Když se dnes pod sloupem Panny Marie na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti sem tam zastaví člověk v roušce, je to docela symbolický obrázek. V době odeznívající pandemie covidu-19 tato památka stále připomíná, že řádění nemocí, které vzbuzovaly strach o život, není ničím novým.
Sloup v centru Hradiště nechala městská rada postavit v letech 1718–1721. Bylo to vyjádření díku za to, že město přečkalo morovou epidemii v roce 1715, jednu z nejvážnějších v historii města. Jeho představitelé dali v těžkých časech slib, že chtějí „pro ukrocení hněvu božího a vysvobození od morové rány jeden sloup neb statuu na velkým rynku“, jak stojí v historických spisech Paměti hradišťské.
Podobných děkovných či památečních staveb je v nejrůznějších městech mnoho.
„Nakažlivých chorob se lidé báli odnepaměti. Zkušenosti středověku a baroka při morových, cholerových a jiných epidemiích se promítaly do povědomí především jako boží trest za hříchy,“ popisuje Ondřej Machálek, historik zlínského Muzea jihovýchodní Moravy, který se věnoval historii epidemií na Holešovsku.
Zajímavé je, že většina těchto zákeřných chorob měla stejné příčiny: bídu, nedostatečné hygienické podmínky a vojáky, kteří nemoci šířili od města k městu. Nejčastěji všechny tyto prvky dohromady.
„Když se spojily následky epidemie s bídou a útrapami vyvolanými válkou, to pak byly dopady největší. V regionu znamenaly i zánik celých vesnic, které už se nevzpamatovaly a neobnovily,“ nastínil Machálek.
O starších epidemiích se v pramenech příliš svědectví nedochovalo, nejvíc devastující byly pravděpodobně právě morové rány ze 17. a 18. století. Ty decimovaly region pravidelně – vracely se každých deset až patnáct let.
Absurdní nařízení vrchnosti
Nákazy se báli všichni, jak místní obyvatelé, tak projíždějící vojáci. Mor řádící na konci třicetileté války v Holešově dokonce způsobil, že se městu projíždějící vojska raději vyhnula. „I v této šílené době to pro měšťany mohl být aspoň nějaký pozitivní moment,“ podotkl historik.
Už tehdy měla v šíření nemoci zabránit různá nařízení vrchnosti, z nichž některá mohla působit absurdně.
Například olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu zakázal kvůli obavám z moru v roce 1679 konání tradičního výročního trhu na svátek svaté Lucie. Před branami Kroměříže tak zůstalo několik holešovských ševců, kteří nebyli vpuštěni. Trhovci z Kroměříže však na jarmark do Holešova mohli a opatření tak pozbývalo smyslu.
Staré dokumenty ukazují, že už tehdy obchodníci museli nuceně uzavírat své krámy – a to i na mnoho měsíců. Myslelo se ale také na mírnění ekonomických dopadů. Představitelé města proto obchodníkům, kteří chtěli vycestovat, vystavovali potvrzení, že jsou čistí a zdraví a že se ve městě nachází čisté povětří.
V nejvážnějších případech však docházelo i k úplnému uzavírání měst. Například při zmiňované morové ráně z roku 1715 v Uherském Hradišti „vojáci dragouni obklíčili město a brány městské držely se dnem i nocí zavřené“.
„V dobách morových epidemií se měšťané snažili opustit zasažené město. Útočiště jim poskytovala obec Mařatice, která plnila funkci předměstí,“ popisují v knize Zmizelá Morava – Uherské Hradiště historičky Jaromíra Čoupková a Blanka Rašticová.
Používaným opatřením byla i karanténa. Někdejší zlínský archivář Vladimír Štroblík, který se věnoval epidemiím cholery na Slavičínsku ve 30. letech 19. století, popisuje, že do karantény například museli zvěrokleštiči (miškáři), kteří se vraceli ze světa.
Ukončení izolace tehdy mělo specifické podmínky. A mimořádně přísné.
„Vyčištění a provětrání světnic, muži a ženy a děti obden koupat anebo vlažnou vodou od hlavy až do paty umýt, jalovčím vykuřovat šaty, cíchy, pláště vyprat nebo vápnem vykouřit, pod vartou zůstanou 14 dní, mezi tím nesmí míti se žádným styků – varta musí kus od nich stát – neonemocní-li žádný z nich, propustí se,“ stojí v přípise rokytnickému purkmistrovi.
Jedno z nejtragičtějších období zažili lidé žijící na území dnešního Zlínského kraje před více než 150 lety během prusko-rakouské války. Nešlo o vojenské střety, ale o choleru, kterou zde pruští vojáci rozšířili, když hnali poražené Rakušany směrem k Olomouci a Vídni.
Běžné obyvatelstvo nevědělo, jakým způsobem se nemoc šíří ani jak se jí bránit. Dochovalo se například svědectví z Jasenné o nakaženém muži, který se vyléčil pravidelným pitím koňské moči.
Cholera se roznášela nejčastěji ve vodě kontaminované fekáliemi. Následky byly kruté. Na Moravě nemoc podle odhadů za půl roku zahubila 50 tisíc lidí. Stovky z nich zemřely v Kroměříži, Hulíně či Otrokovicích.
Mocipáni strach z epidemie zneužívali
V Napajedlích, jedné z nejpostiženějších obcí, zemřelo 141 místních a dalších 37 pruských a rakouských vojáků. „Úmrtnost na choleru se pohybovala mezi 30 a 40 procenty,“ popsal Karel Kysilka, který se epidemii v Napajedlích detailně věnoval.
Zajímavé bylo, že nejvíc lidí onemocnělo v okolí domu č. 88, kde leželi nakažení vojáci, a také v místech, kde se nacházely vodní zdroje, jako byla pumpa na náměstí, pivovar, cukrovar či koželužna.
„Je zajímavé, že s jedinou výjimkou nezemřel nikdo, kdo přicházel pravidelně do styku s nemocnými – ošetřovatelé, lékař a ani místní kooperátor Hynek Sauer či napajedelský děkan František Fádrus, kteří obětavě udíleli umírajícím poslední pomazání,“ uvedl Kysilka.
Podobně jako v současnosti byla epidemická situace podhoubím pro šíření nejrůznějších fám. „Nejčastější z nich byla pověra, že choleru šíří páni, tedy kněží, učitelé nebo úředníci,“ poukázal Machálek.
Ten našel i doklady o tom, že představitelé státní moci neváhali strach z epidemií zneužít. V roce 1892 například někdejší okresní hejtman Anton Dworzak zakázal holešovským studentům hanáckou slavnost, kde měli předvést lidové zvyky. Jako důvod údajně uvedl epidemii cholery, kterou ale nikdo ve městě a okolí netrpěl.
Poslední plošné ničivé epidemie postihly region během první světové války. Do Uherského Hradiště zavlekli migranti z polské Haliče choleru. Podle uherskohradišťské kroniky mezi těmito vystěhovalci umíralo denně 40 až 50 lidí.
„Jan Šáňa musil stále zhotovovati rakve do zásoby, někdy však musili jsme dáti dvě i tři malé děti do jedné rakve. Hrobaři nestačili kopat hroby, a proto vykopány byly šachty a mrtvoly kladly se do nich jedna vedle druhé,“ zachycuje hrůzné momenty kronika.
Ještě na konci první světové války zabila desetitisíce civilistů v českých zemích španělská chřipka.
Svědectví o nebezpečných chorobách máme i z dalších let 20. století. Valašskomeziříčská spisovatelka Alena Mornštajnová ve svém románu Hana popisuje epidemii tyfu, která v Meziříčí propukla v roce 1954. Přestože měla jen lokální charakter, následky byly tragické – stovky nakažených, desítky mrtvých.
„Ve městě byla vyhlášena karanténa a probíhaly dezinfekce. Rodiny nemocných směly vycházet z domu jen v nezbytných případech, což samozřejmě ne všichni dodržovali. Správně obyvatelé Meziříčí neměli odjíždět z města, ale kdo mohl, vzal děti a odjel k příbuzným na venkov. Tak se nemoc rozšířila i za hranice města,“ líčila spisovatelka v nedávném rozhovoru pro Magazín MF DNES.
Podle ní se tehdy úřady snažily postiženým pomoci, ale do novin ani rozhlasu se nic o nemoci nedostalo. Tehdejší představitelé vlády se nechtěli tyfovou epidemií chlubit. Rozdíl oproti současnosti byl také v tom, že tenkrát se v prvních týdnech o nemoci příliš nevědělo a zpočátku se považovala za běžnou virózu či chřipku.
