smrků, byť je v době kůrovcové kalamity čím dál těžší je získat.
Když je práce v dílnách hotová, stavba pak může ještě čekat v depozitáři nebo se přímo převeze na místo. V praxi se tak na ploše skanzenu objevují historické stavby, které by jinak nepřežily.
„Často se jedná o poslední typy budov, které jsou ještě v terénu k vidění. Naposledy jsme tak například zachránili seník, jenž by pravděpodobně nepřežil tuto zimu,“ zmínil technický náměstek.
Projekt nového areálu Kolibisek není jediný, který valašské muzeum chystá. Pracuje se například na výstavbě velkého depozitáře ve Frenštátě pod Radhoštěm. Ten by měl pokrýt potřeby muzea na dalších padesát let.
Letošní novinkou bude i přístavek ke vstupnímu objektu rožnovského skanzenu, který bude sloužit turistům, kteří si chtějí odpočinout nebo počkat na průvodce. Zároveň bude historicky ladit s podobou budovy, jež byla původně textilní manufakturou z 19. století. Stavba by měla být hotová do začátku turistické sezony.
Velkým počinem je odkup Mikuláštíkova fojtství v Jasenné. Jedinečnou roubenou stavbu z 18. století muzeum získá od stávajících majitelek, pro které bylo čím dál těžší se o jednu z nejhodnotnějších lidových staveb v kraji starat.
Loni přišlo jen za léto 220 tisíc lidí
Pro Valašské muzeum v přírodě to bude první stavba in situ – tedy taková, která zůstává na původním místě mimo areál skanzenu.
„Rádi bychom tu prováděli veřejnost. Počítáme, že tam budeme mít svého člověka, nejprve je potřeba vybudovat tam zázemí, sociálky a podobně,“ nastínil Jindřich Ondruš.
Toho neleká, že všechny tyto investice budou vyžadovat nemalé prostředky. Jen areál Kolibisek přijde na 120 milionů, nový depozitář ve Frenštátu dokonce na 150 milionů korun. V letošním roce chce muzeum operovat se 160milionovým rozpočtem.
„Peníze sháníme nejen přes ministerstvo kultury, ale využíváme také evropské dotační programy, norské fondy a hledáme další cesty. Není to tak, že bychom se pouštěli do něčeho naslepo, aniž bychom měli financování zajištěné,“ zdůrazňuje ředitel.
Jeho největším přáním teď je, aby mohl skvosty skanzenu ukazovat lidem. Ještě v roce 2019 jeho branami prošlo přes 360 tisíc lidí, což byl návštěvnický rekord. Loni to bylo 220 tisíc. Prakticky šlo ale jen o návštěvníky, kteří přišli během léta. Pokud omezení zmizí, v Rožnově budou rekordy v návštěvnosti pravděpodobně opět překonávat.
