Když jí francouzský ministr zahraničních věcí v roce 2012 vyčinil, že svou kritikou islámského fundamentalismu přilévá nezodpovědně olej do ohně, vydala následně redakce Charlie Hebdo dvě verze svého týdeníku.
Jednu „zodpovědnou“, ta čtenáře konejšila titulky jako „Egypt – vše v pořádku“, „Libye – všechno v pořádku“, „Opatrnost je matkou bezpečí“ a „Víte, jak pěstovat zelí?“, jinak nabízela bílé stránky, bez textu a bez karikatur.
Druhá verze se bezostyšně pyšnila záhlavím „Nezodpovědné noviny“ a na titulní stránce měla pod nápisem „Vynález humoru“ obraz přihlouple vypadajícího pračlověka, jak se chystá strčit pochodeň do oleje. Bylo jasné, které verzi dává přednost.
Ne, týdeník Charlie Hebdo neměl v povaze ustupovat.
Fotogalerie |
Nedostal to ostatně do vínku, jeho předchůdce časopis Hara-Kiri byl anarchistickým měsíčníkem, který v šedesátých letech minulého století bořil všechny hranice. Trefoval se do politických stran, církve i státu, do bohatých a počestných, do všech protagonistů kapitalistické moci a vládnoucí morálky. Za cíl si vybral „demystifikovat hloupost, i když by měla dobré úmysly“. Neexistovala pro něj tabu – nešetřil národ, rodinné hodnoty, úřady, sexuální normy ani stáří. Utrhl se z řetězu své doby.
Byl spojením politiky, revolty, provokace, experimentu, kontrakultury a bláznovství. Když mu dopis od jistého čtenáře vyčítal, že je „pitomý a zkažený“, nehodil ho do koše, udělal si z oněch slov hrdě oficiální, tištěný podtitul. Občanské pohoršení jeho zběsilé autory zastavit nemohlo, na to stačila jen represe. V roce 1961 a 1966 ho francouzská vláda zakázala dočasně, v roce 1970 mu existenci zatrhla úplně, provždy.
Teror v PařížiÚTOK: Teroristé zabili dvanáct lidí v redakci týdeníku VYŠETŘOVÁNÍ: Paříž ochromil hon na teroristy EXPERT: Teror v Paříži připravil vycvičený tým SVĚDCI: Útočníci v černém slavili pomstu Proroka CHARLIE HEBDO: Satira nešetří ani proroka Mohameda POSLEDNÍ OBÁLKA: Týdeník karikuje autora knihy o islámu ČEŠTÍ MUSLIMOVÉ: S islámem to nemá nic společného ZPRAVODAJKA: Atmosféra v Paříži je velmi emotivní |
Když totiž téhož roku v listopadu zemřel ve městě Columbey prezident Charles de Gaulle, jen osm dní po neštěstí, při němž na jedné diskotéce zemřelo 146 lidí, vyšlo na titulní stránce Hara-Kiri: „Bál v Columbey – jeden mrtvý“. Byla to nejnechutnější a podle mnohých též jedna z nejsrandovnějších obálek v historii francouzského tisku, napsal před třemi lety francouzský politolog Philippe Marliére. Revui Hara-Kiri ale vynesla zákaz vycházení.
Aby ho její autoři obešli, založili týdeník Charlie Hebdo, kde se sešli i kreslíři ze satirického libertinsko-socialistického časopisu L´Enragé.
Podvratná kritika beze slov
Než však budeme sledovat stopy jeho skandálů, připomeňme, že tradice satirického tisku sahá ve Francii podstatně dál než do šedesátých let minulého století. Anekdotická znázornění života královských rodin, obscénní malůvky Marie-Antoinetty, ironická zobrazení poklesků šlechty, kritika sociálních poměrů i pamflety proti církvi, to vše formovalo historii tamní společnosti.
A též zákazy, cenzury, pokuty a vězení. „Jednou bude možné sepsat věrnou podobu svobody, kterou v naší době požíváme, popsáním dějin karikatury,“ napsal v roce 1874 hořce karikaturistický list L´Eclipse.
Karikatury doprovázely skandály osob veřejného života, války, velmocenské třenice. Bezpočet kresbiček vynesla na světlo Dreyfusova aféra a spolu s kauzou i předsudky své doby - její aktér, nespravedlivě obviněný ze špionáže pro Německo, byl na nich antisemitsky vykreslován jako židovská stvůra či nacionalisticky jako pro-německá bestie.
Antisemitismus v akci: Dreyfus jako bestie s icikovským orlím nosem.
Karikatura bojující: Emil Zola útočí perem na monarchii, armádu a antisemitismus na Dreyfusovu obranu.
Karikatura měla moc, odskočíme-li si do dvacátých a třicátých let dvacátého století, uslyšíme halasné nacionalistické protesty proti zavádění amerických komiksových seriálů, jako byl Pim Pam Poum či Le Journal de Mickey. A bouře to byly vícehlasé, ozývaly se od katolické pravice i komunistů: Co to udělá s naší mládeží?
Satirických listů nabízejí dějiny Francie zástupy, La Caricature, Le Charivari… asi nejbližšího předchůdce magazínů jako Hara-Kiri a Charlie Hebdo bychom přitom našli v týdeníku L´Assiette au Beurre. Jeho obsahem byla ostrá sociální kritika, anti-militarismus, shazování církve a náboženství, odmítnutí vykořisťování i společenského pokrytectví, formou mu pak byla novátorská, precizní kresba. Všechny karikatury, obvykle přes celou stranu, jichž bylo většinou šestnáct, míval na starosti jediný autor.
Jedním z nich byl i slavný český malíř František Kupka, který přispěl satirickou trilogií „Peníze – Mír – Náboženství“. „Někdy se daří pacifikovat,“ stojí na obrázku, na němž továrník v kočáru povýšeně rozdává mince davu pokořených, hladových chudáků. „Někdy ale ne,“ zní popisek dalšího, kde zarputile pochodují zástupy chudiny: obraz děsivé, roky upozaďované, pacifikované a potlačované nenávisti, zloby a bídy. Jeden z demonstrantů drží v rukou vidle - a na nich je napíchnutá vládcova rozšklebená hlava.
Český znalec Kupkových politických karikatur Pavel Chalupa v někdejším českém anarchistickém dvouměsíčníku Konfrontace vysvětlil, že absence článků byla cestou, jakou týdeník L´Assiette au Beurre řešil cenzuru. „Nepublikoval žádný text. Vše bylo řečeno obrazem. Metaforou. Suchou popiskou,“ objasnil, „proto je ten časopis dodnes ´čtivý´.“ Za jeho nejlepšího následovníka považuje Chalupa právě Charlie Hebdo.
Charlieho skandály: rok 2006
Týdeník, který vycházel od roku 1970 do roku 1981 a poté se restartoval o jedenáct let později, nabídl neotesaný, drsný styl. Agresivní, plný frustrace, sarkasmu, neskrýval potěšení nad případy, kdy jeho protivníci, jimiž byli vždy ti silnější, bohatí a mocní, trpí. Byl lidový, ale nesklouzával do populismu, rasismu ani sociální xenofobie, věděl, že mířit musí správněji než na „nepřizpůsobivé“ či přistěhovalce. Rozhodně nechtěl být prostředníkem debaty, provokoval a polemizoval. Rozděloval. Drásal.
Hara-Kiri – Charlie HebdoMezi redaktory Hara-Kiri byl například Cavanna, Wolinski, Gébé, Cabu, Reiser, Delfeil de Ton. Někteří z nich pokračovali pod vedením Cavanny i ve tvorbě Charlie Hebdo až do roku 1981.
V druhé vlně Charlie Hebdo se objevuje kromě veteránů jako Cavanna, Gébé, Cabu, Wolinski či Delfeil de Ton jako šéfredaktor Philippe Val, komik, pianista a zpěvák. Podle kritiků se pod jeho řízením Charlie Hebdo proměnilo. Politolog Philippe Marliére popisuje jeho metody jako diktátorské, upozorňuje, že v roce 2009 jej pravicový prezident Nicolas Sarkozy jmenoval ředitelem rozhlasové stanice France Inter, kde Val působil od roku 1992. Už v roce 2000 opustila Charlie Hebdo redaktorka Mona Cholletová na protest proti článku, v němž Val, podporovatel Izraele, označil Palestince za „necivilizované“.
Od roku 2012 byl šéfredaktorem Charlie Hebdo Stephane Carbonnier. |
Jeptišky na jeho kresbách masturbují, papež si navléká kondom, rasističtí policisté se chlubí zabitými imigranty. Ortodoxní žid se líbá s nacistou, papež Benedikt XVI. se vášnivě objímá s vatikánským strážným. Naschvály vůči politickému islámu byly však nakonec nejvýraznější obchodní značkou časopisu, který vycházel vždy ve středu.
První skandál přišel v roce 2006. „Je těžké být milován blbci,“ držel se na titulní stránce za hlavu prorok Mohamed, zatímco uvnitř časopisu našel čtenář dvanáct Mohamedových karikatur, jimiž předtím vyvolal pobouření dánský deník Jyllands-Posten, a několik dalších. Byl to trhák, prodalo se 160 tisíc kusů, ještě tentýž den se dělal dotisk 150 tisíc.
Zatímco tehdejší prezident Chirac vydání odsoudil, dvanáct spisovatelek a spisovatelů nechalo v týdeníku otisknout své varování před „islámským totalitářstvím“. „Islamismus je reakční ideologií, která zabíjí rovnost, svobodu a sekularismus, kdekoli se objeví,“ napsal například Salman Rushdie či socioložka Chahla Chafiqová.
Tehdejší šéfredaktor týdeníku Philippe Val se kvůli vydání dostal před soud, kde prohlásil: „Myslet si, že muslimové nedokáží pochopit vtip, je rasistické.“ Byl zproštěn.
Charlieho skandály: rok 2011
V listopadu roku 2011 povolává týdeník proroka Mohameda znovu, tentokrát mu dává dokonce funkci hostujícího šéfredaktora. Prorok ve vydání čtenáře varuje: „Pokud nezemřete smíchy, dostanete sto ran bičem.“
Nápad vynesl týdeníku vypálení redakce. Reagoval na něj se vztyčenou hlavou – na obálce dalšího vydání se skvěl nápis „Láska zvítězí nad nenávistí“ a obraz muslima, který líbá bílého karikaturistu.
Charlieho skandály: rok 2012
Další Mohamedovy karikatury přišly v obzvláště napjaté době, poté, co americký protiislamistický film Nevinnost muslimů vyvolal útoky na americké ambasády na Středním východě. Policie nejprve redakci vyzvala, ať svůj nápad ještě zváží, po otištění obrázků dala Francie chránit nejen redakci Charlie Hebdo, ale též všechny svoje instituce v muslimských zemích.
Mohamedovy karikatury a co na to ostatníTéma Mohamedových karikatur otřásá Francií dlouho: jak se k nim postavit? Tabloid France-Soir je v roce 2006 otiskl a prohlásil: „Ano, Boha lze karikovat.“ Levicově středový Le Monde, aby udržel rovnováhu, tehdy vydal karikatury papeže, nakonec ale i dvě Mohamedovy. A přidal jednu vlastní, vydařenou: karikaturista na ní „bartovsky“ stokrát opisuje „Už nikdy nebudu zobrazovat proroka“ – až z vět vznikne prorokův obraz. Levicový list Libération se z debaty napůl vyvlékl s tím, že karikatury prostě nejsou vydařené, nakonec ale některé vydal též. Satirický plátek Canard enchainé zase své čtenáře upozornil, že imám je kněz a že časopis samotný vznikl za první světové války jako tiskovina, jejímž byla církev nepřítelem: Tak co. Karikaturistů se zastala i Hirsi Ali, Somálka, která kdysi uprchla do Evropy před svatbou nařízenou proti její vůli a začala otevřeně mluvit o útlaku muslimských žen. Kritici otiskování karikatur podle ní vlastně říkají: většina muslimů jsou násilníci, je tedy lepší je neprovokovat, dopřejme jim proto speciální zacházení. „Zní to jako dobře míněný a čestný vzkaz, když se nad tím ale zamyslíte, zjistíte, že je ponižující a rasistický,“ uvedla. List Toronto Sun k tomu dodal: „Většině nemilitantních muslimů se satira na Mohameda nemusí líbit, ale pochopí svobodu slova a přijmou ji. Právě tihle jsou nejvíc poškozováni minoritním extremismem – a zbabělostí těch, kdo dělají ctnost z kapitulace před hrozbami násilím. |
Týdeník byl tentokrát kritizován ze všech stran. Jsou to masochisti, prostě je to baví, odtušil na adresu týdeníku šéf Zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit (někdejší Rudý Dany z povstání ve Francii v roce 1968). Tehdejší premiér Jean-Marc Ayrault čin označil za „exces“, katolické noviny kritizovaly Charlie Hebdo za nedostatek zodpovědnosti, pravicový list Le Figaro za „hloupou provokaci“.
Redakce nesouhlasila. „Každý se na naše kresby dívá jako na provokaci, ale jsou to jen kresby, náčrty na papíru, nejsme na křížové výpravě,“ reagoval Renald „Luz“ Luzier. Pro agenturu AP vysvětlil: „Zacházíme se zprávami jako novináři. Někdo používá fotoaparát, někdo počítač. My pero a papír. A tužka není zbraň. Je to jen nástroj k sebevyjádření.“
Šéfredaktor týdeníku Stéphane Charbonier alias Charb dodal, že karikatury „šokují jen toho, kdo chce být šokovaný“.
Rok nato se jeho jméno objevilo na seznamu hledaných, který otiskl propagandistický magazín vydávaný al-Kajdou.
Charlieho skandály: rok 2014
Pár měsíců poté se dostal týdeník k soudu. Kvůli rouhačství. Francouzští muslimové si totiž všimli, že v oblasti Alsace-Moselle, která byla v roce 1871 a 1940 až 1945 anektována Německem, se i po jejím návratu do Francie udržel starý německý zákoník obsahující ustanovení o rouhačství.
Týdeník Charlie Hebdo však vyhrál, paragrafy se totiž týkaly jen katolictví, tří forem protestanství a judaismu, na islám staroněmecký kodex nemyslel.
Na karikatury samopalem
„Nevidíme to tak, že bychom provokovali,“ uváděl Charb, „prostě jen děláme svou práci. Jediný rozdíl tenhle týden je, že na obálce byl Mohamed, a to je dost vzácné, dát ho na titulku.“
Laurent Léger pro CNT dodával: „Cílem je rozesmát. Chceme se smát fundamentalistům – všem fundamentalistům. Mohou být muslimy, židy, katolíky. Ať si je věřícím, kdo chce, fundamentalisty ale nemůžeme akceptovat.“
„Nemyslím si, že perem někoho zabíjím. Neohrožuju nikomu život,“ řekl Charb v roce 2012. Pletl se – svým postojem riskoval život svůj, stejně jako ostatní redaktoři Charlie Hebdo. Všichni to věděli, redakci i některé její členy musela léta hlídat policie.
„Když extremisté potřebují pro své násilí záminku, vždycky si ji najdou,“ dodal tehdy. A v tom měl pravdu.
