Po třech stoletích španělské nadvlády nečekalo Filipíny osvobození, ale dalších čtyřicet let okupace. Tentokrát Američany. Pokud by stratégové japonské císařské armády trochu víc přemýšleli a připravili si terén, mohli snadno převrátit mínění veřejnosti na svou stranu. A stát se vítanými „osvoboditeli“ utlačovaného ostrovního národa.
Místo toho už od 10. prosince 1941, kdy se poprvé vylodili na Luzonu, zahájili vojenský teror. Vypalováním celých vesnic a hromadnými popravami zajatců uplynulá staletí plná utrpení ještě překonávali. Útlum hrůz nenastal ani po dosažení vojenské kontroly nad ostrovy.
Ustavením takzvané Druhé filipínské republiky nastolili v Manile loutkovou vládu. Sestavenou z členů jediné povolené strany, Kalibapi, složené z kolaborantů, udavačů. Zhoubou filipínského hnutí odporu bylo, že jeho struktury se utvářely už dlouho před japonskou invazí, jako součást odboje proti Američanům. Takže pro-japonští zrádci dobře věděli, na koho v každé vesnici ukázat prstem.
Přesně to postihlo i Basilia Gomeze, starostu městečka Anao v provincii Pampanga. Muže, který už deset let potajmu formoval rolnicko-dělnický odpor proti Američanům. Jako politicky činnou a tudíž potenciálně nebezpečnou osobu ho Japonci na udání zadrželi. Předvedli k výslechu, mučili a zabili. Jeho zmrzačené tělo nakonec pro výstrahu všem vystavili na náměstí.
Královna krásy v první linii
V půl milionu obětí čistek okupace by se tato jedna poprava snadno ztratila. Japonci však neměli tušení, že si právě jí zadělali na problém, který je brzy přeroste. Onen problém se nazýval Liwayway, Úsvit. Ono jméno vyslovovali Filipínci s obzvláštní úctou, přídechem naděje, zatímco Japonci ho cedili skrze zuby jako nadávku.
Nahlédněte do táborů a činnosti povstalců |
Poetické oslovení si vysloužila teprve třiadvacetiletá Remedios Gomez-Paraiso. Dcera onoho zabitého starosty, která toužila po pomstě. A velmi záhy se stala jednou z ústředních postav Hukbo ng Bayan Laban sa Hapon, známé jako Hukbalahap, Lidové armády proti Japonsku.
Ještě před válkou by se Gomez-Paraiso přitom mohla zdát tím nejméně pravděpodobným členem jakékoliv guerilly. Pravidelně se účastnila soutěží krásy, byla i držitelkou vítězné korunky, vydělávala si jako švadlena v módním salonu a její největší zálibou byla domácká výroba parfémů. Princeznička, řeklo by se.
Jenže po smrti svého otce prohlásila, že raději zemře, než by se okupantům pokořila. Vydala se do džunglí v okolí hory Arayat, kde se přidala k partyzánům. K tehdy nepříliš významné levicové bojůvce, složené ze členů zakázané Partido Komunista ng Pilipinas.
Zprvu se zdálo, že boje a učení marxismu neznalá žena nemůže být jednotce nikterak užitečná. Však se také Remedios nejprve starala o táborovou kuchyň a místo kostýmů sešívala dohromady raněné. Brzy však vynikly i její další kvality. Organizační, vůdcovské, a dokonce politické. Filipínský odboj byl tedy ve stavu rozkladu, rozštěpený na desítky frakcí, které pořád neměly úplně jasno „s kým a proti komu“.
Odboj nesmí ignorovat ženy
Odpor se zaměřoval na kolaboranty z Kalibapi a jejich milic Makapili, ale nepřítelem číslo jedna byla pochopitelně japonská císařská armáda. Přinejmenším sporná byla otázka pro-amerických loajalistů a odbojových skupin, které s americkou armádou spolupracovaly.
Ve vzduchu byla vize na budoucí vytvoření nezávislého socialistického státu, ale ty na sobě nezávisle formulovalo asi šest ilegálních levicových politických hnutí a jejich guerill.
Některé odbojové skupiny navíc komunismu rozhodně nefandily. V některých provinciích měl odboj nacionalistickou povahu, jinde se inteligence ve městech stavěla do opozice proti rolníkům a dělníkům z venkova. Všichni šli po krku všem.
Remedios Gomez-Paraiso nabídla sjednocující program a příklad hodný následování.
Její reputace ve skupině začala růst s prvními špionážními misemi. Za jejich úspěch přitom často vděčila kosmetické maličkosti. Své rtěnce. Milicionáři ani japonští vojáci, kteří dohlíželi na kontrolní stanoviště, nepovažovali za možné, že by s partyzány v džungli měla něco společného žena. Natož pak taková, která se krášlí a na rty používá růž.
Informace, s nimiž se vracela do džungle, pak pomáhaly partyzánům v plánování dalších akcí. Proto záhy dostala volnou ruku při budování celých špionážních a podpůrných sítí. Často přitom byla konfrontována s ponurou realitou života žen okupovaného národa.
Profesionální zrádce. Komunistický vůdce Lai Teck byl trojitým agentem |
Únosy, bití a zohavování, zmizení beze stopy. A samozřejmě, nucená práce v nevěstincích zřízených pro japonské vojáky. Partyzáni to neviděli, spíš vidět nechtěli. Gomez-Paraiso se jen utvrdila v tom, že muži filipínského odboje nedocházejí v organizování boje proti okupantům shody kvůli malicherným politickým rozmíškám. A že naprosto přehlíženou obětí jejich vnitřních neshod zůstává polovina obyvatel ostrovů. Ženy.
Amazonka s mačetou
Proto je také začne do jednotek Hukbalahap aktivně verbovat. I na revoluční filipínské poměry to byla naprostá novinka. Dívek i matek, které jen nechtěly pasivně čekat, než je nějaký přiopilý japonský voják zneužije, a chtěly bojovat za nezávislost stejně jako muži, takových žen byly celé zástupy.
Gomez-Paraiso pak musela vést nejen otevřený boj s okupanty, ale též svádět vnitřní zápas s odpůrci začlenění žen do partyzánských oddílů. Už legendární je historka o tom, jak chtěl „nazdobenou princezničku“ usadit kapitán Katapatan. Vyzvala ho tedy na souboj a rozpárala mačetou.
Převzala velení oddílu a nikdo už neodporoval. Mohla se opřít o výsledky, kterých jiné odbojářské oddíly ani zdaleka nedosahovaly.
S pomocí lstí a léček, často podpořených svým charismatem a krásou, vítězila tam, kde by neuspěly ani malé armády. Se svým, teď už převážně ženským, oddílem dokázala dobýt provinční japonská kasárna a zmocnit se naskladněných zbraní. A s neskrývaným potěšením prováděla bleskové útoky na nevěstince, kde likvidovala japonské vojáky doslova se staženými kalhotami.
Tehdy už je nazývána Liwayway. Jméno odkazovalo jednak na nádherný úsvit nového dne, který slibuje změnu, jednak jako úsvit, při němž okupanti s děsem zjišťují, kolik hlídek se během noci ztratilo v džungli nebo bylo v tichosti podřezáno na svých postech.
Liwayway, povýšená do hodnosti „kumander“, se postarala o vytvoření celých rot ženských oddílů a ženy se díky ní prosazovaly i do politbyra, nejvyššího vedení komunistického odboje.
Místo ústupu útok
Japonci i kolaborantská vláda z rozporů v odboji těžili, proto pro ně byla Liwayway zásadní hrozbou. Možná ji nerespektovali úplně všichni muži z ostrovů, ale zato se mohla spolehnout na každou ženu. Mimo opevněná města a kasárna si před ní žádný kolaborant nemohl být jistý životem. Možná všude nebyli partyzáni – ale všude byly ženy. A ty byly očima a ušima odboje.
Byla učiněnou legendou.
Hukové, jak se říkalo členům a členkám Lidové armády proti Japonsku, začínali jako oddíl o několika stovkách členů. Liwayway byla tím hlavním důvodem, proč se jejich řady rozrostly na 30 tisíc. Po dvou letech okupace už ztráceli z osmatřiceti provincií Luzonu Japonci kontrolu v polovině z nich. Nefungoval jim výběr daní, systém konfiskace potravin, spojení. Zato tu projížděla Remedios Gomez-Paraiso na bílém koni, se samopalem přes rameno, a svolávala vesničany do boje.
Byť si na své kráse zakládala a líčení i rtěnku považovala za nezbytný doplněk své uniformy, určitě nebyla princezničkou pro parádu. Dokázala to všem během bitvy u Kumasi. Japonci tu zaútočili na štáb Huků, kteří se snažili probít z obklíčení. Kumander Liwayway byla „obětována“, respektive pověřena vedením ústupového boje, krytím ústupu. Ale rozhodla se, že neustoupí.
Univerzální využití. Pokyn Hukbalahap byl virovaný i v manuálu americké CIA pro nikaragujské Contras.
Po konci druhé světové války byl Hukbalahap problém. Na snímku z roku 1946 pátrají po jeho základně v okolí San Mateo vládní vojáci. V kroužku je někdejší tunel japonských okupantů, který po válce používali komunističtí povstalci.
Postupně převzala iniciativu nad bojištěm, a ač byl její oddíl nepřáteli silně přečíslen, donutila k potupnému úprku je. Zfanatizovaní japonští vojáci, válečníci oddaní kodexu bušidó, tu dostali obtížně stravitelnou lekci. Porážku naservírovanou od žen.
Příběh o tom, jak se jí podařilo vypátrat vraha svého otce, aby na něm vykonala slíbenou pomstu, nejspíš opravdu patří mezi legendy. Ale to, že se za obnovených bojů o Luzon aktivně zasadila o spolupráci Lidové armády proti Japonsku s Američany, je fakt.
V boji, revolučním, osvobozeneckém a protivládním, pak pokračovala ještě dvě léta po válce. Dokonce na čas skončila ve vězení. Postavení národní hrdinky jí nakonec dopomohlo ke svobodě, samopal pak pověsila na hřebík. Jediný boj už vedla především za oficiální uznání veteránských zásluh žen-bojovnic.
V Anao bude ve stánku prodávat zeleninu až do svých čtyřiadevadesáti let. Nikdo by asi nehádal, že vrásčitá stařenka je bývalou velitelkou partyzánů, před níž se třásli Japonci i Spojenci.
Jistý obdiv si „filipínská Amazonka“ vydobyla i u skeptických Američanů. Ti se o filipínských komunistických partyzánech nikdy nevyjadřovali s obzvláštní úctou, ale efektivní činnost oddílů ženských zabijáků vedených bývalou královnou krásy na ně dělala nesporný dojem. A nezastírali, že jim svou přímočarostí trochu nahání strach. Kontakty s ní považovali za nepříjemný zážitek.
