Tito sibiřští vězni už našli (fotografie je z roku 1936 nebo 1937) aspoň nehostinné příbytky. Na nazinské oběti čekalo peklo.
Ráno 1. května roku 1933 musejí být moskevské ulice čisté. Žádné protispolečenské živly, rozvraceči ani příslušníci lumpenproletariátu k výtržnostem šanci nedostanou. Tak znělo předsevzetí šéfa tajné policie OGPU Genricha Jagody a Matveje Bermana, vedoucího systému pracovních táborů Gulag.
Jejich plán se začal realizovat už na sklonku února. Masivními raziemi. Kordony vojáků a policistů se bez jakékoliv vzájemné koordinace, ale s o to větším zápalem, pustily do hromadného zatýkání na ulicích. Klíč byl prostý.
Osoby zadržené na nádražích, v tramvajích anebo před obchody, které se mohou prokázat svými dokumenty, budou po kontrole propuštěny. A ti, kteří u sebe doklady nebudou mít? Budou automaticky považováni za deklasovaný živel, odpad společnosti naplavený do města. Za příživníky a nepoctivce, buržoazní dobrodruhy, odmítače norem anebo rovnou sprosté kriminálníky. Za krajně nedůvěryhodné lidi, kteří před poctivou prací na rolnickém venkově uprchli do metropole.
Ozbrojenci je sbalí, ale místo vězeňské cely, kde by beztak jen neproduktivně zaháleli, je posadí do dobytčího vagónu. Vypraví je na hodně dlouhou cestu, z níž se jen tak nevrátí.
Čištění sovětských měst
Šéf NKVD, architekt moskevských procesů. Genrich Grigorijevič Jagoda byl však nakonec Stalinem popraven sám.
Jeden z viníků. Za hrůzným projektem, který za sebou nechal neštěstí, trápení a smrt, stál i Matvej Berman, fotografii je z roku 1938.
Plán, který Jagoda s Bermanem uvedli v běh, měl mnoho úrovní. Prvomájový režim na moskevských ulicích byl vlastně jen jedním z jeho malých střípků. Podstatnější bylo, že z tisícovky zadržených budou deportovány na východ státu. Až k tomskému Narymu, na Sibiř a ke Kazachstánu. Tam totiž trestuhodně leží ladem země, která si říká o obdělávání.
Vedoucí pracovních táborů počítali s tím, že do dosud liduprázdných končin bude ze Sovětského svazu odsunuto na dva miliony nespolehlivých a neproduktivních lidí, flákačů sesbíraných po městech, aby se tam napravili prací. Když to jednou fungovalo s politickými vězni a kulaky, hodí se to i na městkou „špínu“.
Šéf tajné policie k tomu dodal příhodný nástroj, který umožňoval oddělit pomyslné zrno od plev. Vnitrostátní pasy, osobní dokumenty. Podle nich lze rozeznat, kdo k městům a jejich fabrikám patří a kdo je tou náplavou, určenou ke sběru a odsunu.
V praxi onen plán měl, jako všechny sovětské velkolepé záměry, víc než jen jednu chybu. Předně, s vydáváním oněch osobních dokladů se začalo na samém sklonku prosince 1932. Byly novou nezažitou věcí. Takže když na moskevských ulicích propukly v únoru organizované razie, většina obyvatel je stále ještě nevlastnila.
Pokud ano, neměli je často při sobě. A když ano? Vojáci je stejně nepoznali. I pro ně byli nové, mnozí ani příliš neuměli číst. Každý pokus o vysvětlení navíc považovali za léčku. S ostře nabitými zbraněmi se diskutovat nedalo a ozbrojenci, vybavení přísnými rozkazy, si počínali nebývale horlivě. Chyby se mohou stát, však v tom někdo výš udělá pořádek, říkali si snad.
Zadržováni byli i lidé na cestě do práce nebo z práce. Bylo jedno, že byli továrními dělníky, třebas i ověnčenými Řády práce, stranickými hodnostáři, matkami od rodin. Zmizeli prakticky okamžitě, beze stopy. Protože se je nikdo nepokoušel dál identifikovat a nikdo také nesepsal protokol o jejich zadržení.
Vyšli si třeba jen před dům zakouřit si, a už je eskorta odváděla k náklaďákům. Na nádraží je přeložili do vagónů, aby je po deseti až čtrnáctidenní cestě vyklopili v Tomsku.
Poslední zastávka na dlouhé cestě
Peklo si našlo svůj domov zde. Přesněji řečeno, přisoudil mu ho tam stalinismus.
Tady se nacházel největší třídicí tábor. Tedy spíše měl nacházet. Pro příjem deportovaných měl být připravený k 1. květnu, projekty ho dimenzovaly na 15 tisíc lidí. Jenže už v březnu sem začaly proudit konvoje vlaků naplněné zadrženými – a hotového nebylo nic. Průměrné denní teploty se tehdy pohybovaly kolem devíti stupňů Celsia, v noci klesaly pod nulu. A za drátěnými ohradami mrzlo v dubnu už pětadvacet tisíc lidí, sesbíraných na moskevských ulicích.
Že tu byli bezdůvodně, omylem? To potvrzuje i zpráva Vasilije Arsenjeviče Věličky, místního vedoucího komunistické strany. Uvedl seznam konkrétních chybně zadržených a deportovaných lidí.
Jenže Jagoda ani Berman nic takového číst nechtěli. Když se kácí les, létají třísky. A oni přeci čistí ulice od protistátních živlů a budovatelsky osidlují sibiřské pustiny. Kvůli několika drobným omylům a pochybením obří rozjetý mechanismus netřeba zastavovat.
Věličko pak rámec svých pravomocí a iniciativy už raději přestupovat nebude, dál bude pokračovat v realizaci podle plánu. Oné záplavy zbídačelých existencí se chce co nejrychleji zbavit. Nemá pro ně jídlo, vodu, oblečení, zázemí. Z tábora v Tomsku byli tedy deportovaní přeloženi na říční bárky a vyvezeni po řece Ob. Až k ostrovu Nazino, který se má stát jejich novým domovem.
Namačkáni ve vlacích už strávili cestu z Moskvy do Tomsku dlouhou 3 600 kilometrů, s denním přídělem 300 gramů chleba na hlavu. V podpalubí si pak na osmisetkilometrové trase k Nazinu museli vystačit s o třetinu menším přídělem. Plavba trvala skoro dva týdny, cestu totiž blokovaly ledové kry.
Smysl celé pouti, na které jim strážní vyhrožují zastřelením, nikdo neosvětlil. Neznali důvody svého zadržení, nechápali, proč je s nimi tak brutálně nakládáno. Hlad udělal z nedobrovolných pasažérů polámané lidské trosky, co nedokážou stát, chodit a ani myslet. Ještě než zadržení dorazili do cíle, byly v transportu první desítky mrtvých. Umačkaní, ubití, hlady.
Už během přepravy se také ukázalo, že jídlo k přežití si budou schopni sehnat jen ti, co jsou uvyklí se o ně bít. Trestanci a zkušení kriminálníci, kteří zástupy deportovaných velmi rychle ovládli násilím.
Vítejte v ledovém pekle
Tady je Berman druhý zprava, v první řadě, na kontrole vězeňských prací v roce 1932.
Přistání u břehů Nazina zbavilo všechny posledních iluzí o naději. Místo nebylo k přežití už na první pohled. Tři kilometry dlouhý a 600 metrů široký ostrov obklopený řekou byl naprosto pustý. Podmáčená půda, žádná vegetace, hejna komárů, studený vítr s deštěm.
Nestály tu žádné obytné stavby ani stany. A nebyl na ně ani materiál, ani nástroje. Čtyři bárky byly až po okraj naplněné masou 5 917 lidí, z toho 342 žen, a nic jiného nevezly. Jen lidi z měst, kteří až teď pochopili, že se mají stát dělníky, kolonisty, osadníky. S holýma rukama měli kultivovat celý kraj.
Jediné dopravené zásoby představovalo dvacet tun mouky. Kterou však nebylo jak a na čem připravit. I tak se o ni okamžitě strhla hromadná rvačka, kterou ukončily až výstřely strážných. Padesátka dozorců se pak i s moukou raději schovala na protějším břehu, odkud budou propříště řídit distribuci poživatin a dění na ostrově kontrolovat.
To zpravidla obnášelo střílení po deportovaných, kteří se pokusili na primitivních prámech přeplavit na souš a zachránit se útěkem do nehostinné tajgy. A také směňování cigaret za sex s „dělnicemi“. Příděly mouky byly vydávány jednou za pět dní, předákům. Každý si ji nabral pro 150 lidí, ale bylo na něm, jak ji bude na ostrově dál distribuovat. Že se této role okamžitě zhostili kriminálníci, bylo zřejmé. Stejně jako to, že výsostným přístupem k jídlu si upevnili své vedoucí postavení.
Vše na Nazinu zůstalo v rukách osadníků. Většina z nich trpěla akutní podvýživou, všichni pak podchlazením. A po prvních pokusech o konzumaci surové mouky smíchané s říční vodou také úplavicí. Po ní nastoupil tyfus, který byl však překvapivě menším problémem. Jednadvacátého května totiž začal znovu padat sníh a pomrzly asi tři stovky lidí.
Už tak vyhrocený boj o teplo a jídlo se definitivně stal záležitostí pudů. Ráno po první mrazivé noci propuklo vraždění, které si vyžádalo sedmdesát mrtvých. Zabíjelo se kvůli oblečení, kůrkám suchého chleba. A jak se ukázalo, také kvůli syrovému masu. Lidskému.
Sovětský ostrov kanibalů
Stalinisté samozřejmě nebyli první, kdo posílali politicky nepohodlné oponenty a zločince na nucenou práci na Sibiř. Začal s tím carský režim, foto je z roku 1903
Odeslán. Doklady o sibiřské deportaci údajného kulaka z roku 1932 se dochovaly, po nebožácích a nebožačkách z ostrova Nazino nezůstaly mnohdy ani stopy.
Nejméně pět těl bylo „zpracováno“ tak, že z nich někdo vyřízl svalovinu, játra, srdce. Pochybnosti o kanibalských choutkách nebyly, tři lidé porcující mrtvé byli dopadeni přímo při činu. Zvrácenost, za kterou byli potrestáni na životě, se však brzy stala novou normou.
Na Nazinu totiž jiné zdroje potravy než samotní lidé nebyly. Zesláblí, nemohoucí, ranění se stávali kořistí dravců. A četné zoufalé prosby se v pomoc strážných nepřetavily. Místo toho na ostrov o šest dní později dorazilo dalších zesláblých 1 200 deportovaných. Ti, co už tu žili pár dní, se do nich okamžitě pustili. Připravili je o oblečení, jídlo, často rovnou o život.
Strážní střelbou do davu zklidnění běsností nepomohli, řeka v následujících dnech unášela proudem stovky mrtvol. Těch, které nesly stopy kanibalismu, mezi nimi průběžně přibývalo.
Zabíjeli se polomrtví, jimž zbýval den nebo dva života. Nejíst lidské maso znamenalo zeslábnout, ochabnout křečemi v žaludku natolik, že se z vás brzy stal další chod těch, kteří při pojídání lidského masa sentimentem netrpěli.
Utrpení na Nazinu bylo mohutnější o absurdní rozměr zbytečnosti celé tragédie. Na konci května se totiž Stalin rozhodl, že plán na zasídlení sibiřských pustin městským lumpenproletariátem nakonec neposvětí. Apokalyptická hrůza vynucené kolonizace, kterou uvedli do chodu řezníci Jagoda a Berman, rázem nebyla žádaným a politicky ospravedlněným opatřením.
Strážným ani deportovaným se to však zatím nikdo neobtěžoval sdělit. Režim na Nazinu řídily gangy kriminálníků, kteří neustále terorizovali slabší. Nešlo jen o loupeže, vraždy a znásilňování. Rozhodovali o tom, kdo půjde na porážku a stane se jídlem pro ostatní.
Kanibalismus se rozšířil do té míry, že se osadníci vraždili jen za účelem konzumace. Strážní se naoko snažili tyto spády potírat, za lidojedství jen za první měsíc zatkli a potrestali padesát lidí. Ale protože tisícům dělníků nemohli nabídnout žádnou kalorickou alternativu, aniž by se o potraviny ochudili sami, nechávali až na nejkřiklavější případy podobné věci být.
Současně využívali své neomezené moci k osobnímu obohacení. Zlaté zuby živých i mrtvých vyhledávali jako platidlo. A protože mohli svévolně popravit kohokoliv a kdykoliv, zabíjení pro zábavu bylo jejich sportem, nikdo se jim nepostavil na odpor.
Vasilij Vělička časem vyšle k ostrovu lodě se zásobami a lékaři, ale obojí bylo už prakticky zbytečné. Populaci deportovaných, zdecimovanou tyfem a kanibalským vražděním, už zachránit nešlo.
V polovině června bylo rozhodnuto o zrušení celé kolonie na Nazinu.
Při nalodění a opuštění ostrova bylo tehdy zaevidováno 2 856 osob. Jenže obludné selhání muselo zůstat utajeno. Proto na deportované nečekala svoboda, ale další pracovní lágry. Cestu do nich a léta samotného pobytu stovky z nich nepřežijí. Nebylo to pochybení, ale záměr.
Zvláštní stranická komise zúčtovala i se svědky z druhého břehu. Strážní byli pro flagrantní porušení řádů a předpisů potrestáni degradací a tříletým vězením. To aby je přešla chuť dělit se s někým o své vzpomínky. Zpráva o kolonizaci ostrova, kterou vypracoval Věličko a zaslal ji Stalinovi, bude prohlášena za tajný materiál a uložena do archivu v Novosibirsku.
Tam bude odpočívat do roku 1994, než do ní bude umožněno nahlédnout pozůstalým po deportovaných. Poprvé se tak svět dozví, co se na Nazinu muselo odehrávat. Do nejrůznějších obdobných kolonií bylo deportováno 367 457 lidí pochytaných ve městech. O osudu většiny z nich neexistují žádné zprávy.
