Mýty jí přisoudily násilné i sadistické rysy, historikové jsou však...

Mýty jí přisoudily násilné i sadistické rysy, historikové jsou však střízlivější. Nzinga Mbande především chtěla uchránit lid před kolonizací a otroctvím. | foto: Achille Devéria CC-BY-NDProfimedia.cz

Nzinga Mbande: černá bohyně války proti evropskému útlaku

  • 7
Proslula jako divoká válečnice, která vedla svoje bojovníky vyzbrojené luky a oštěpy proti Evropanům s mušketami. A svou zemi proti kolonizaci opravdu uhájila. Legendy ji za to obdarovaly mnoha mýty. Nepřátele prý královna Nzinga Mbande masakrovala mačetou, pila jejich krev a doma na ni čekal harém mužů.

Dříve mocné království v srdci Afriky se zmítalo v agónii. Po celé zemi hořely vesnice a města, z nichž v okovech proudily zástupy nešťastníků odsouzených k doživotnímu otroctví. Bojovníci nebyli schopni vzdorovat lépe vyzbrojeným vetřelcům, kteří se zmocnili i slabošského krále. V této bezvýchodné situaci se panovníkova sestra vypravila do ležení nepřítele s troufalým požadavkem: Portugalci ať vydají zajatce, přestanou pustošit zemi a vrátí se, odkud přišli.

Na znamení opovržení ji Evropané během jednání nabídli pouze rohožku, na jaké sedávají sluhové. Hrdá princezna tedy poručila svojí služebné, ať se postaví na všechny čtyři, a uvelebila se na jejích zádech jako na trůně. Po skončení vyjednávání jí přede všemi podřízla hrdlo se slovy, že královna státu Ndongo nikdy nesedí na stejné židli dvakrát. Zkoprnělí Portugalci na její podmínky přistoupili.

Výše popsaná scéna se prokazatelně odehrála, tedy až na krvavý konec, který téměř jistě patří do říše legend. Princezna Nzinga tehdy překvapila Portugalce svým sebevědomím i diplomatickými schopnostmi. Přestože vyjednávala z pozice výrazně slabšího, byla to podle pramenů ona, kdo udával tón rozhovorů. V portugalském guvernérovi a jeho suitě zanechala hluboký dojem. A to ještě nemohli tušit, že proti nim bude bránit svůj lid po téměř čtyři desetiletí, v čele armády složené z uprchlých otroků.

Na lovu lidí

Nzinga žila v době, kdy vrcholil transatlantický obchod s otroky a evropské mocnosti se doslova přetahovaly o nejlepší „loviště“. Angličané a Francouzi postupně vytlačovali dosavadní otrokářskou velmoc Portugalsko z pobřežních regionů rovníkové Afriky směrem na jih. Na atlantickém pobřeží dnešní Angoly proto Portugalci v roce 1557 založili osadu Luanda, nad kterou o půlstoletí později vyrostla zděná pevnost. Přístav se stal novou hlavní základnou portugalského obchodu s otroky, za utrpením do Nového světa z něj bylo brzy posíláno i deset tisíc lidí ročně.

Portugalci si nešpinili ruce sami, nemalou část unesených vykupovali od válečnického kmene Imbangala. Cílem jeho výprav bylo také království Ndongo, které se rozkládalo v jihovýchodním rohu dnešní Angoly, kam se Portugalci z pobřeží dlouhá desetiletí ani nesnažili dostat.

To se změnilo v roce 1618, kdy Evropané s podporou bojovníků Imbangala dobyli hlavní město a popravili významnou část elit, včetně členů královské rodiny. Bratra Nzingy a další tisíce jeho poddaných zajali jako rukojmí, čímž chtěli zemi donutit podřídit se Lisabonu a odvádět tribut v podobě lidí.

To je ona slavná scéna, královna sedí při jednání s Portugalci na svém doprovodu.

Nic menšího Portugalci ani neočekávali, když o tři roky později přijali Nzingu. Ta díky své obratnosti vyjednala ukončení nájezdů a do velké míry uhájila samostatnost království Ndongo, na oplátku se však nechala pokřtít. Jméno Dona Anna de Sousa přijala na počest svojí kmotřenky, manželky guvernéra enklávy Luanda. Portugalci ovšem s loupením lidí a cenností nepřestali a její zoufalý bratr si vzal život. Podle některých pramenů, nejspíše ovšem podle tehdejší portugalské propagandy, jej otrávila Nzinga, která tak či onak ve svých jednačtyřiceti usedla na notně rozhoupaný trůn.

Země postupně zabředávala zpět do otevřeně válečného stavu s portugalskou kolonií a proti královně se zvedala vnitřní opozice. Pod vedením vzdáleného příbuzného jménem Hari, který se nemohl smířit s ženou v čele státu, se část šlechty spojila s Portugalci a postavila na nohy armádu, která Nzingu a její věrné vyhnala ze země.

Po devíti letech na trůnu se Nzinga ocitla ve vyhnanství. Dokázala z něj však vytěžit maximum. Její bojovníci totiž obsadili sousední království Matamba, většinu jehož obyvatel tvořil stejný národ, jakým byli obyvatelé státu Ndongo.

Nzinga uvrhla místní královnu do domácího vězení a po její smrti o čtyři roky později se jednoduše prohlásila její nástupkyní, s cílem dobýt zpět svoji zemi obsazenou Portugalci. Rozvíjela obchod a řemesla a začala budovat silnou armádu. Ekonomice i početním stavům vojska přispívala její imigrační politika otevřené náruče, v jejímž rámci poskytovala útočiště uprchlým otrokům a obyvatelům sídel, která zpustošili Evropané.

Zároveň tiše podporovala povstání bývalých poddaných v obsazeném Ndongu a do svých služeb přijala nizozemské žoldáky. Holanďané se postupně stali jejími hlavními spojenci a i s jejich podporou v polovině čtyřicátých let zaútočila.

Cesta válečnice

Tažení zprvu probíhalo dobře, podařilo se podmanit si důležitá města a porazit Portugalce v první významnější bitvě. V ní se ovšem oddíly Afričanů značně vyčerpaly a nedokázaly zabránit Portugalcům v jakžtakž spořádaném ústupu. O dva roky později se proto portugalské vojsko doplněné posilami z rozlehlé říše vrátilo a porážku drtivě oplatilo. Nzingina sestra byla při konfliktu zajata a později utopena v řece. Nizozemci proto černé královně poslali pěší oddíly, s nimiž uštědřila Portugalcům další porážku a vyhnala je z Luandy.

Silné ženy na Xman.cz

V našem seriálu o výrazných ženských osobnostech jsme přinesli profily například černošské aktivistky Rosy Parksové, tanečnice Isadory Duncanové, italské herečky Francy Rameové, odborářky Karen Silkwoodové, spisovatelky a aktivistky Helen Kellerové, sufražetky Edith Garrudové nebo obětí křesťanských káznic Magdaleniných prádelen.

Následně začala Nzinga obléhat další portugalské tvrze na pobřeží, bez dělostřelectva však mohla uspět jen těžko. O rok později dobyli Portugalci Luandu zpět a Nzinga musela svoji zdecimovanou armádu stáhnout. Vyjednala alespoň férové příměří, jehož podmínky portugalská strana po předchozích zkušenostech raději dodržovala, a soustředila se na rozvoj svého království zbídačeného lety války. Pokračovala v hromadném přijímání uprchlíků z oblastí, v nichž řádili Evropané, zatímco odrážela nájezdníky, jako byli Imbangalové.

Tu a tam nadále docházelo k ozbrojeným střetům s Portugalci, přičemž Nzinga prý i po šedesátce osobně vedla svoje bojovníky do boje, oblečená do kůží šelem a se sekerou v ruce. Ustála řadu krizí a pokusů o převrat, než v roce 1663 vydechla naposledy, v požehnaných jednaosmdesáti letech. Po její smrti se království propadlo do občanské války, kterou sice nakonec ustálo, Portugalci se však mezitím rozlezli hluboko do vnitrozemí. Země kolonizaci odolávala další dvě staletí, než se postupně rozplynula v kolonii Portugalská Angola.

Nzinga dnes v Angole platí za hrdinku boje za svobodu, na její počest se po celé zemi tyčí sochy a je po ní pojmenován bulvár v hlavním městě. Její příběh však obsahuje mnohá bílá místa a historická fakta v něm splývají s mýty. K těm beze sporu patří zkazky o tom, že před bojem stínala hlavy zajatých nepřátel a pila jejich krev.

Některé prvky tradovaných pověstí o královně však mohou být i podle historiků pravdivé. Nejspíš si opravdu vydržovala desítky mužů čítající harém. Jeho obyvatelé však spolu pravděpodobně nebojovali na život a na smrt o noc s královnou, jak praví legenda. Zato je podle všeho ráda oblékala do ženských šatů.