Pes umí pacienty prohřát, chválí canisterapii nemocniční sestry

Nemocnice ve Valašském Meziříčí nabízí svým pacientům služby canisterapeuta. Pes může k lidem až do postele. Ošetřující personál se shoduje, že pro nemocné je to vítané rozptýlení. Canisterapii brzy plánují zavést i nemocnice v Uherském Hradišti a ve Vsetíně.

Starší paní na nemocničním lůžku hladí psa, který leží s ní na posteli. Mladá žena, jež stojí vedle, jí podává piškoty, aby mohla psa nakrmit. Fenka seniorce vděčně olizuje ruku.

„Tak ty sis je ode mě vzala? To se divím, ode mě už nikdo nic nechce,“ neskrývá dojetí pacientka.

Zvíře ještě čumákem zkouší, jestli paní nemá v dlani další dobroty, a pak už seskakuje z postele dolů a rozhlíží se po nemocničním pokoji. Majitelka jej volá k sobě, rozloučí se s pacientkami na pokoji a vychází z místnosti ven.

„Hodina“ canisterapie v nemocnici ve Valašském Meziříčí právě skončila. Obsáhla nejen návštěvu vybraných pacientů přímo u lůžka, ale i skupinovou terapii, jíž se mohou zúčastnit lidé ležící na oddělení následné péče.

„Pacienty to jednoznačně pozitivně naladí. Je to pro ně vzpruha,“ chválí canisterapii hlavní sestra nemocnice Jana Pelikánová. „Řada z nich má psa doma, po kterém se jim stýská, takže uvítají zvířecí návštěvu v nemocnici,“ dodává.

Vesměs se jedná o starší lidi nejčastěji po mozkových příhodách nebo zlomeninách krčku.

Hovawart

Hovawart pochází z Německa. Je velmi povahově vyrovnaný, ale také citlivý na zacházení. Lze jej připravit jako kvalitního služebního psa (řada psů má v Česku složenou zkoušku všestranného výcviku, v Německu jej využívá policie), výborně lze jeho vrozené vlohy rozvíjet výcvikem záchranářským. Stopování a vyhledávání v troskách, v lavinách i na vodě dělá hovawart pozoruhodně ochotně a rád.

Zdroj: www.arnicanis.cz.

„Psychika je na prvním místě. Když jsou dobře naladěni, lépe spolupracují i při klasické léčbě,“ je přesvědčena vedoucí fyzioterapeutka Eva Kopecká.

Proto jednou za čtrnáct dnů dochází do nemocnice canisterapeutka Blanka Hašová a její čtyřletá fenka Aki. Některé pacienty před jejich odchodem domů stihne navštívit jen jednou, jiné i několikrát.

„Pravidelně už přes tři měsíce chodíme za jedním pánem. Zpočátku byl velmi apatický, ale teď už je vidět, jak se celý rozzáří, když Aki vběhne do pokoje,“ popisuje Hašová, která se věnuje canisterapii i ve školce.

Práce se seniory v nemocnici má ale svá specifika. „S dětmi je to hodně jednodušší, vidí psa a jsou nadšeny. Hned chtějí všechno vyzkoušet. Motivovat starší lidi je daleko složitější,“ vysvětluje canisterapeutka.

Snaží se proto pacienty co nejvíce rozpovídat a právě pes je ideálním tématem k hovoru. „Pojď se mi ukázat, já jsem doma měla dlouhá léta Baryka,“ volá na Aki stará paní, která v nemocnici leží se zlomeninou krčku.

Podívejte se, jak psi při canisterapii pomáhají dětem:

10. dubna 2014

do PC
pro iPad

Canisterapii si ve Valašském Meziříčí všichni pochvalují. „Pokud si pes lehne k pacientovi, krásně ho prohřeje. Když lidé drží v ruce piškot, který si od nich zvíře bere, pes jim ji čumákem masíruje, uvolňuje jejich spasma,“ zdůrazňuje Kopecká.

A jak je možné, že do sterilní nemocnice může pes a ještě k tomu přímo k pacientovi na postel?

„Máme domluvené s hygienou, že když dodržíme základní pravidla, může k nám canisterapeutka chodit. Pes musí být vykoupaný a prohlédnutý od veterináře. Na postel a přes nemocného dáváme prostěradlo,“ vypočítala Pelikánová.

Nemocnice ve Valašském Meziříčí je zatím ve Zlínském kraji jediná, ve které canisterapii využívají. V dohledné době ji plánují zavést také v Uherském Hradišti a ve Vsetíně.

Terapeutka: Když spadne berle, zvíře se nesmí leknout

Aki je čtyřletá fenka hovawarta. Její majitelka Blanka Hašová s ní už téměř rok v rámci canisterapie navštěvuje děti ve školce i pacienty na doléčovacím oddělení nemocnice ve Valašském Meziříčí. „Pokrok, který na lidech vidím, je neuvěřitelný,“ tvrdí canisterapeutka, jejíž působení v nemocnici zajišťuje nezisková organizace Podané ruce.

Jaký musí mít pes výcvik, aby mohl docházet do nemocnice?
Canisterapeutický pes musí složit povahové testy a testy poslušnosti. Musí znát základní povely - sedni, lehni, musí reagovat na odvolání. Nesmí být agresivní, lekavý nebo bojácný. Například když starým lidem v nemocnici spadne berle, nesmí se leknout a klientovi ublížit.

Nehrozí tedy žádné nebezpečí?
To nikdy nemůžete říct na sto procent. Ale každý z nás dělá vše proto, aby se hrozba eliminovala. Říct, že se nikdy nic nemůže stát, je nezodpovědné. Pes třeba může mít nádor v hlavě a zareagovat naprosto nepředvídatelně. Záleží na pozornosti canisterapeuta, který svého psa zná, a v nemocnici i na pozornosti sestry.

Nehrozí žádné nebezpečí psovi?
Tak to stoprocentně hrozí. Třeba lidem spadnou léky nebo si je nechtějí vzít a schovají je pod polštář. Pes je může najít a sežrat. Nebo třeba lidé po obrně, kteří nemají v rukou cit, jej mohou chytnout za ucho a skroutit je nebo dloubnout do oka. Také děti to rády dělají.

Už se vašemu psovi někdy něco takového stalo?
Naštěstí ne. Vím, že nejchoulostivějšími místy jsou oči, uši a zuby, tak je hlídám na 120 procent.

Jak na psa v nemocnici lidé reagují?
Úžasně. Je to pro ně vytržení ze stereotypu. Vidím na nich opravdu pokrok. Při první návštěvě jsou apatičtí, při těch dalších už je poznat, že se na Aki těšili. Pomůže jim psychicky, ale i fyzicky. Když jim dloubá čumákem do ruky, vlastně jim ji masíruje.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek při canisterapii v nemocnici?
Nechci to nijak zveličovat, ale vzpomínám si na pána, který jen ležel a o nic se nezajímal. Když jsem přišla s Aki poprvé, zaregistroval nás, ale to bylo vše. Podruhé už bylo vidět, že je naše návštěva pro něj novým impulsem. Největším odměnou mi bylo, když mi při odchodu řekl: „Přijď zase.“