„Sice špatně slyším, ale chodit můžu. Tady mám čagan a ten mě donese všude,“ usmívá se Jan Prokop a ukazuje na hůlku, o kterou se opírá.
Pochází ze Slovenska, za války nastoupil do letecké školy v Banské Bystrici a absolvoval výcvik u protiletecké kulometné obrany. Poté narukoval do armády.
„Tam to byl samý hlinkovec,“ vzpomíná s despektem na vojáky věrné kolaborantskému prezidentu Jozefu Tisovi.
Když v srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, přešel na stranu povstalců. „Dva dny jsme se schovávali v lesích, pak jsme obsadili železniční stanici v Tremošné a hlídali úsek od vjezdu do tunelu,“ vybavuje si.
„Byla nás jen hrstka, ale Němci se báli něco podniknout. Neznali početní stav povstalců. Kdyby věděli, kolik nás tam bylo, asi by s námi skoncovali dřív,“ dodává.
Jan Prokop se jako jednadvacetiletý zúčastnil Slovenského národního povstání.
Při jedné přestřelce mu život zachránila přilba na hlavě, do níž dostal přímý zásah. Zranění ale nedbal a stihl zachránit dalšího kamaráda, který se ocitl pod palbou.
Nacisté se ale nakonec dostali do hor a povstalce z Prokopovy skupiny pochytali nebo postříleli. Přes Čadcu pak putovali vlakem do zajateckého tábora v Ervěnicích u Chomutova, odkud vyráželi pracovat do uhelných dolů u Mostu. Prokop dodnes vzpomíná na surovost dozorců.
„Byli tam říšští Němci – strážní, kteří byli strašně zlí. Jak se jim trošičku něco nelíbilo na někom z nás, začali ho kopat a bít,“ řekl pro web Paměť národa.
„Když jsme šli do práce a z práce, tak tam jeden starší člověk už nemohl a zdržoval se pořád pozadu. Vždycky jsem se podíval dozadu, co s ním bude. Bohužel ho odstranili. Už nemohl, a tak ho shodili do hluboké šachty. A to bylo všechno. Já jsem za to ještě pykal. Byl jsem zavřený v dřevěné šopě, celý den jsem tam byl a nedostal jídlo. Jen za to, že jsem to viděl.“
K jídlu dostali řepové listí
Když jednou dal vězněnému ruskému vojákovi přes plot kousek chleba, musel za trest stát venku ve velkém mrazu nahý. „Na jídlo nám dávali shnilé ovoce, řepové listí a sem tam pět deka chleba,“ vybavuje si.
V Sudetech se dočkal i osvobození. „V noci jsme šli spát, Němci nás zamkli a z tábora utekli. Když jsme se probudili, nechápali jsme, co se děje. Brzy jsme ale viděli přicházet ruské vojáky. Bylo to neuvěřitelné,“ vzpomíná rozechvělým hlasem.
Emotivní byl i čtyři dny trvající návrat domů do Haliče, vždyť rodiče neviděl přes dva roky. „Nevěděli, co se mnou je, ale já se najednou jeden den objevil zase doma. Ti měli radost,“ usmívá se.
Válečné útrapy mu podlomily zdraví, ale Prokop si brzy našel práci. Nastoupil k drahám a brzy byl převelen do Otrokovic a Zlína, kde našel trvalý domov. Pracoval ve Svitu a seznámil se s manželkou Ludmilou, o niž se dodnes stará. „Už je na tom zdravotně špatně, chuděra,“ poznamenal.
Stále chodívá na debaty do škol a snaží se mladým připomínat hrůzy druhé světové války, na něž by se nemělo nikdy zapomenout.
„I když mám už tolik roků, raduji se z toho, že žiju, že poznám své kamarády a poznám svět. Pořád ještě pro republiku můžeme něco udělat,“ usmál se Prokop.
