Ve třicátých letech minulého století pocházelo až 75 procent v Británii spotřebovaných potravin z dovozu, jejich import tvořil okolo 55 milionů tun ročně. Polovina masa, dvě třetiny všech obilnin, 80 procent ovoce a 90 procent másla muselo na anglický trh připlout na palubách obchodních lodí. Zdaleka ne všechno toto zboží přitom pocházelo z relativně blízké kontinentální Evropy – šestina masa a polovina sýrů byla do Británie dovážena až z Nového Zélandu.
S tím, jak se citelně komplikovala politická situace v předválečné Evropě, začínalo být nejen ve Westminsterském paláci na zasedáních parlamentu jasné, že pokud ostrovy zamíří do izolace, ocitnou se obyvatelé nejspíš na pokraji hladu a podvýživy.
Příděly řeší jen část problému
Jisté omezené řešení, jak možný neradostný stav alespoň částečně kontrolovat a směrovat, nabízelo vytvoření přídělového systému potravin. Britská vláda minimálně v tomto aspektu překvapila svou předvídavostí, schéma přídělů rozpracovala už v roce 1936. Výživové plány vytvořené ministerstvy výživy, zemědělství a obrany spolu s obchodní radou počítaly s registrací obyvatelstva u místně příslušných prodavačů, průběžnou evidencí spotřeby a s vydáváním potravin na základě konkrétní poptávky.
Organizace přinesla nesporný výsledek. Když k 3. září roku 1939 vstupuje Velká Británie po boku Francie do války, jsou první brožurky s přídělovými lístky už více než rok nachystané a jejich celonárodní distribuce zabere jen pět dní.
Nezapomeňte zabít psíka: proč Britové kvůli válce vraždili mazlíčky Veterináři měli kvůli druhé světové válce ve Velké Británii plné ruce práce. A byla to chmurná práce. Utráceli domácí mazlíčky svých klientů, psy, kočky, králíčky. Jejich majitelé se je v panice rozhodli nechat vybít, aby za válečné nouze nestrádali. Oněch zvířecích obětí války a bezradnosti bylo nejméně milion a půl. |
Definitivní uvedení přídělového systému do chodu si vyžádalo ještě další čtyři měsíce, ale podchycení situace na trhu s potravinami bylo téměř dokonalé. V tisku jste se mohli dočíst, že s přídělovými lístky hospodaří i královská rodina. Pro maso si chodila k Hall & Sons, vejce, cukr a šunku brala v krámku U Bratří Warrenů na Buckingham Palace Road. A když o pár měsíců později zavítá do Británie jako vzácná návštěva Eleanor Rooseveltová, dostane vlastní set lístků i ona.
Systém, který nepřipouštěl výjimky, se navenek jevil spravedlivý a pozitivně motivoval morálku obyvatel. Díky němu se také ceny potravin, tedy alespoň těch, které byly momentálně dostupné, nezvýšily více než o 20 procent. Ani dobře fungující systém přídělů však nedokázal zastřít podstatný fakt. Země, závislá na dovozu potravin, nemohla izolaci dlouhodobě ustát.
Nečekejme na pomoc, pěstujme si sami!
Příliš důvodů k optimismu však nedával ani vývoj situace na válečných frontách, od evakuace armádních sborů z Dunkerku šla britská vojska od porážky k porážce. V lednu 1941 poklesl dovoz potravin ze zámoří na 14,65 milionu tun a reálně hrozilo, že morálka dosud víceméně nezlomených Britů podlehne vyhladovění. Jak zařídit, aby se nezačalo prohrávat i v zázemí?
Odpovědí se stala rozsáhlá agro-kampaň, která byla rovněž připravovaná už léta dopředu. Jejím architektem byl John Raeburn, profesor zemědělské ekonomie z Oxfordu. Raeburn, původním zaměřením statistik, měl pro tento náročný úkol víc než dobrou praxi, léta před válkou totiž zpracovával plány národní výživy pro „nenakrmitelnou“ Čínu. A během své stáže v Nankingu pochopil, že dalekosáhlé distribuční sítě potravin budou vždy náchylné k výpadkům. A to i v míru, natož pak za války.
Jídlo proto musí vznikat ideálně v místě spotřeby, soudil. Raeburnův první a zásadní přínos spočíval v tom, že o této tezi dokázal přesvědčit Fredericka Marquiese, hraběte z Wooltonu, který tou dobou spravoval ministerstvo výživy. Může se to zdát jako maličkost, ale rozhodnutí „pěstovat si maximum potravin sami“ bylo pro britské válečné úsilí zásadní. A cesta k němu nebyla přímá, zástupci opoziční myšlenky, že se Británie dokáže udržet díky zásobování ze Spojených států nebo Kanady, byli totiž poměrně silní.
Raeburnovu úsudku dala nakonec za pravdu německá ponorková blokáda ostrovů a bombardovací blitz. Jeho kampaň nazvaná Dig for Victory, tedy Okopávej pro vítězství, Britům válku nevyhrála, ale rozhodně jim umožnila ji neprohrát.
Boj se vede všude, v kuchyni i na zahradě
Pravda, hned podtitul celonárodní zahradnické kampaně se dostával do konfliktu s ministerstvem obrany, protože hlásal „Nepotřebujeme lodě, potřebujeme rýče!“ Raeburnovi šlo nicméně o to, že než čekat, až jednou prorazí blokádu konvoj se zásobami, bude účelnější pěstovat si jídlo pro obživu sami.
Zahradničení také dávalo úplně jiný smysl životům civilistů. Nemuseli své volno trávit jen posloucháním ne zrovna radostných zpráv z rádia, strachovat se celé dny o holý život, bát se invaze. Mohli se sami aktivně zapojit, přispět svým dílem. Ne každý může být vojákem, letcem nebo námořníkem, ale k boji s nepřítelem mohou přispět jinak. Tím, že do ruky vezmou motyku a hrábě a na vítězství své země začnou pracovat i oni.
Obdělávatelných ploch bylo na ostrovech víc než dost. Vzhledem k tomu, že 15 procent z 50 milionů obyvatelstva sloužilo v různých sekcích obrany země, byla nouze o pracovní síly. Zahradnická kampaň se i proto rozhodně neomezovala jen na venkov. Ministerstvo pro zemědělství distribuovalo přes deset milionů letáků, které vysvětlovaly, jak změnit v políčka produkující zeleninu například květinové předzahrádky ve městech.
„Na parádu teď není čas. Místo růží mrkev, místo chryzantém cibule! Hlad? Kdepak, vlastní vypěstovanou úrodou můžete kompenzovat výpadky přídělového systému. Na to, co si sami vypěstujete, přídělové lístky nepotřebujete. Škoda každého květináče, ve kterém neroste salát nebo pažitka,“ přesvědčovala propaganda. A lidé ve městech, zkroušení válkou, na to slyšeli. Aby ne, když „na jednom akru dokážete vypěstovat zeleninu za 80 liber“.
Jen v Londýně vzniklo 1,4 milionu soukromých zahrádek u domů, řada dalších, komunitních vyrostla pod korunami stromů v městských parcích, na školních hřištích, dokonce i na golfových trávnících. Co na tom, že golfový green tu rostl staletí? Nyní šlo Británii o všechno.
Osazení zeleninou se dočkaly i hradní příkopy londýnského Toweru, Buckinghamského paláce nebo hradu ve Windsoru. „Vedeme tu opravdovou bitvu o jídlo,“ chválil ony aktivity Lord Woolton. „Každý řádek, každý záhonek šetří místo v podpalubí konvojů se zásobami. Válku v kuchyni nemůžeme vyhrát bez bitev na našich zahradách. Zvítězíme!“
Kampaň cílila na nejmladší. Ze stránek novin i propagačních letáků vyskakovaly komiksové postavičky Kapitána Mrkve a jeho kamaráda Petra Brambory, které ukazovaly, že i malá zahrada znamená velkou změnu: „Jsi moc malý na to, abys unesl motyku? Sbírej po ulicích koňský hnůj!“
Národ neporažených zahradníků
Žádné místo nebylo příliš malé na to, aby nemohlo pomoci. Pokud na něm nemohla růst kukuřice, tuřín nebo tykve, vždy se tam mohlo dařit bylinkám. A i ty, jak propagovaly krajské bylinkářské výbory, něco znamenaly. Nahrazují a doplňují nedostatková léčiva, která prioritně směřovala do polních nemocnic. Blín, náprstníky nebo divizny tak začaly nahrazovat sezónní tulipány a vřesovce.
A když německá bomba zasáhla Hyde Square a vytvořila tam obrovský kráter? „Nacisté chtěli zasít smrt, ale my do kráteru vsadíme zahradu a život!“ zněla zemědělská odpověď. Zahradničení se stalo plnokrevným nástrojem boje. A nebylo příliš neobvyklé vidět krále Jiřího VI., jak s rýčem zúrodňuje květinový záhonek u Albertova památníku v Kensingtonských zahradách.
Každou neděli si 3,5 milionu posluchačů mohlo naladit vysílání první zahradnické celebrity Cecila Henry Middletona, který předával pěstitelské zkušenosti. Nabádal také k občanským brigádám, které měly zúrodnit každou dosud nevyužívanou píď země. Znovu také vznikla iniciativa Women Land Army, dobrovolné sbory žen, které se chtěly zapojit do práce na velkých polích. Nechyběly písničky, básničky, úderné slogany jako například „Dig! Dig! Dig! And your muscles will grow big“ (Kopej, kopej, kopej a narostou ti svaly!).
O tom, co se dalo ze zelí, mrkve, cibule nebo dýní připravit, obšírně referovaly recepty a doporučení. Kutilských a kulinářských tipů, například jak dlouho udržet zeleninu čerstvou nebo jak se zbavit škůdců, byly plné všechny noviny.
A reportáže o úspěšných zahradnících plnily filmové žurnály. Kamery nechyběly například v Tottenhamu, kde obyvatelé vytvořili 150 akrů zahrad a zahrádek. „Německé ponorky můžeme porazit každou stopou čtvereční naší půdy,“ tvrdili tamní hrdí pěstitelé. Zahrady vznikaly i v Benthal Green, na vybombardovaném East Endu. Byl na ně mnohem lepší pohled než na rozvrácené ruiny. Linie záhonků se vinuly i podél silnic, třeba v Manchesteru. Nebyla to nejúrodnější políčka, veřejně však demonstrovala odhodlání bojovat.
Slepice do každé rodiny
Všeobecný nedostatek potravin se pochopitelně nedal kompenzovat jen zeleninou. Po zahájení námořní blokády musela být vybita většina chovů drůbeže, protože pro ně nebyl dostatek krmiva. Přídělový systém vám tak umožnil dobrat se jednoho vajíčka týdně, těhotné ženy nebo vegetariáni měli nárok na dvě.
Lidé proto doma začínali rovněž chovat slepice. Ani londýnský Hotel Savoy nestál stranou, jeho šéfmanažer Hugh Wontner nechal na chov slepic přebudovat část parkoviště, kde se pak pořádaly debaty domácích chovatelů. S králíky to bylo podobné, navíc u nich panoval odbyt po kůžích, které vykupovala armáda.
Na předměstích vznikaly Prasečí kluby, komunitně spravované chovy vepřů. Přinášením odpadu z vlastní kuchyně jste si na nich vydělali na přídělový lístek na maso. V Londýně tak vyrostlo ročně kolem šesti tisíc čuníků. Prase nebo krávu jste mohl samozřejmě držet i doma, ale musely být registrované. Na polovinu masa z porážky pak měla nárok vláda, která svůj díl dál distribuovala do armády, do veřejných vývařoven v rozbombardovaných čtvrtích nebo do nemocnic.
Recept na vítězství
V roce 1943 mělo dvě zahrádky už 55 procent všech britských domácností a závislost na dovozu potravin se snížila o polovinu. Na konci války si Britové byli schopni vyrobit 75 procent spotřebovávané potravy. Samozřejmě, do válkou značně zjednodušené gastronomie pronikla řada doplňků a náhražek, například margaríny místo tuků, uzeniny s desetiprocentním podílem masa nebo univerzální chleby, bohaté na vitaminy a vlákninu, ale nikoliv už na mouku.
Dnes už polozapomenutá kampaň Dig for Victory přesto zůstala jedním z největších strategických úspěchů Velké Británie. Vítězstvím, které jim pomohlo vyhrát válku o zásobování, stejně jako o morálku civilního obyvatelstva.
