Svůj trik vystavěli podvodníci na myšlence, že Amerika „stojí na zlatě“. Kdo by tomu nechtěl uvěřit! Provedení podvodu může být prosté i velmi propracované, ale vždy sází na chamtivost a touhu zbohatnout. Všichni totiž věděli, že kdo přijde první, vyhrává. Proto se každá potenciální oběť léčky snažila pospíchat a moc nepřemýšlela, když jí někdo nabízel „claim“, tedy zábor údajně zlatonosného pozemku. Na prodeji falešných a různě upravených „claimů“ vydělali ve Státech podvodníci dohromady nejspíš tolik, kolik ti nejúspěšnější zlatokopové. Nachytat se totiž bylo snadné.
Od soli ke zlatu
Trik přitom navazoval na podobný kousek prováděný se „solnými doly“. Už první kolonie osadníků, které pronikaly do vnitrozemí, měly totiž problém s nedostatkem soli. Pokud někdo narazil ve vnitrozemí na slanisko nebo přírodní vřídlo se slanou vodou, měl o klidný důchod postaráno. Tehdy také napadlo pár podnikavců vyrábět falešné slané prameny. Pár pytlů soli vysypané do studny se jim bohatě zaplatilo. Nasolenou studnu si totiž chtěl pořídit každý. K vlastní škodě: výsledkem byla jen obyčejná nepitná voda, ze které žádný přínos v podobě bílých slaných krystalů neplynul.
Podvody s ložisky zlata princip odkoukaly, také proto se mluvilo o „nasolených dolech“. Na příhodné lokalitě prostě podvodníci vytvořili zdání bohatého naleziště, které má potenciál vydělat svému novému majiteli miliony.
Jak vyrobit „claim“
Horečku odstartoval Pomatený ReedPrvní zlatá horečka v Severní Americe začala pohádkovou zápletkou. Nepříliš bystrý Conrad Reed, syn farmáře z Cabarrus County, jednoho dne roku 1799 nalezne velký žlutavý kámen. Sedmikilový balvan, který hraje lesklými barvami, dokutálí až domů. A tam o něj ztratí zájem: po další tři léta ho bude používat jako zarážku ke dveřím. Teprve v roce 1802 si této výzdoby při zastávce náhodou všimne cestující klenotník ze severokarolínského Fayetteville. Kámen si prohlédne a řekne, že je to opravdu velký zlatý nuget. Conrad vůbec netuší, co je to zlato, ale je ochoten se zbavit toho „bezcenného šutru“, s ním i obtěžující přítomnosti cizince. Prodá mu ho za 3,50 dolaru, tedy asi za týdenní mzdu dřevorubce. A myslí si, že udělal velmi dobrý obchod. Jeho otce Johannese Reidta (Reeda) však málem ranní mrtvice. Skutečná cena byla totiž okolo 3 600 dolarů. Johannes však nezoufá: jeho syn si přece bude pamatovat, kde ten zatracený nuget našel, ne? Jenže to poněkud přecenil jeho paměť. Bude trvat další dva roky, než si Conrad Reed vzpomene, že nalezištěm bylo koryto potoka Little Meadow Creek. Tou dobou už ale do Severní Karolíny míří davy lidí. Všichni chtějí nalézt zlatou žílu Pomateného Reeda. Zdaleka ne všichni však mají při hledání zlata štěstí. Příběh má dobrý konec, alespoň pokud jde o Reedovi. Svůj zlatý důl, vůbec první komerční podnik svého druhu v Americe, nakonec vybudují. Budou těžit zlato ve velkém a zbohatnou. Jeden z jejich otroků Peter tu dokonce vykope dvanáctikilový nuget. Podstatné ale je, že zlato se tu objevilo na poněkud neočekávaném místě a honba za jeho nalezením spustila první zlatou horečku v Severní Americe. Proč se dřít na poli, když si za pár hodin nepohodlí v plechové boudě s krumpáčem nebo sítem můžete vydělat jako král? O třicet let později bude zlato objeveno v Apalačských horách ve státě Georgia a mezi lety 1848-55 pak v kalifornských Sierra Nevada. A v Montaně, Idahu, Oregonu a na Colorado River v Novém Mexiku. Zlato se přece může objevit všude, ne? |
Zapotřebí bylo pár pytlů slibně vypadající kovové horniny, kterou jste nasbírali v úplně jiné, skutečně zlatonosné, lokalitě. Tu pak rozprostřete po ploše, kterou plánujete prodat. Jenže pozor, místo si musíte vybrat opravdu dobře. Oběť podvodu by se také mohla rozhodnout prozkoumat okolí, které jste pro ni už tak pečlivě nenachystali. Místo proto musí vypadat uvěřitelně a slibně, alespoň z geologického hlediska.
Od podvodníka se vyžaduje i další vstupní investice, zlatý prach nebo několik uncí zlatých zrnek. Ty nestačí jen rozprostřít po povrchu, musíte je dostat i pod zem. Nejoblíbenější metodou se stalo nastřelování zlatého prachu brokovnicí pod zem. Sofistikovanější podvodníci pak sáhnou po roztoku chloridu zlatitého. Na Divokém západě jste ho pořídili běžně v lékárně, užíval se jako lék na alkoholismus. Pokud ho ale nalijete do několika spár a prasklin, vytvoříte dokonalé zdání blízké žíly.
Malá investice do pár kousků opravdového zlata se vyplácí. Důl, ve kterém musíte vytěžit jednu tunu zeminy, abyste se dostali k jedné osmdesátině unce zlata (za 20,67 dolaru), nemá příliš velkou cenu. Jako celek ho prodáte stěží za 10 tisíc dolarů. Nastřílejte zlatý prach za pár desítek dolarů do země a vytvoříte důl s předpokládanou hodnotou 25 až 100 tisíc dolarů. Pak už stačí jen zahladit stopy po své přítomnosti a rozjet další fázi.
Ta může nabývat bezpočtu podob. Můžete svou oběť oslovit v baru: nemáte dost peněz na zakoupení těžařského povolení nebo claimu, ale máte vynikající tip! Pojedete na půl, náklady a zisky si podle domluvy rozdělíte. Poté, co odtěžíte slibnou nasolenou vrstvu, však budete chtít vyplatit předpokládanou hodnotu svého podílu. Objev zlata také mohl rapidně zvýšit cenu pozemků v okolí, i na této spekulaci se dalo příhodně vydělat.
Napálili bankéře i guvernéry
Početné triky s „nasolenými doly“ se neomezovaly pouze na zlatonosnou rudu. Ve velmi zdařilém provedení je zopakovali i bratranci Philip Arnold a John Slackovi v roce 1871. Nepříliš důvtipným bankéřům z New Yorku a San Franciska tehdy nabídli něco nebývalého: diamanty. Na planinách státu Wyoming.
Nejprve si uložili do Kalifornské banky pytel plný polodrahokamů, které sesbírali na tajném místě. Jejich historka vzbudila zájem boháčů. Nechyběli mezi nimi nositelé zvučných jmen, jako například Rothschild nebo Tiffany. Oba bratranci se nakonec trochu neochotně uvolili, že jim svůj Diamond Peak za 600 tisíc dolarů prodají.
První prohlídka místa povolanými prospektory skutečně vypadala nadějně: zem byla doslova poseta vzácnými kameny. Jenže tu byl i Clarence Knight, geolog. A ten si povšiml, že se tu v jedné vrstvě nacházejí nejrůznější polodrahokamy, které vznikají za odlišných geologických podmínek. Některé se přitom měly vyskytovat jen na jihu Afriky. Nu ano, místo bylo „nasoleno“!
To však již bylo pozdě, Arnold a Slack již byli se 600 tisíci dolary v tahu. Stálo je to 35 000 dolarů, za něž nakoupili nejrůznější odřezky, zlomky a polodrahokamy v klenotnických dílnách od Londýna po Amsterodam, aby svůj Diamond Peak vylepšili. Jejich kousek se však na první strany novin nedostal, napálené oběti o popularitu pochopitelně nestály.
Pravým šampionem triků se „zasolováním“ se však stal muž jménem William Lovell. Jeho oborem bylo stříbro, které na začátku své kariéry skutečně vykopal. Ale než se mořit v podzemí, rozhodl se svůj zisk navýšit. Začal po celých Státech prodávat „výnosné pozemky“, které předtím vylepšil. Nacházel stříbro na lokacích, které stály nedaleko jiných slavných dolů, a odprodával jim práva na bezcennou půdu.
Spekulacemi si vydělal desetkrát víc, než činila hodnota jeho původního nálezu. Jeho mistrovským kouskem byla „Studna v Pikes Peak“. V roce 1884 zaplatil dvěma kopáčům, aby mu v pustině u Cañon City rychle vyhloubili širokou studnu. Lovell jen vysedával v baru a trousil historiky o tom, že jeho studna leží na stříbrné žíle. A ta ponese dva tisíce 000 dolarů z tuny zeminy!
Zvěst se rychle šířila a do provinčního městečka se rychle sjelo na pět tisíc dobrodruhů. Skupovali pozemky, naplnili hotely, vybrakovali zdejší obchody s potravinami. Tažná mula tu za chvíli stála tolik, co dostihový kůň. A až se Lovell dostatečně napakoval na prodeji zboží, které sem v předstihu navezl, vyplatil své dva kopáče a zmizel. Geniální spekulace, která byla zcela legální, mu vydělala desetitisíce dolarů.
Důl, který nikdo neviděl
Mohlo by se zdát, že s příchodem dvacátého století už podvodníci s triky s „nasolenými doly“ neuspějí. Nebyla to pravda. Z jejich akcí se jen vytrácela ona romantická píle s přípravou míst. Těžařské firmy totiž začaly využívat služeb vlastních geologů a dalších profesionálů, kteří by podvod na místě snadno odhalili. Změnila se tedy metoda.
Protože se vzorky odebrané půdy z hypotetických nalezišť začaly posílat k vyhodnocení do zámořských výzkumných laboratoří, zaměřili se podvodníci ne na lokaci, ale na odebrané vzorky. Pokud jste měli svého člověka uvnitř, bylo to snadné. Stačilo „nasolit“ jednu bednu nebo pár sáčků s odebranou půdou, což bylo jistě méně namáhavé než vytvářet celé zlaté místo.
Hlavním indonéským partnerem v projektu Busango byla firma PT Nusamba. Její šéf Mohammad "Bob" Hasan vypadal na tiskové konferenci v roce 1997 otřeseně.
Překvapený byl i ministr energetiky a dolů Ida Bagus Sujana. Nebo to přinejmenším dobře hrál.
Mezi padesátými a šedesátými lety minulého století tak zažíval boom podvod s radioaktivní horninou. Uranový důl byl totiž zbrojním průmyslem ceněný více než zlato. A sehnat pár kamenů, které rozkmitají Geigerův počítač, není zase tak těžké.
Největší odhalený podvod s „nasoleným dolem“ měl teprve přijít.
V roce 1993 kupuje kanadský konglomerát Bre-X na radu spřízněného geologa Johna Felderhofa pozemek v indonéském Busangu. S těžařskou licencí. První odhady jsou spíše skromné, ostrov Borneo totiž nepatří mezi „zlatá“ místa. Ale i potenciál 850 metráků zlata má svůj zvuk a Bre-X, která dosud podnikala na centové burze, roste na ceně.
Když je v roce 1995 odhad zlata pod zemí upřesněn na 2 200 tun, vystřelí aktiva společnosti vzhůru. Vždyť jedna jediná její akcie má hodnotu 286,5 dolaru! A každý říká, že firma pravděpodobně sedí na nejvýnosnějším zlatém dole, objeveném za posledních padesát let.
Investoři, kteří se chtějí podílet na těžbě a ukousnout si tak svůj krajíc ze zisku, se jen hrnou. Řediteli společnosti Bre-X Davidu Walshovi doslova cpou stovky milionů do kapes. Chtějí, aby jim z nich udělal miliardy. Do projektu těžby je nepřímo zapojen i místní diktátor prezident Suharto.
Viděl ale někdo z Kanady, Spojených států nebo Evropy onen zlatý důl? Nikdo. Zato všichni četli zprávy různých konzultačních firem a geologů, které si najal sám Felderhof. A jejich závěry jsou navýsost povzbudivé.
Skandál za miliardy
Bublina však rychle praskla. V polovině března roku 1997 vypadne z vrtulníku Michael de Guzman, filipínský geolog společnosti Bre-X, který dodával většinu podkladů o výnosnosti těžby, „spáchá sebevraždu“. Byl z něj vyhozený poté, co mu někdo chirurgicky odstranil ruce a přirození. Vypadalo to, že tu někdo zametá stopy.
Společnost Freeport-McMoRan, která se měla na těžbě zlata také podílet, se proto pro ověření rozhodne realizovat vlastní vrty a zkušební odběry. A jejich geolog sděluje, že zlata je na místě jen zanedbatelné množství. To záhy potvrdí i další přivolaní odborníci. Zlato, odlišné barvy a pocházející z říční lokality, dosud bylo do odebraných vzorků uměle přidáváno.
Je až s podivem, že si předtím nikdo ničeho nevšiml. Zprávy o výnosnosti dolu byly kompletně zmanipulovány. Bre-X byl jeden velký masivní podvod, který svým tvůrcům vydělal šest miliard dolarů. Kdo za ním však vlastně stál? Nevíme. Jisté je jen to, že v bláhovém snu o zlatě utopilo své jmění 40 tisíc investorů.
„Bylo to přesně jako dřív na Divokém západě,“ komentuje příběh nasoleného dolu Bre-X Benny Wahju, majitel těžařské společnosti z Indonésie. „Omezený přístup na bájnou zlatou lokalitu, divoká džungle. Je v tom kus romantiky. Místo je vzdálené, neznámé. Vláda je zkorumpovaná a za peníze vám dosvědčí cokoliv. Je to místo, kde se v existenci zlata pod zemí prostě chce věřit.“
