„Můj syn říkal, ať pořád nepíšu vážné národopisné věci a ať si udělám i nějakou srandu. Tak jsem se rozhodl, že hlavní hrdinové Třetí cesty pojedou na koňském povoze,“ poznamenal zanedlouho sedmdesátiletý Holcman, který je také autorem knih o Jízdě králů a slováckých obyčejích.
Koho na koňském potahu v knize vezete?
Vzkřísil jsem mrtvé koně, které jsme měli na přelomu 50. a 60. let ve Skoronicích, odkud pocházím. A na voze vezu tři osobnosti, tři nerozlučné přátele a mé kamarády: Karla Pavlištíka, Ludvíka Vaculíka a Miroslava Zikmunda. Cesta začíná ve chvíli, kdy jsme si splnili své povinnosti v Občanském fóru po převratu v roce 1989.
Vyjíždíme nejdříve ze Zlína do Skoronic, do mého vinného sklepa. Odtud jedeme podél Vlárské dráhy do Brumova, což je Vaculíkovo rodiště. Probíráme v řečech krajinu, společnost, politiku, ženy, víno i zpěv. Cesta trvá skoro čtvrt století a končí 13. června 2015, kdy přijedeme na Vaculíkův pohřeb.
Proč Třetí cesta?
Důvodů je víc. Jednak vyrážíme 22. dubna 1990. A Mirek Zikmund se svým parťákem Jiřím Hanzelkou vyjížděli 22. dubna 1947 na svoji první cestu do Afriky a Latinské Ameriky a 22. dubna 1959 do Asie a tehdejšího Sovětského svazu. A jak jsem říkal, bavíme se i o politice, takže probíráme také rok 1968 a to, že Rusové nám znemožnili pokračování socialismu s lidskou tváří. Někteří si myslí, že by mohlo jít o třetí cestu, jiní zase, že ne. Já jsem spíš pro čtvrtou společensko-politickou cestu, ale nevím, jaká by měla být.
Josef Holcman, Ludvík Vaculík a Miroslav Zikmund.
Takže kniha je fikce, která je postavená na reálných událostech a postavách?
Je to taková odysea. Všechno, co se v knížce popisuje, jsem s těma chlapama zažil na místech, kde se s koňským povozem zastavujeme. Jsou to většinou místa, kde žijí nebo žili naši známí. Vedeme při tom disputace napříč časem. Měli jsme také možnost bavit se s lidmi, kteří už nežijí, například s Komenským.
Co jste s ním prožili?
Komenský chodil z Uherského Brodu do Vizovic za svojí budoucí první ženou Magdalenou. A když přijedeme do Brodu, tak navštívíme jeho muzeum a on pak sestoupí z pomníku. Ačkoliv jsme chtěli jet podél Vlárské dráhy do Slavičína, změnili jsme plán a jedeme s ním do Vizovic. Pozlovicemi projíždíme už navečer a zvoní tam právě zvony. Komenský nám vysvětluje, že zvyk zvonit třikrát denně pochází ze 16. století. Cituji ho tak, jako by vedl dialog s Vaculíkem nebo Zikmundem. Jeho myšlenky přesahují ne jednu, ale deset generací. Byl to génius.
Je vaše knížka tedy beletrie?
Nakladatel – Větrné mlýny – napsal, že se tam místy provaluje magický realismus. Myslím si, že je to román. Samozřejmě, že je tam hodně dialogů a komentářů k různým událostem a situacím. Mám rád výlety do historie, v tomto případě jsou však velice aktuální.
Jak dlouho jste knihu psal? A jsou to autentické projevy všech tří osobností?
Ano, průběžně jsem si je zapisoval. Psal jsem knihu od roku 1996 do roku 2021. Shodou okolností byla vytištěná ve stejný den, kdy zemřel Mirek Zikmund. Už si ji nepřečte.
Takže šlo o časosběr. To je také způsob, jakým jste zaznamenal postavu vašeho strýce, pábitele a řezníka v jedné osobě Josefa Slováka, který je hlavním hrdinou vaší knížky Osobní poplach i stejnojmenné divadelní hry. V čem je vám takový způsob psaní blízký?
Osobní poplach jsem psal 27 let, což byla mimo jiné velká výzva pro dramatika a režiséra inscenace Břeťu Rychlíka, aby na jevišti ukázal člověka během třiceti let jeho života. Ale on to umí, je mistr magických obrazů. Časosběr umožňuje vybírat si z množství materiálů z různých období, kombinovat je, promýšlet a dávat i zdánlivě banální výroky do souvislostí.
Může tak vzniknout něco na způsob rodinné ságy?
Gertruda Göpfertová Gruberová, spolužačka mého otce, básnířka, spisovatelka a malířka, která je známá více v Německu, kde po roce 1948 žila, mi napsala, že čas Jirásků, Tolstých a Dostojevských je dávno pryč a že lidé chtějí krátké literární útvary. Ale já jsem za skoro třicet let, co publikuju, absolvoval 149 besed, takže vím, že můj okruh čtenářů na Slovácku a Valašsku pořád chce obsáhlejší věci, v nichž má možnost se dočíst něco o sobě, o svém známém, o svém kraji.
Postava Jožky Slováka vypadá jako variace na strýce Pepina z Postřižin Bohumila Hrabala.
Ano, i kritici to srovnávali s Hrabalem, což mě velice potěšilo, ale doufám, že to nenafouklo moje ego.
Hrabal o sobě říkal, že je spíš zapisovatel než spisovatel. Jak to cítíte vy?
Spisovatelé byli Neruda, Vrchlický nebo třeba Poláček; já nesnesu žádné srovnání, já mám psaní jako jakýsi vedlejšák. Psaní je prostá činnost, je to o zapisování příběhů či situací, pamatování a vyhledávání podrobností v naší minulosti. Když psal Hrabal ve svém pozdním období třeba Večerníčky pro Cassia, tak měl v každé druhé větě odkaz k minulosti. Kdyby psal o stejných věcech někdo jiný, byly by to možná jen bláboly. Hrabal to měl ale podložené vzděláním. Znal jako žádný jiný spisovatel historii a filozofii.
Ve hře hraje sám sebe také Josef Holcman, jeho mladší vydání ztvárňuje jeho syn Jan (na snímku uprostřed).
Osobní poplach byl ve zlínském divadle uvedený jen dvakrát, pak přišla vládní omezení kvůli koronaviru a stopka. Repríz bylo méně. Přesto byl Zdeněk Julina za ztvárnění postavy Jožky Slováka nominovaný na Cenu Thálie a při prosincové derniéře jste si vyslechli několikaminutový potlesk vestoje. Cítíte díky tomu satisfakci za neuskutečněná představení?
Chtěl bych říct, že jsme do té inscenace vložili velkou energii, živou muziku, zpěvy a famózní herectví Juliny. Můj pohled na ni je každopádně zvláštní, napsal jsem předlohu a lehce konzultoval dramatizaci režiséra Břeti Rychlíka, který mě navíc donutil, abych v inscenaci vedle mého syna také ještě hrál. Takže jsem ji neviděl jako divák. Mám však radost z toho, že inscenace ukazuje nejenom konflikty a pohnutý život hlavního hrdiny, ale že se do ní režiséru Rychlíkovi podařilo zasadit rituály a tradice, například hody nebo Jízdu králů.
Josef HolcmanNarodil se v březnu 1952 v Kyjově, vyrůstal ve Skoronicích. Vystudoval právnickou fakultu brněnské univerzity a působil jako notář v Hodoníně. Od roku 1978 žije ve Zlíně, kde pracoval jako soudce. Ve své literární tvorbě zpracovává především slovácké tradice a obyčeje, vzpomíná na své předky i na své dětství. Mezi jeho nejúspěšnější knihy patří povídkový cyklus Cena facky a román Osobní poplach, obě byly také převedeny na divadelní jeviště. Zatím poslední Holcmanovou knihou je Třetí cesta, která vyšla na konci loňského roku. |
Což znamená?
Odkazuje to k tomu, že náš život není ohraničený těmi dvěma body, narozením a smrtí. Inscenace má ukázat, že náš život navazuje na řadu pokolení, že to je přímka jdoucí za nás i před nás, že to není jen zmuchlaná úsečka.
V divadle jsem se vnitřně lekal toho, jak na infarkt umírá váš tatínek, k němuž jste hned přiskočil. Potom umírá vaše teta a také strýc Jožka Slovák. Jak jste to vnitřně zvládal?
S režisérem Rychlíkem se snažíme s pokorou brát život v jeho horizontální i vertikální podobě. Můj otec zemřel asi na pátý infarkt, bylo mu 60 let. Psával kroniky, protože nemohl publikovat v novinách a v nakladatelstvích. Neměl to jednoduché. Když v představení zemře, běžím k němu a říkám monolog: „Tu jeho poslední zimu zmrzl vinohrad tak, že se neurodil ani hrozen. Přesto vzal do rukou nůžky a v březnu vinohrad ostříhal a povázal, i když tušil, že burčáku z něj se už nenapije.“
Párkrát mě to na jevišti chytlo u srdce, naráz jsem se zarazil, jako by to bylo právě teď. Znovu jsem zažil to úmrtí. Musel jsem se vnitřně štípnout, zkoncentrovat se, abych z toho místa odlezl tam, kde mám podle režiséra být.
Ve hře také coby mladík, který si přivedl domů svoji budoucí ženu, vzpomínáte na Vánoce. Ovšem není to patetické, spíš komické. Proč?
Když můj syn Honza, který hraje mě, přivede domů moji nastávající ženu Jitku, tak v této situaci režisér pracuje s pocity trapnosti, které občas zažívá každý z nás. Honza neví, co říct, tak řekne: Tady tato místnost, když jsem byl malý kluk, byla pro mě rájem. Stromeček ozdobený hořícími svíčkami, bílá světnice… a tak dále, načež strýci Jožkovi Slovákovi upadne flaška slivovice a on zařve něco, co se nedá v novinách publikovat.
Jak vlastně vnímáte Vánoce, které právě máme za sebou?
Obecně platí, že Vánoce přicházely v souladu s liturgickým a hospodářským rokem. Jako by čas byl spirála, po které jsme šli a na ní byly zasukované body, jimiž si naši předkové zpříjemňovali život. Každý rok se opakovaly fašanky, Velikonoce, hody, Jízdy králů, vinobraní, Vánoce. Lidé si na ně uměli udělat čas. U nás doma bylo prvotním štědrovečerním úkonem to, že otec vzal oplatek, pomazal ho medem a šel ho dát našemu koni Furinovi, který táhne vůz ve Třetí cestě. Pak ho dal i krávě a koze, protože hospodářská zvířata byla členy rodiny.
Přežije tradice i současné Vánoce, které jsou založené především na komerci?
Vánoce jsou ověřené dvěma tisíciletími, pořád se opakují, pořád mají víceméně stejný průběh a pořád ještě nezevšedněly. Jak je to možné? Myslím si, že podstatou našeho života je nejdříve objevování, což je přirozená vlastnost, ale pak už je podstatou žití to opakování. A jsme zase u tradice.
