Skrývá se za značkou VIBES, znamená Vibrating Ingestible BioElectronic Stimulator, vibrující poživatelný bioelektronický stimulátor, je velká asi jako multivitaminová tableta. Ampulka ukrývá vibrující motorek a miniaturní baterii z oxidu stříbrného v želatinové membráně. Tu po spolknutí žaludeční šťávy rozpustí, tím se propojí elektronický okruh a nastartuje motorek. A spustí se vibrace. A to je všechno.
Proč se na vibrace sází, jak by měly pomoci hubnutí? Nápad vychází z fyziologického jevu, který odhalil předchozí výzkum. Zjistil, že když se aplikují vibrace na sval, vytvoří do pocit, že byl natažený víc než ve skutečnosti.
V případě žaludku mluvíme o jeho roztažení, a to má vliv na náš pocit nasycenosti. Když se žaludek naplní a roztáhne se, dá mozek s pomocí specifických hormonů signál, že je čas přestat jíst. Jsme plní, řekne nám. Vědce proto napadlo vyzkoušet, zda by se efekt vibrací, který funguje na svaly, nedal použít též k obelhání žaludku a k tomu, aby mozek vydal kýžený povel a nasměroval nás k tomu, že odložíme příbor.
O 40 procent jídla méně
Aby nápad vědci z Massachusettského technologického institutu prověřili, uchýlili se k pokusu s vepři. Konkrétně to byla jorkšírská prasata, vážila mezi padesáti až osmdesáti kilogramy, bylo jim mezi čtyřmi až šesti měsíci. Volba na ně padla proto, že jejich žaludeční anatomie připomíná lidskou, vysvětlují ve své studii v magazínu Science Advances. Experiment však vyžadoval zdolání překážky, zvířata by totiž testovací zařízení před polknutím rozkousala, vědci ho proto do jejich žaludků museli upravit speciální trubičkou – a aktivovat ho s pomocí externí baterie.
Žaludky prasečích testerů rozvibrovali dvacet minut před podáváním potravy. Při celkem 108 krmeních, upřesňuje server mHealth Intelligence. A s apetýtem vepřů to zamávalo. Nositelé rozvibrované ampulky toho spořádali o čtyřicet procent méně než jejich kolegové, kteří jedli podle svého, nezmanipulovaného uvážení. Jejich hormonální hladiny však odpovídaly těm po konzumaci běžných porcí. Odborníci dodávají, že testovaní vepři sice nehubli, to proto, že byli nedospělí, přibírali však mnohem pomaleji než jejich vrstevníci bez ampulky v břiše, poznamenává magazín Smithsonian.
Kapsle v jejich těle nezpůsobila žádné potíže, nevedla k perforaci, obstrukci, průjmu, zvracení, nevyvolala zánět. Vepříci se chovali normálně, jen byli po jídle méně aktivní. Ampule jejich tělo opustila po čtyřech pěti dnech.
Levná alternativa
Podle autorského týmu experiment naznačuje, že by se v podobě kapsle mohla zrodit levná alternativa k existujícím invazivním a drahým postupům, jako je žaludeční bypass nebo léky jako Ozempic. „Máme potenciál překonat omezení a náklady spojené s biologickými léky,“ cituje magazín Forbes jednoho z autorů studie Giovanniho Traversa.
Ráno, nebo večer? Věda už ví, kdy cvičit při sedavé práci a pro zhubnutí |
„Naše zařízení lze vyrábět za velmi nízkých nákladů, tedy s nízkou cenou. Ráda bych byla svědkyní toho, jak transformuje péči a léčbu lidí, kteří nemají přístup k sofistikovanějším nebo dražším možnostem, které se nabízejí dnes,“ uvedla v tiskové zprávě Shriya Srinivasanová. Kapsle je z velmi laciných materiálů, při masové produkci by se náklady dostaly pod jeden dolar. Srinivasanová dodává, že zařízení by se mohlo též vyhnout vedlejším účinkům existujících postupů.
Cesta k případnému rozšíření kapsle však bude ještě dlouhá. Vědecký kolektiv se chystá prozkoumat, zda je možné ampuli zadržet v žaludku na delší dobu, aby se nemusela polykat před každým jídlem. A jestli by ji tedy bylo možné bezdrátově ovládat, zapínat a vypínat.
Nechá se mozek podvádět? A co prasata neřeknou?
Prozkoumat však bude třeba mnohé pochyby. Jednu z nich pokládá ve svém vyjádření pro server Science na stůl klinický psycholog Tom Hildebrandt. „Vepři vám neřeknou, jak příjemné to je,“ namítá.
Otázkou rovněž zůstává, zda se lidský mozek nechá oklamávat jako ten prasečí – a jak dlouho. Je možné, že nakonec iluzi prokoukne a jeho reakce budou slabší. Ampule tak bude fungovat méně účinně, až nakonec přestane působit vůbec. „Mozek může začít používat jiné signály, aby rozpoznal, jak moc jíst,“ uvažuje neurovědec Carlos Campos. Shrnuje: „Nevíme, jak dlouho onen trik bude fungovat.“
Ještě před pokusy s lidmi se teď autoři projektu chtějí obrátit na psy, jejich zažívací systém se podobá lidskému ještě víc než prasečí. K pokusům na lidech by se chtěli dopracovat do jednoho dvou let, prozrazuje server Technology Review.
