Za druhé světové války patřili příslušníci ponorkového loďstva k elitě německého námořnictva. Služba na jedné z 1 162 provozovaných „unterseeboot“ byla považována za poctu a prestiž, protože to dlouhodobě byla nejúspěšnější složka armády, která působila nepřátelům citelné ztráty. S postupem času se však situace obracela a obávaní podmořští dravci se stávali stále častěji kořistí. Ke konci války už činila bilance úmrtnosti posádek ponorek 75 procent.
Destrukci nebo fatální poškození německých ponorek měly na svědomí miny, hlubinné nálože nebo bomby shazované z letadel. A v ojedinělém případě pak interní závada instalatérských mechanismů. Ponorka U-1206, jedna z technicky i designově nejpokročilejších, šla ke dnu 14. dubna 1945 nejspíš proto, že ji potopil vlastní kapitán. Údajně při neúspěšném pokusu spláchnout na toaletě.
Nejlepší ponorka své třídy
U-1206, potopená, ztracená a znovu objevená o 30 let později, patřila ve své době k nejčerstvějšímu a technicky zatím nepropracovanějšímu typu VIIC. S délkou 67 metrů a hmotností 871 tun při plném zanoření disponovala skutečně impozantním výkonnostním profilem. Dva čtyřdobé šestiválcové dieselové motory Germaniawerft F46 jí dodávali rychlost skoro 18 uzlů, tedy 33 kilometrů za hodinu, při hladinové plavě a dva dvojčinné elektromotory AEG GU pak 7,6 uzlů, zhruba 14 kilometrů za hodinu, po zanoření.
Vasilij Archipov: Muž, který zachoval klid a zabránil jaderné válce Vasilij Achripov působil v sovětské armádě až do poloviny osmdesátých let dvacátého století. „Udělal to pro budoucnost, aby na naší planetě mohl žít každý,“ říkala s ohledem na jeho postoj v dramatických chvílích na ponorce jeho žena Elena. My všichni mu dlužíme za život. Když si totiž mocnosti zahrávaly s jadernou válkou, stačil k jejímu rozpoutání při mocenském přetlačování malý přešlap. Během Karibské krize k němu došlo. Sovětská ponorka se užuž chystala odstartovat třetí světovou válku. Že nakonec její jaderné torpédo nevyletělo, je zásluhou Vasilije Archipova. |
Vybavena byla podvodním dýchacím přístrojem Schnorchel, bez něj pak mohla operovat až do hloubky 230 metrů. Už na pohled obávaná byla pětice torpédometů, respekt vzbuzovala i její dvě protiletadlová děla. Obsluhou ponorek VIIC byla standardně pověřena posádka o síle 55 mužů.
Hodí se zmínit, že U-1206 sice odpočítávala 377. den v činné službě, ale od doby, kdy byla spuštěna na moře, za sebou měla jen jednu cvičnou plavbu. Na svou první ostrou misi, Severním mořem k pobřeží Anglie, vyrazila až 28. března 1945. Což souběh následujících událostí možná trochu objasňuje. Pro posádku byla spousta pokročilých a propracovaných zařízení po dvoutýdenní plavbě ještě nezažitá, nová. A to včetně zlepšováku, který na ni pyšně instalovali inženýři z německých dílen. Byla jím palubní vysokotlaká toaleta.
Šlo o fascinující technickou novinku, která umožňovala vykonávat námořníkům potřebu při plavbě v hloubce, aniž by musely být vyprodukované fekálie jímány do rozměrných odpadních nádrží. Prostě se všechno rovnou vypouštělo ven. Fungovalo to tak, že exkrementy byly vedeny přes řadu komor a ventilů do přetlakové vzduchové komory, aby byl poté odpad pomocí stlačeného vzduchu vyvržen do oceánu.
Propracované, ale komplikované
Díky tomu, že se posádka mohla během plavby zbavovat odpadu průběžně, se výrazně zkracovala doba zastávky v krytém doku. Nebylo třeba přečerpávat septik. Šetřilo se tím místo, tedy věc, která byla na palubě každé ponorky nedostatkovým zbožím, a ubyla zbytná zátěž, o niž nikdo nestál. A samozřejmě, pobyt na ponorce s takovým zařízením byl, zvlášť při dlouhém zanoření, pro posádku komfortnější. Ušetřil ji zápachu.
Neúspěšná bilanceZ celkem 1 162 ponorek, které Německo během druhé světové války vyrobilo a provozovalo, bylo téměř 800 zničeno, donuceno ke kapitulaci po vynoření nebo cíleně potopeno vlastní posádkou, aby se vyhnula převzetí svého plavidla protivníkem. Zkázy došlo 632 německých ponorek: z toho se o 246 postaraly spojenecké lodě a o 245 pobřežní letectvo. Zbylé zničené ponorky mají na svědomí miny, nástrahy, hlubinné nálože a nehody. Toaleta byla podle všeho příčinou zničení ponorky jen v případě U-1206 kapitána Karla-Adolfa Schlitta. |
Háček byl v tom, že proces vypouštění byl, i podle slov německých námořníků, nesmírně složitou procedurou. K obsluze zařízení, respektive ke splachování takových záchodů, museli být vyčleněni a proškolení speciální technici. Otevření vypouštěcích ventilů ve špatném pořadí totiž mohlo mít za následek zpětný vtok odpadu nebo rovnou mořské vody, do trupu ponorky. A to je ve zkratce nejspíš přesně to, co postihlo ponorku U-1206.
Toaletní drama na palubě se odehrálo 14. dubna 1945, zhruba 15 kilometrů od pobřeží Aberdeenshire, na dohled od Peterheadu. Spekulativních verzí popisu průběhu událostí existuje několik. Mohlo samozřejmě jít o nezaviněnou technickou závadu, o selhání mechanismu. Úplně pravděpodobné to není, protože na dalších 63 ponorkách řady VIIC zařízení fungovalo bez závady. Jiná hypotéza mluví dokonce o sabotáži.
Nicméně nejpopulárnější a nejcitovanější verzí zůstává, že za nehodou stála přímo nepozornost sedmadvacetiletého kapitána ponorky Karla-Adolfa Schlitta. Ten prý po vykonání potřeby znejistěl, kterým ventilem má vlastně otočit. Možná namátkou něco zkusil, ale nefungovalo to. Možná něco zkusil a fungovalo to úplně jinak, než chtěl. Nebo raději po sérii pokus–omyl zavolal toaletního technika, který sám zabral za špatný ventil a nešťastně vpustil proud mořské vody dovnitř.
Schlitt se bude později hájit tím, že se v době, kdy došlo k úniku vody, nacházel ve strojovně na opačné straně lodi a s vlastní havárií neměl nic společného. A vinu sváděl na lodního mechanika, který se prý pokoušel neodborně opravit přívodní ventilaci předního WC. Tak jako tak na hledání jediného správného viníka dnes už tolik nesejde, protože situace rychle eskalovala.
Ponorka jde ke dnu
Nevábný obsah mísy spolu s mořskou vodou totiž rychle zaplnil prostor toalety a začal stékat na obří vnitřní baterie ponorky, umístěné v úrovni hned pod toaletou. A ty po zaplavení začaly, chemickou reakcí s vodou, produkovat toxický oblak chlóru. Kapitán v daný moment neviděl jiné východisko než okamžité vynoření se na hladinu. Jenže na takové bleskové vynoření z hloubky 60 metrů nebyla U-1206 stavěná.
Kvůli vyvážení bylo zapotřebí zbavit se balastních nádrží a vyprázdnit torpédomety, ve snaze zlepšit vztlak zatopeného plavidla. A to nepřehlédnutelnými explozemi pod hladinou přilákalo k místu pozornost patrol a letadel pobřežní stráže. Ihned po nuceném vynoření se tak ponorka dostala do křížové palby a kapitán Schlitt, zrazený toaletou, vydal pokyn k opuštění ponorky. Aby nepadla do rukou nepřátelům, stihl ji ještě nechat potopit.
Při celém neštěstí utrpělo několik členů posádky zranění, dalších čtyři až pět bylo raněno během palby pobřežní stráže, tři muži utonuli během plavby na gumových člunech k pobřeží. Zbylých 46 mužů včetně kapitána se vzdalo, padli do zajetí.
Co přesně se na palubě ponorky odehrálo před tím, než se musela nouzově vynořit, se nezjistilo. To však nebránilo spojenecké propagandě zesměšnit německé supermoderní toalety. A posměšně dodat, že exkrementy si vlastní ponorku zničil sám německý kapitán, jakkoli to ve vzduchu viselo jen jako domněnka. Příliš prostoru však propaganda neměla,
Šestnáct dní po potopení ponorky spáchal Adolf Hitler ve svém berlínském bunkru sebevraždu. Osm dní nato se nacistické Německo vzdalo. Válka tím skončila a příběh o ponorce potopené vlastní toaletou upadl v zapomnění.
