V roce 2003 odjel studovat do USA, pracoval také ve Švédsku nebo v Jihoafrické republice a postupně se učil od nejslavnějších světových sklářů. Před pár měsíci se natrvalo vrátil do České republiky.
Své sochy vytváří pomocí techniky tvarování skla zevnitř žhavé baňky a je dnes považován za jednoho z nejlepších světových sklářů-sochařů. Svou práci vystavuje napříč galeriemi a muzei po celém světě.
„Sklo vás nemá kdo naučit, musíte to neustále zkoušet a k reálnosti věcí se promodelovat,“ popisuje svou tvůrčí mantru.
Esquire MAN Pět kategorií, v každé tři výrazné osobnosti. Hlasujte, který muž vás oslovil v oblasti byznys, sport, fashion, art a digital. |
Jak se v té bublině pohybujete a modelujete v ní?
Na bublině, která je pořád na píšťale, udělám nahoře díru. Asistent píšťalu drží a já jdu pracovat z druhé strany a sochu tvaruji zevnitř. Mám například železnou tyč, na jejímž konci je koule nebo jiné tvary, které potřebujete, abyste docílil výsledku, jaký chcete. Hrozně důležité jsou kyslíkové hořáky, kde si můžu předehřívat různé části bubliny, na nichž pracuji.
Když tvarujete bubliny zevnitř, musíte se občas spálit, ne?
To je prostě sklo. V rozžhaveném stavu se ho nemůžete dotknout, má to pořád nějakých 800 až 900 stupňů. To se pak opravdu spálíte, což se mi stalo milionkrát na všech myslitelných částech těla. Za tu dobu jsem si však vyrobil nějaké zbraně, různé nástroje, se kterými tyhle bitvy musím vyhrávat.
Proč ve vaší tvorbě převládají obličeje či hlavy?
Odmalinka jsem miloval klasické sochařství. Když mi bylo devět deset let, vozíval nás tatínek všude možně po muzeích a památkách. Například do Kuksu na Brauna (díla slavného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, pozn. red.). To mi hodně utkvělo v paměti. Klasická socha mě bavila, ale kvůli rodinné tradici jsem byl asi předurčený k práci se sklem. A tak jsem to musel nějak skloubit.
Vypadá to, jako kdyby ty vaše hlavy byly inspirované jedním člověkem. Mýlím se?
Nejsou. Jde spíš o můj rukopis. Snažím se o dokonalý tvar už dvanáct let. Prostě se tím promodelovávám roky. Pokroky vnímám v malých detailech. Vždycky mě baví psychologie té věci. A že jsou si podobné? Samozřejmě. Můžu sice udělat třeba obrovský nos, velké uši, oči a podobně. Prostě přehánět. Ale o to mi nejde. Baví mě na tom právě realismus, snaha zachytit skutečnost.
Proč jste se rozhodl po sedmnácti letech vrátit zpátky do Čech?
I když jsem si myslel, že odcházím do Ameriky napořád, byl jsem asi vždy vnitřně šťastnější doma. Zpětně to vnímám, že jsem tam byl prostě na zkušené. Čím déle jsem tam pobýval, tím víc jsem chtěl zpět. Sice jsem mohl zůstat, přesouvat se dál z místa na místo, přednášet, předvádět, prodávat a vydělávat si tím docela slušné peníze, ale byl to takový cirkusácký život. Když předvádíte například v muzeu, dají vám tři hodiny a vy to za ně prostě musíte mít hotové. Vlastně jsem prezentoval jakousi techniku, ale ne sebe.
Celý rozhovor vyšel v časopisu Téma 23. 7. 2020
7. ročník prestižního ocenění Esquire Man
Stačí poslat hlas. A možná právě vy rozhodnete o držitelích cen pro muže, kteří ve svých oborech projevili tolik talentu, píle i vytrvalosti, že dokázali uspět. Seznamte se s elitní patnáctkou uchazečů o ceny Esquire MAN pro rok 2020!
