Mohly za to vlastně turbulence, které brázdily Francii na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Nejprve to byly revoluční bouře, které rozvrátily národní hospodářství, a pak desetiletí napoleonských válek. Jedno i druhé přispělo k citelnému ochlazení obchodních vztahů se zahraničím. A kvůli embargu a blokádám se najednou na francouzské stoly vybrané pochoutky z exotických dálek nedostaly. Za zvlášť tragický byl zbohatlíky považován nedostatek kaviáru, dříve tolik oblíbené speciality.
Ale nezlomný francouzský duch si dokáže vždy poradit. Revoluční časy vyžadují revoluci i v kuchyni. Místo čerstvých vajíček jeseterů a vyz se tak začínají na rozmařilých večírcích podávat tvarem velmi podobná vajíčka hlemýžďů. Šneků je totiž v zemi dostatek. A že chutnají jinak než ta rybí? Patrioti by vám tehdy jistě rázně vysvětlili, že v první řadě chutnají lépe.
Vzácnost je polovinou okouzlení
Vajíčka hlemýžďů se objevovala ve francouzských recepturách už dříve, ale nedostatek pravého rybího kaviáru v těžkých válečných dobách šrouboval popularitu šnečích vajíček do nebeských výšin.
A když se bouřlivé časy uklidnily? Francie udávala evropské gastronomii směr a vyzvedávala všestranné kvality lahodného „caviar d´escargot“. Jisté však bylo již tehdy jedno: není to laciné. Zatímco z půltunového jesetera bílého „vymáčknete“ najednou až osmnáct kilogramů kaviáru, od hlemýždě nemůžete čekat vyšší výnosnost než čtyři gramy za rok. Tedy asi jednu stovku titěrných bílých vajíček. A to ještě se štěstím.
Navíc je tu problém s trvanlivostí. Šnečí vajíčka je sice možné pasterizovat, ale to se negativně odráží na jejich chuti. Pokud tedy chcete ochutnat ty nejlepší, čerstvé, máte na to jen asi čtrnáct dnů. Jenže přesně taková nedostupnost a vzácnost suroviny zmlsaným požitkářům lahodí.
Suchozemský kaviár
Proto ještě dnes šnečí vajíčka zdařile konkurují kaviáru. S cenou kolem čtyř tisíc eur, tedy v přepočtu 100 tisíc korun za kilogram sice kaviárovou jedničku, značku Beluga, dohnat nemohou, ale pořád jsou třikrát dražší než černá rybí klasika. Záleží samozřejmě na tom, jakou marketingovou legendou je konkrétní produkt opředen.
Luxusní edice bílého Perles de France, pocházejícího z vybraných jedinců druhu Gros-Gris (česky šnek jedlý kaviárový) stojí kolem patnácti tisíc korun za deset gramů, tedy zhruba za dvě čajové lžičky. Navíc si je musíte objednat šest měsíců předem, protože zásoby jsou omezené.
Jde to pochopitelně i levněji. Rakouské hlemýždí farmy nabízejí padesátigramové balení „caviar d´escargot“ za v přepočtu 3 750 korun a „tuctová“ vajíčka ze šnečích farem u francouzského Soissons přijdou na dvanáct stovek.
Luxus, který nemá chuť
Kuriózní je, že čtyři pětiny objemu šnečích vajíček jsou tvořeny vodou, zbytek obsahu tvoří tuky a bílkoviny. Jistě je tedy na místě otázka, proč něco takového jíst? Konzumenti si na šnečím kaviáru pochvalují hlavně „šampaňský efekt“. Tedy intenzivní prožitek spojený s tím, jak v ústech postupně stovky vajíček popraskají jako bublinky perlivého vína. Jsou totiž trochu tužší než vajíčka rybí.
Samotná chuť se liší v závislosti na konkrétním druhu. Hovoří se o pečeném chřestu, sušeném chlebu, rozkládajícím se dřevě či houbovém až zemitém nádechu. Mnohem upřímnější je v popisu šéfkuchař Matthew Dolan, který se šnečím kaviárem často pracuje. „Nemá vůbec žádnou charakteristickou chuť, jen přejímá vyznění přikusovaného pokrmu. A posouvá ho dál tím perlivým efektem v ústech.“ Což je na předražená slizká vajíčka zahradního škůdce extrémně málo.
Ochutnali byste šnečí vajíčka (kdybyste za ně nemuseli platit)?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 15. července 2018. Anketa je uzavřena.
