Británie své mazlíčky nejen masakrovala. Když panika opadla, přišla řada i na...

Británie své mazlíčky nejen masakrovala. Když panika opadla, přišla řada i na speciální boudy, které měly chránit psy a kočky před bojovými plyny, pokud by k nim Němci sáhli. | foto: Profimedia.cz

Nezapomeňte zabít psíka: proč Britové kvůli válce vraždili mazlíčky

  • 50
Veterináři měli kvůli druhé světové válce ve Velké Británii plné ruce práce. A byla to chmurná práce. Utráceli domácí mazlíčky svých klientů, psy, kočky, králíčky. Jejich majitelé se je v panice rozhodli nechat vybít, aby za válečné nouze nestrádali. Oněch zvířecích obětí války a bezradnosti bylo nejméně milion a půl.

Prvního září roku 1939 napadlo Německo Polsko, o dva dny později vyhlašuje oplátkou agresorům válku Francie, Austrálie a Velká Británie. Druhá světová válka, na kterou se mezinárodní politické klima i světový průmysl chystal posledních deset let, začala.

Rodiny Londýňanů, ke kterým zatím ještě ani nemohly dorazit první zprávy o padlých obráncích Polska a jejichž představa o skutečných hrůzách, které na ně čekají, je mlhavá, už ale oplakávají své první mrtvé. Králíky, psy a kočky, domácí mazlíčky, které nechali utratit. Ne, nechceme srovnávat lidské oběti a usmrcená zvířata, panickou realitu prvních válečných dní v Británii však vraždění zvířat vystihuje velmi dobře.

Nezapomeňte zabít kočku

„Poslat děti z měst, která budou pravděpodobně brzy bombardována, někam za příbuznými na venkov. Pořídit si tmavé zatemňovací závěsy do všech oken v bytě. Nechat utratit kočku. To všechno tehdy lidé naprosto automaticky dělali,“ říká Hilda Keanová, britská historička.

Zatímco přesun ratolestí mimo zóny bezprostředního ohrožení i potřebu zatemnění bychom dnes nejspíš stále pochopili, význam vybití domácího zvířectva nám může unikat. Ani Britové v tom neměli zrovna jasno, dokud jim vše nevysvětlily manuály produkované organizací NARPAC, Národním výborem ochrany zvířat.

Doporučení, které lidé četli jako příkaz

„Lidé tehdy byli obecně velmi málo informováni,“ dodává Keanová. „Věděli, že se nevyhnutelně blíží válka, a chtěli být připraveni. Očekávali, že budou muset přinášet oběti, a tak o nejrůznějších doporučeních vládních organizací příliš nepochybovali.“ I proto vycházela reakce na brožurku s názvem Rádce majitelů zvířat vydanou NARPAC ze strachu a nikoliv z rozumu.

Autoři totiž vlastníkům zvířat ve městech jen doporučovali, aby své miláčky raději přesunuli do péče k příbuzným a sousedům na venkově. Jenže pak napsali ono souvětí: „Pokud jim takové zázemí na venkově nemůžete poskytnout, bude opravdu nejlaskavější, když se jich zbavíte.“ Ono souvětí spustilo velký zvířecí masakr.

Strach z hladu i německých bombardérů

Nešlo jen o to, že by se poplašená zvířata mohla stát obětí náletů, způsobovat zmatek a chaos na silnicích. „Krátce po invazi do Polska proběhla rádiem zpráva, že pravděpodobně hrozí nedostatek jídla,“ dodává hlavní argument pro plošné hubení psů a koček spisovatelka a pamětnice Clare Campbellová. „Mohli jste to s nimi zkusit přežít, ale nejspíš by se zvířata trápila. NARPAC to podal tak, že utratit je bude humánnější. Tím spoustě lidí usnadnili jejich nelehké rozhodnutí.“

Hned druhého dne po odvysílání byli veterináři ve velkých městech zaplaveni žádostmi o uspání jinak naprosto zdravých mazlíčků. První týden války jich v Londýně bylo přes 150 tisíc, tedy 26 procent zde chovaných, a veterináři pracovali prakticky nonstop. V celé Británii pak kolem 750 tisíc.

Příčiny velkého zvířecího masakru potvrzuje to i kurátor Národního vojenského muzea Pip Dodd: „Nebyla to obava z přemíry bomb, ale z možného nedostatku jídla. Prakticky přes noc se stalo vlastnictví domácího zvířete něčím nevhodným, nepatřičným. Zbytečným luxusem, který ohrožoval všechny. Nalít kočce misku mléka, dát psovi kolečko salámu nebo nadrobit chleba holubům se v podstatě stalo trestným činem.“

Lidé realitu vybíjení zvířat přijali z nutnosti, ale ne ochotně. Přeci jen od roku 1930, kdy začala fungovat povinná evidence psů, se vztah majitelů k jejich zvířecím svěřencům proměnil. Stali se členy rodin.

Přežili jsme jednu válku, zvládneme i druhou

Samozřejmě ne každý s uspáváním zvířectva souhlasil. Královská společnost proti krutostem páchaných na zvířatech hlasitě protestovala, ale útulky byly stejně naprosto přetížené. S vpravdě ledovým anglickým klidem to přijali pracovníci útulku Battersea Dogs & Cats Home: „Přežili jsme se zvířaty první světovou válku, zvládneme i tuhle.“ Až do konce války se tu zvládli postarat o 145 tisíc zvířat. Jejich stav nebyl zrovna nejlepší, ale přežila. Podobně se k tomu postavila Nina Douglasová, vévodkyně z Hamiltonu. Velká milovnice koček zajistila na vlastní útraty útočiště pro zvířata v pronajatém hangáru ve Ferne. Ke zmírnění „domácí tragédie“ to ale nestačilo.

Když v září 1940 opravdu začaly padat bomby na anglická města, veterináři museli znovu pracovat na tři směny. V průběhu několika dní bylo zapotřebí uspat další statisíce koček a psů. Přesto přibývalo lidí, kteří se rozhodli výzvu k utracení zvířectva nevyslyšet. A o své příděly potravin se s nimi raději v tichosti dělili. Citové pouto mezi lidmi a zvířaty se navzdory obecnému válečnému šílenství upevňovalo a dávalo starostlivým majitelům zvířat pocit normálnosti všedního dne. Vrnící kočky a funící psi zaháněli svou bezprostředností a zvířecí láskou těžké chmury.

Zvířecí hrdinové už minulost nezmění

V tisku také přibývalo dojemných zpráv o tom, jak se tito mazlíčci uměli svým páníčkům odvděčit. Hrdinou dne se například stal jezevčík Fluff, který skončil se svým majitelem pod sutinami rozbombardovaného domu. Dokázal se však prohrabat ven a ke svému pánovi přivolal pomoc.

Podobně pak teriér Peggy dokázal v zavaleném krytu vyhrabat tunýlek, kterým dovnitř proudil vzduch. Zachránil tak tři děti uvnitř. Válka sice ještě nekončila, ale postupně se z ostrovů přenášela na kontinent. Od hubení domácích mazlíčků se postupně upouštělo. Kolik zvířecích přátel člověka kvůli panice zahynulo, se přesně neví. Pravděpodobně nejméně milion a půl, ale podle některých jiných zdrojů to mohly být i milony dva.

„Povídání o Velkém zvířecím masakru není moc známý příběh,“ uzavírá Keanová. „Protože se obtížně vypráví i chápe. Navíc tak nějak neodpovídá naší verzi o tom, že my Britové jsme vlastně velcí milovníci zvířat. Lidé si prostě moc nechtějí připomínat, že jedním z prvních znamení blížící se války bylo to, že musíte jít ven a zabít svého psa nebo kočku.“