„Myslím, že to jen prospívá vážnosti mého uměleckého projektu. A taky je dobré vědět, zač vlastně stojíte,“ žertoval švédský umělec ještě v roce 2007, když na jeho zabití vypsal Islámský stát v Iráku odměnu sto tisíc dolarů (pokud by byl „podříznut jako jehně“, měla být odměna o padesát tisíc vyšší).
Útoky v KodaniÚTOČNÍK: Zabíjel při debatě o svobodě projevu, střílel i u synagogy SVĚDCI O STŘELBĚ: Arabský křik, krvácející policista a panika |
Humor neztrácel Lars Vilks ani rok poté. Prohlásil, že dělat umění je po všech výhružkách ještě zajímavější, protože se objevila nová skupina, která se o něj zajímá, teroristé. „Otevřely se jim nové obzory,“ odtušil tehdy jako by s potutelným mrknutím oka.
A dodal, že věří, že čím víc karikatur a kreseb na téma islamismu a Mohameda bude, tím méně budou budit pozornosti. „Nakonec si na ně lidé prostě zvyknou,“ předpověděl. Byla to hluboce mylná předpověď a velmi falešná naděje.
Vzestup militantního islamismu na Východě a sociální problémy na chudých předměstích na Západě zvýšily prestiž falešné komunity fundamentalistické víry. Citlivost na humor pošťuchující islám nepolevila. A nezapomnělo se ani na Vilksův příspěvek ke znevažování Mohamada. Nezapomnělo se na něj dodnes.
Mohamad na silničním ostrůvku. Hlavně ale se psím tělem
Za všechno mohla Vilksova kresbička, s níž se chtěl zúčastnit výstavy na téma Pes v umění, která se měla zcela stranou světové pozornosti uskutečnit v malém švédském městě Tällerud v roce 2007. Výstava se opravdu konala, jenže bez Vilksova dílka. Den před otevřením ho pořadatelé odmítli vystavit, z bezpečnostních důvodů.
Vilksův pes byl kontroverzní, jak ostatně autor zamýšlel. Nešlo o to, že své zvíře v perokresbě umístil dovnitř dopravního ostrůvku: to proto, že tam Švédi často psy venčí a od roku 2006 tam dokonce v rámci projektu otevřeného umění obyvatelé měst a vesnic instalují vlastní, domácké sochy psů. Znepokojující bylo, že Vilksův pes nesl na krku Mohamadovu hlavu.
Umělec věděl, že to vyvolá reakce. Zobrazování Mohamada islám nemá rád a psa navíc považuje za nečisté zvíře. Vilks ale pozdvižení chtěl vyvolat. „Proč je možné kritizovat cokoli, včetně všech náboženství, kromě islámu?“ ptal se ateistický umělec, který už předtím nakreslil Ježíše jako pedofila, dopřávajícího si orální sex od malé holčičky.
V jednom rozhovoru přirovnal umění k luku a šípu. A on natáhl tětivu a šíp vystřelil.
Nejprve se nic nestalo. Ticho panovalo, i když kvůli bezpečnostním rizikům psího Mohameda odmítly i další galerie. A k bouři nedošlo, ani když karikaturu kvůli svobodě vyjádření otiskl regionální plátek Nerikes Allehanda. Dunět a hřmět začalo až poté, co kresba doputovala do velkých švédských deníků.
Umělec a zakladatel mikrostátu Ladonia
Než sled hromů a blesků zrekapitulujeme, abychom shrnuli, co jedna kresba vyvolala, zdůrazněme, že Lars Vilks není jen karikaturistou. Vystudoval umění na univerzitě, ale pak se rozhodl, že nebude jen teoretizovat a začne sám tvořit. V duchu postmoderní tendence ovlivněné francouzským filozofem Jean-Francoisem Lyotardem. Šlo o spojení mezi uměním a autorovým já; jednou se vystavil Vilks sám jako umělecký objekt, jindy tak prezentoval svůj automobil.
Největšího rozruchu dosáhl, když postavil v roce 1980 v chráněném přírodním parku Kullabergu věžovitou stavbu Nimmis, vybudovanou z naplaveného dřeva z moře, a kamenný objekt Arx. Ovšemže bez povolení úřadů. Proto následovaly byrokratické a soudní potyčky mezi excentrickým umělcem a tamními úřady. Aby Vilks ztížil vymáhání úředních rozhodnutí, prodával své objekty spikleneckým uměleckým přátelům, do hry se vložil samotný švédský stát a policie, veřejnost se sporem o dva bizarní útvary, o nichž dlouho vůbec nikdo kromě samotného autora nevěděl, kde přesně jsou, bavila.
Vše skončilo tím, že popuzený umělec vyhlásil v oblasti mikrostát Ladonia. V roce 2011 měl mít přes 15 tisíc občanů, z nichž však žádný nežil uvnitř jeho hranic. Jednou ze státních hymen je zvuk kamene hozeného do vody a Lars Vilks jako státní kancléř posuzuje žádosti o občanství a vyřizuje běžnou agendu, jako například zveřejňování fotografií na státním webu.
Světově však měl vejít ve známost jinak než jako postmoderní umělec a otec bizarního semi-státního útvaru. Dnes jej známe jako karikaturistu, který znectil Mohameda a jemuž za to permanentně hrozí smrt.
Odsouzení, výhružky, násilí, pokusy o zabití
Když totiž kresbu rozšířil velký švédský tisk, vypukla kalamita. Jen pár dnů po zveřejnění protestoval Irán, následoval Pákistán, Afghánistán, Egypt, Jordánsko. A nezůstalo jen u formálních protestů a odsouzení.
Ještě v roce 2007 Vilksovi Islámský stát v Iráku na videu vzkázal: „S Alláhovou pomocí tě dostaneme, ať se budeš skrývat v kterékoli díře. Věz, že tě čeká jediné: zabití! Jen to si totiž zasloužíš.“
Nemlčela ale ani druhá muslimská strana, hned v září 2007 výhružky odsoudila Evropská rada pro fatwu a výzkum a Federace islámských organizací v Evropě. Nakonec Vilks zdůrazňoval: „Musíme umět rozlišit běžné, normální muslimy od těch, co stojí v čele diktatur.“
Přečtěte si profil francouzského satirického týdeníku Charlie Hebdo |
Vlak už se ale rozjel. V září 2009 zatkla americká policie tříčlennou skupinu v čele s blondýnkou známou jako Jihad Jane, která se snažila v Irsku, v Londýně a v Nizozemsku najít islámské rekruty ochotné Vilkse zavraždit. O osm měsíců později padne do rukou irské policie sedm lidí, kteří prý úkol plánovali.
Tehdy byl Vilks napaden na přednášce o svobodě projevu na uppsalské univerzitě, kterou uváděl soft pornem na téma islám a homosexualita. „Allahu Akbar,“ křičeli studenti, zatímco na plátně se milovali dva mladíci v prorokových maskách. „Těžko říci, která strana provokovala víc,“ poznamenal Andrew Brown v listu The Guardian.
Lars Vilks jako by byl se vším smířen. Když v listopadu roku 2010 varoval šéf teoristické skupiny Aš-Šabáb Vilkseal-Shabbab „Dostaneme tě, ať se schováváš v jakékoli díře, věz, že tě čeká jediné: smrt!“, reagoval stále ještě s nenucenou, těžko říci, zda předstíranou, lehkostí. „Cítím se zcela v bezpečí,“ řekl do telefonu agentuře AFP a ještě jednou si zavtipkoval: „Právě teď mi hraje počasí do karet. Je příliš zima a je tady příliš mnoho sněhu, než aby se někdo pokusil o amatérský teroristický čin.“
Jen o měsíc později vybuchly ve Stockholmu dvě bomby, deset minut předtím přitom dostala tamní tajná služba a tisková agentura e-mail, který poukazoval na přítomnost švédských jednotek v Afghánistánu a – ano, na Vilksovu provokaci. K umělci jako k oběti směřovaly i stopy v případě zatčení tří údajných teroristů v Kodani v prosinci 2010.
Do seznamu si přidejte bombový útok na jeho dům, narušované přednášky a spoustu výhružek a varování o uložených bombách. Kompletní výčet by byl příliš dlouhý.
Umělec za elektrickým drátem
Když se Vilse vydal v roce 2012 vyhledat novinář dánského serveru sappho.dk, nebylo to nijak těžké: jméno, adresu i GPS souřadnice našel ve švédských Zlatých stránkách. Do jeho domu v zapadlé vesničce na sever od Helsingborgu se však dostal až poté, co jej prověřili policisté i agenti švédské tajné služby.
A při rozhovoru v neuklizeném domě, plném haraburdí, obrazů a barev, držel umělec v ruce sekeru. Jistěže to bylo teatrálně, pro umělecký dojem, Vilks ale zdůraznil, že navzdory permanentní přítomnosti ochranky od švédského státu ji má v noci vždy vedle postele. A zdá se, že navzdory odlehčeným slovům, jimiž vždy reagoval na teroristické výhružky, nebyl nikdy lehkomyslný. Ještě než ochranku dostal, měl dům chráněný elektrickými dráty a měl v něm zřízenou zabezpečenou místnost, kde by při vniku násilníků snad přečkal do příjezdu policie.
Přiznal, že švédský stát po něm chtěl, aby zmizel a změnil si identitu. Přece jen, permanentní ochrana se prodraží. Odmítl to. „Jako umělec a přednášející nemůžu být anonymní,“ uvedl.
Je to ale stále těžší, jak přiznal v jiném interview. Má prý stále menší šanci vystupovat na veřejnosti. Jednak vždy čelí obviněním z rasismu, jednak se často setkává s protesty, a to nemají pořadatelé rádi. Strategie mých odpůrců je vítězná, prohlásil v roce 2012 sklesle. Bylo to poté, co po něm házeli studenti na univerzitě v Karlstadtu vajíčka.
Přesto prý ale nelituje. „Historie je plná umělců, kteří měli horší osud než já,“ prohlásil, „jako umělec musíte přijmout následky svého jednání.“ S tím má ale on sám trochu problém.
Umění? Politika? Zodpovědnost?
„Lidé si myslí, že nenávidím muslimy a imigranty, ale já nemám problém s lidmi z jiných zemí,“ říká a dodává: „Multikulturalismus nelze zastavit, automaticky přichází s internacionalizací.“
Na druhé straně dává ochotně rozhovory očividně islamofobním serverům a řečnil na konferenci nenávistného islamofobního sdružení Stop islamizaci národů (SION). K pultu jej v roce 2012 uváděla sama hlavní pořadatelka, šéfka SION Pamella Gellerová, která proslula například tím, že z jejího blogu měl důvod obšírně citovat Andreas Breivik. A která norskému bojovníkovi za bílou rasu pozornost opětovala empatickým prohlášením, které v jeho terorismu vidí logiku, protože přece „jeho cílem byli budoucí vůdci strany, která je zodpovědná za zaplavení Norska muslimy“. A zdůraznila, že na ostrově, kde se masakr odehrál, docházelo ostatně ke komunistické a pro-islamistické propagandě. Jindy zase blouznivě tvrdila, že otcem Baracka Obamy byl Malcolm X a že současný americký prezident v roce 1981 odjel do Pákistánu kvůli drogám, aby se vrátil jako jihadista.
Vilks pro to měl vysvětlení. Na konferenci prý byl jako umělec a bylo to součást uměleckého procesu, který Mohamed – pes spustil. „Nyní jste součástí mého uměleckého díla i vy,“ sdělil po proslovu účastníkům konference, mezi nimiž nechyběli například delegáti ultrapravicových uskupení English Defense League či British Freedom Party. Ve své půlhodinové řeči jim neadresoval jedinou přímou kritiku, zato je několikrát rozesmál.
Jinými slovy, Vilks nejprve vstoupil do politiky, dokonce záměrně, chtěl vyvolat debatu. V následné vlně podal ruku nenávistným uskupením – a nakonec cukl a schoval se do bezpečí ulity umění. Je ale možné vstoupit s uměním do politiky a poté zacouvat zpátky s tím, že odteď už je to zase jen čisté umění bez přesahu a bez následků, umění jako pouhá autorova hra?
Vlak, který pořád jede, ostatně hrůzostrašně připomíná, že to možné není. „Je těžké to říci, ale pořád si myslím, že se jim nepodaří mě zabít. Terorismus dnes dělají amatéři. Když se mi pokusili zapálit dům, chytli přitom sami,“ řekl Vilks v roce 2012. Dodal ale: „Na druhé straně se stávají stále méně předvídatelní.“ Sobotní útoky v Kodani ukázaly, že měl bohužel pravdu.
