Petrovi je třicet a nemá partnerku. Vždy, když začne být vztah vážný, vezme nohy na ramena a uteče. Zvlášť společné bydlení ho děsí a vyhýbá se mu. Přitom by partnerku chtěl, chtěl by se jednou i oženit a mít děti. Ale nejde to. A on neví proč.
Potíž je v tom, že se Petr bojí blízkosti. Jako dítě doma opakovaně zažíval, že matka nerespektovala jeho prostor a jeho hranice. Měla pocit, že si s ním může nakládat, jak se jí zlíbí. Vždyť je to přeci její syn, ne? Nikdy neklepala, když vcházela do jeho pokoje, zásobovala ho věčnými pusami a objetími, neustále vyzvídala, o všem musela mít přehled.
Je to skoro učebnicový příklad. Pokud rodič nevycítí, kam může zasahovat a kde je již třeba začít potomkovu osobnost respektovat, dítě mu ve své důvěřivosti dovolí, aby s ním všelijak manévroval a manipuloval. Samo se tak ale nenaučí poznávat a ctít své hranice. Zvykne si, že mu jeho blízcí narušují jeho vlastní intimní prostor.
Následně se s tím vypořádá po svém. Intuitivně se pak i později ve svém životě bude bránit blízkosti, protože pro něj bude znamenat ohrožení. Když neumíme říkat ne, bojíme se druhým přiblížit.
Petr se matce říci "ne" nikdy nenaučil, postupně s ní však přestal komunikovat. Ohradit se, zastat se sám sebe se ale nedokázal. A neuměl to pochopitelně ani v kontaktu s nikým jiným.
Ztráty vlastního prostoru se obával i v partnerství. Kdyby se ohrazoval, nemilovala by ho, myslel si. Jenže ve vztahu bez daných hranic zároveň nedokázal žít. Pochopitelně.
Objevit sama sebe
Pokud si vlastní hranice nedokážeme určit, necháváme si od ostatních líbit víc, než je zdrávo. Často vlastně ani netušíme, co chceme a co potřebujeme. Nemáme sami k sobě respekt a úctu. Jsme sami sobě odcizení. Žijeme jen ve zbytečných obavách, že když někomu řekneme ne, zraníme ho, on nás odmítne a budeme se cítit osamělí. Když jsme ale sami sebou, osamělí nejsme.
Zkuste se zamyslet, jestli opravdu žijete podle svých potřeb a přesvědčení. Možná si přiznáte, že jste tak trochu otrokem rolí, identit a očekávání druhých. Že vlastně ve skutečnosti nevíte, kdo jste, co si od života a od sebe přejete.
Zkuste se sami na sebe naladit, být k sobě upřímní a uvědomit si, co je vám milé a co naopak ani trochu. Zpočátku nejspíš nebudete tak pohotoví, abyste si všechno uvědomili hned, když se to zrovna děje. Nevadí. Stačí, když k tomu dospějete později. Neslíbili jste zrovna dnes kamarádce, že jí pomůžete se stěhováním, i když jste si původně plánovali odpočinkový víkend? Nekývli jste na to, že si prezentaci v práci připravíte místo kolegy, i když jste za něj zaskakovali už minule a řekli si, že už nikdy?
Vnímejte své pocity a zařiďte se podle nich. Zaexperimentujte si. Když se vám do něčeho nechce, odmítněte. Spolehněte se na to, že vy sami víte nejlépe, co potřebujete a co je pro vás nejlepší. Možná budete překvapeni, že ostatní vaše odhodlané "ne" přijmou s respektem.
Článek vznikl ve spolupráci se serverem psychologie.cz
