Na stole v chodbě stojí tři kelímky od kávy obrácené dnem vzhůru. Pod jeden z nich schová pan Radek piškot a papírové nádoby mezi sebou zamíchá.
Vše se zájmem sleduje šestiletá fenka hovawarta Arnika, které ale nikdo z místních obyvatel neřekne jinak než Anička. Vzápětí se packami opře o stůl a čumákem neomylně strká do kelímku, pod nímž je schovaná sladkost. Tu pak dostává za odměnu.
Při hře nápadně připomínající oblíbené skořápky si vážně nemocní klienti valašskomeziříčského hospicu Citadela procvičují především motoriku.
Zároveň je setkání se zvířetem a canisterapeutkou Blankou Hašovou, jež do zařízení už několik týdnů docházejí, povzbuzuje v jejich těžké životní situaci.
„Chceme u lidí vzbudit zájem. Aby vyšli z pokoje, povídali si s námi a s pomocí psa zapojili také svůj pohybový aparát,“ popisuje Hašová.
Běh na dlouhou trať
Obyvatel hospicu, jenž má pravou stranu těla ochrnutou, zatím zkouší další cvičení. Mezi prsty nepohyblivé ruky si vkládá piškot, který následně Anička vydoluje ven s pomocí čenichu a jazyku.
„S piškoty hrajeme taky cvrnkanou. I když si při ní klient pomáhá levou rukou, snaží se tu pravou rozpohybovat. Přímo vidím, že se někam posunujeme. Je to sice běh na dlouhou trať, ale jde o to se nevzdat,“ vysvětluje Hašová.
Při cvičení nechybí ani tradiční aportování míčku.
„Dones, podej,“ vybízí usmívající se Radek fenku, která mu vzápětí balonek přináší v hubě. Hry zpovzdálí sledují zdravotní sestry.
„Slouží v hospicu dvanáctihodinové směny, dávají ze sebe ohromně moc. Přicházíme proto se psem potěšit také je,“ podotýká Hašová.
Po skončení terapie přechází i se psem na jeden z pokojů, který obývá další z klientů hospicu, pan Karel.
„Ty jsi krásné děvča,“ vítá nadšeně Aničku a hladí ji po hlavě.
Na plemeni psa příliš nezáleží
Při kontaktu se zvířetem začíná vzpomínat na vlastního psa, ani ne ročního jezevčíka, jenž na něj čeká doma.
„Snad teď neřeknou, že jsem mu nevěrný,“ uvažuje muž, který se poté pouští do dlouhého rozhovoru s canisterapeutkou. Baví se, jak jinak, hlavně o psech.
„Klienti jsou tu delší dobu a ve své situaci potřebují navázat kontakt. Je to náročné i pro mne jako terapeuta. Lidé sice zvíře rádi vidí, ale nepopovídají si s ním,“ nastiňuje Hašová.
Psí návštěvy v hospicu trvají většinou dvě hodiny. Nemocní si se zvířetem hrají jak osamoceně, tak i ve skupinách. Každé setkání má přitom jinou podobu. Záleží vždy na přání klientů.
„Canisterapie má prokazatelný pozitivní vliv na lidi s duševními i fyzickými omezeními. V Citadele jsme ji začali využívat s cílem prohlubování pocitu klidu, bezpečí a pokoje u našich klientů,“ objasnila vrchní sestra Naděžda Matochová.
Kromě Hašové hospic pravidelně navštěvuje i další canisterapeutka Jana Bolfová se dvěma fenkami retrívra.
Do sousedního domova se zvláštním režimem, v němž žijí lidé s různým typem demence, pak dochází Markéta Hebláková se svou kavalírkou Rozárkou.
Na plemeni psa, který se canisterapii věnuje, příliš nezáleží. Mnohem důležitější prý je, aby zvíře netrpělo bázlivostí, mělo rádo lidi a bylo klidné. To se naučí díky dvouletému výcviku zakončenému zkouškami.
„Pes potřebuje ovládat základní poslušnost, musí být odvolatelný. Zároveň musí mít posunutý práh bolesti. Zvíře nesmí zareagovat nepřiměřeně ve chvíli, kdy ho někdo bolestivě stiskne na uchu nebo ocase. Stejné je to při zkoušení jeho odolnosti vůči hluku. Nesmí se bát, když spadne hůlka nebo sklenička,“ doplnila Hašová, která canisterapii provádí také v nemocnici a ve školce.
Podívejte se, jak psi při canisterapii pomáhají dětem:
