„Zastihlo mě to nepřipraveného, ale zároveň jsem to čekal každým dnem, protože z telefonátů s ním mi bylo jasné, že věk se nedá zastavit, i když měl Mirek obrovskou vůli. Takže jsem byl vlastně připravený i nepřipravený,“ přiblížil Holcman.
Volávali jste si i v posledních týdnech a měsících?
Ano. A byl jsem překvapený, když jsme si před dvěma třemi týdny naposledy volali, že mi vzal telefon. Vždycky říkal: Vítej, Jožko! A pak se ptal na Ryzlink rýnský, případně na Burgundu šedou. Víno jsem mu vozil ze Skoronic, pil ho vždycky po troškách, poslední dva roky už méně. Ale do jeho sta let jsem ho pravidelně zásoboval rýňákem.
Byli jste si hodně blízcí?
Navštěvovali jsme se, on jezdil ke mně do sklepa a byl i párkrát u nás doma. Já jsem zase jezdil k němu domů. Vzájemně jsme si poskytovali také určité služby, které byly potřeba. Já jemu třeba právní rady, když došlo k tomu, že svou vilu ve Zlíně na Nivách prodával s tím, že do ní bude zabezpečený přístup veřejnosti, až se opraví. Pořád jsme byli v kontaktu. Bral jsem to trochu jako vztah syna a otce, ale taky jako vztah kamarádský, protože jsme si mohli všechno říct.
Čeho jste si na něm nejvíce vážil?
Upřímnosti, cílevědomosti a takového až pedantství, které by někoho mohlo i rozčilovat. Měl naprostý přehled o svém životě minulém i budoucím, protože parte si nachystal už před pěti lety.
Vypadá to, že byl racionální a systematický, ale měl i smysl pro humor?
Dobře věděl, že musí svoji racionální stránku ve své mysli vyvažovat. Měl rád víno, divadlo a vedle reality prožíval i řadu snů, které si postupně plnil. Jeho posledním velkým snem byla návštěva Austrálie, kterou uskutečnil po revoluci už bez pana Hanzelky. V Austrálii byl, myslím, třikrát a napsal o ní cestopis Modrý Mauritius… a přece Austrálie!
Spisovatel Josef Holcman pokřtil v roce 2017 knihu svého kamaráda Století Miroslava Zikmunda.
Chybělo mu v pokročilejším věku cestování?
Nechybělo. Kromě Antarktidy byl ve všech světadílech. Říkal mi: Jožko, nemysli si, cestování po Slovácku je pro mne stejně objevné. Když jednou přijel do Skoronic, tak tady místní horník vykopal sklep, který byl dlouhý přes třicet metrů. A Mirek na to řekl, že viděl jeskyně Aboriginců i jiné, ale tak velkou ještě nikdy.
Takže nebyl lovcem zahraniční exotiky, ale také blízké okolí pro něho bylo inspirující?
Když nemohl za minulého režimu dvacet let cestovat, mohl se alespoň stýkat s lidmi, jako byli dramatik František Pavlíček, spisovatel Ludvík Vaculík nebo pozdější prezident Václav Havel, kteří za ním pod dohledem Státní bezpečnosti jezdívali do jeho zlínské vily. Hledal exotiku ve své zahradě, kde měl pět svých pomocníků, jak říkával, tedy rýč, vidle, krumpáč, lopatu… To ho naučil pan Hanzelka, který dělal zahradníka. Chci říct, že Mirek hledal exotiku ve své zahradě i v každém setkání. A stále si dělal poznámky, jeho rozsáhlý poznámkový aparát je neuvěřitelný, zlínské muzeum ho zpracovává a myslím si, že ještě není na konci.
Přátelství s Hanzelkou bylo a je na život a na smrt, říká Zikmund |
Dělal si často poznámky, ale určitě měl i skvělou paměť. Je to tak?
Měl fenomenální paměť. A občas jsme se štychovali. Když jsme se spolu bavili o tom, kde byl a kde nebyl, tak jsem mu říkával, že hlavní město Tasmánie je Hobart, což jsem si pamatoval ze zeměpisu. Snažil jsem se ho i nachytat, ale nikdy se mi to nepodařilo. On skoro všecko věděl. Jenom ve vinném sklepě byl nováček. Vyptával se, co a jak se dělá, jak dlouho hrozny kvasí, ptal se na proměnu burčáku v řezák a potom ve víno. Vše to velice pečlivě sledoval.
Takže byl stále otevřený, jeho svět se s věkem neuzavíral?
Ještě loni dělal korektury textu cestovatele Petra Horkého. A zhruba před dvěma lety poskytl rozhovor televiznímu redaktorovi Danielu Stachovi. Byl fantastický. Měl až do pozdního věku složky a pořád s nimi pracoval. Taky se mu až na výjimky nesmělo volat v sedm hodin večer, když začínaly zprávy, sledoval všechno…
Čím si vysvětlujete jeho dlouhou a neuvěřitelnou fyzickou i duševní vitalitu?
Než si koncem 90. let zlomil nohu, denně cvičil. Ale jsem přesvědčený, že jeho duchovní a duševní činnost měla vliv i na to, že byl svěží také fyzicky. Dbal o to, aby nezestárl v mysli, a to se mu dařilo.
Jaká vzpomínka na něho bude pro vás nejsilnější?
Když přijel asi před deseti lety do Skoronic na hody, tak jsem byl jako starý chlap i s mnoha dalšími v kroji. A protože jsme všichni popili, tak jsem se u jednoho žudra pověsil za ruku na trám. A Mirek mě vyfotil. Potom zhlédl a fotil i hody, to kradení kačera i tanec kolem ozdobeného věnce, symbolu hojnosti, s rozsvícenými svíčkami po tmě. A když mi potom fotografie ukazoval, tak říkal: Jožko, nevěřil bys, jak jsou ty vaše rituály, zvyky, obyčeje a tradice podobné těm, které mají primitivní národy.
Řekl jsem mu, že bych se mohl urazit. On řekl, že určitě vím, jak to myslí, že rituály jsou něco, co lidstvo drží pohromadě, že každý máme svůj rituál, každá společnost si je vytváří a mění, buduje si nové a staré zanikají. Také jsem byl velmi rád, když viděl naši Jízdu králů. Srovnal ji s tím, jak v Kazachstánu divocí jezdci napichují na svoje šavle kančí hlavy nebo něco podobného. Metamorfózy Jízdy králů hledal všude na světě.
A jsme opět u toho, že jeho vnímání bylo velmi otevřené…
Vypadalo to, jako by měl třetí oko. Když jsme se na něco užasle dívali, tak on už měl náskok, protože tím třetím okem na chvíli potlačil emoce a fascinaci tím jevem, aby si ho mohl vyfotit, zaznamenat a rozebrat. Analýza a syntéza byla jeho velká přednost.
Josef Holcman, Ludvík Vaculík a Miroslav Zikmund.
Což bylo dobré pro jeho okolí, kamarády, blízké, čtenáře.
Teď vychází můj román Třetí cesta. Jde o fikci, ve které jedeme s mými mrtvými koňmi, které jsem vzkřísil, ze skoronického vinného sklepa do Brumova, rodiště Ludvíka Vaculíka. Jedeme podél Vlárské dráhy: já, Vaculík, Karel Pavlištík a Mirek Zikmund. A vedeme řeči. V tom románu jsem zachytil všechno, co jsme si od roku 1996 s těmito třemi velkými muži řekli.
Dělal jste si poznámky?
Ano, ale taky se to v člověku otevře, když začne vzpomínat a soustředit se. Jako teď s Mirkem. Navíc počítač je při psaní velká výhoda, i když Ludvík Vaculík říkal, že je to podvod, protože se v něm dá kopírovat. On chtěl mít vždy všechno originál. A určitě se dá říct, že Mirek Zikmund originál byl. Byl to originální muž.
