Problematický voják, který chce bojovat
Cesta aktivního odpírače válečného zabíjení Desmonda Thomase Dosse za dvěma Purpurovými srdci a dvěma Bronzovými hvězdami za chrabrost rozhodně nebyla bez komplikací. Doss dobrovolně narukoval v dubnu roku 1942, v čase, kdy, slušně řečeno, teklo Spojeným státům v Pacifiku do bot.
Coby člen křesťanské církve Adventistů sedmého dne však odmítl sloužit vlasti se zbraní v ruce. Chtěl být zdravotníkem, pomáhat spolubojovníkům nenásilnou formou. Jenže pro tohle hluboké přesvědčení měla americká armáda jen pramalé pochopení.
Nadřízení z něj byli zmatení. Šest dní v týdnu fungoval na jedničku, ale v sobotu ne. Držel šábes. Vojenská strava? Byl přísný vegetarián. Trestů za porušení kázeňského řádu nasbíral Doss hezkou řádku už během základního výcviku v Camp Lee, kde mu bezpočtukrát hrozil polní soud za přímé neuposlechnutí rozkazů od nadřízených.
Pušku, granát nebo pistoli si do rukou prostě nevzal, i když měl ve vězení shnít nebo skončit před popravčí četou. Zkoušeli to na něj tedy jinak. Nechtěl by radši pomáhat válečnému úsilí v zázemí, ve vojenských loděnicích? Nechtěl, chtěl pomáhat své zemi v ohni boje. Selhaly i všechny pokusy „vyřadit jej z činné služby“ podle paragrafu zvaného Sekce 8. V ní tehdy končili homosexuálové a mentálně nezpůsobilí. Doss nebyl typický ulejvák, i když mu to jeho kolegové ve zbrani dávali sežrat. Představa, že jim bude krýt záda modlitbou, je rozhodně nelákala. Časem na něj však názor změnili.
Doss se nakonec dostal do 77. pěchotní divize jako medik, prošel si tuhou kampaní na Filipínách a Guamu. A skutečně se všude obešel bez střelné zbraně. Raněn byl celkem čtyřikrát, vždy při až sebevražedném zápalu, s jakým zachraňoval raněné druhy.
Absolutním vrcholem se však stalo až jeho nasazení při vylodění na Okinawě, v bitvě pod srázem Maeda. Z jedné strany se do mlýnku na maso strkaly hvězdy a pruhy, z druhého konce vypadávala krvavá sekaná. Navzdory tomu že byl sám raněný, snesl z území pod přímou palbou protivníka do zázemí přibližně pětasedmdesát raněných amerických vojáků. Těžko říct, jestli mezi nimi byli i ti, kteří mu v základním výcviku slibovali, že ho radši sami zastřelí, pokud si nevezme pušku do ruky. Za hrdinský výkon byl vyznamenán Medailí cti, kterou mu na hruď osobně zavěsil americký prezident Harry S. Truman.
Nezničitelný kaplan
Po dynamickém vylodění obsadit na krátký čas významný nepřátelský přístav, zajistit tu veškerý zpravodajský materiál a nakonec mola a doky po stažení vlastních vojáků nenávratně poškodit a tím narušit jeho další používání. Zhruba tak vypadal plán Operace Jubilee, která vešla ve známost jako Nájezd na Dieppe.
Bohužel, ani jeden z vytýčených cílů se pěti tisícovkám kanadských a tisícovce britských vojáků v roce 1941 nepovedlo naplnit. Ve skutečnosti bylo po necelých deseti hodinách marného boje 3 623 spojeneckých vojáků mrtvých, kriticky raněných nebo zajatých. Zbytek ve spěchu a se ztrátou většiny nasazených plavidel a techniky prchal zpět k Británii. Akce, která měla prověřit obranyschopnost Třetí říše a významně pozvednout morálku Spojenců, skončila absolutním nezdarem.
Možná proto tolik vyniká případ muže, který ani v bitevní vřavě morálku neztratil. I když tu vůbec být nemusel. Kapitán John Weir Foote byl totiž vojenským pastorem a nadřízení jej k výsadku neplánovali vůbec přidělit. „Museli byste mě zavřít do vězení, abych s nimi nejel,“ řekl jim.
Neztratil se tam, ani když mise rozhodně nešla podle plánu. „Nemít v rukou zbraň znamená, že mám dvě ruce volné k pomoci ostatním,“ říkal. Osm hodin v plné palbě snášel raněné do improvizované polní nemocnice, část z nich ošetřil. Třicet raněných pak naložil na evakuační čluny.
S hrdinskými činy evidentně nehodlal přestat, jen chvilku na to vlastnoručně vyhazoval munici ze zasažené hořící lodě, čímž zabránil ničivé explozi a dalším citelným ztrátám na lidských životech. Vrcholný moment? Když už bylo víceméně po boji a zdecimované zbytky kanadských vojáků odplouvaly od Dieppe, Foote si dobrovolně vystoupil. Aby udělal místo dalším raněným.
„Mám pocit, že mě naši zajatí vojáci budou potřebovat víc než hoši, kteří se vrací do Anglie,“ řekl a vydal se vstříc k Němcům. Což mohl být zrovna tak rozsudek smrti. O tom, jak se nacisté chovají k válečným zajatcům, se nic hezkého nevyprávělo. Nezastřelili ho. Tři další roky pak bojoval za lepší podmínky v zajateckých táborech v Bavorsku a pozvedal tím morálku zadržených spolubojovníků.
Vydobude jim lepší příděly, zdravotní péči i balíčky Červeného kříže. Organizuje armádní kapelu, ale také pokusy o útěk. Při jednom z nich je zadržen, ale popravit ho Němci nenechají. Do konce války už totiž zbývalo jen pár dní. Po válce byl dekorován Viktoriiným křížem, nejvyšším vojenským vyznamenáním Spojeného království a dříve i Britského impéria. Jeho kolegové na něj budou vzpomínat slovy: „I když v ruce nikdy nenesl zbraň, mohl nás svým příkladem všechny vést do útoku.“
Čtyři kaplani z Dorchesteru
Věta „Potká se katolický kněz, metodistický pastor, rabín a evangelický kazatel“ zní jako začátek anekdoty, ve skutečnosti však příběh čtyř vojenských kaplanů humorný vůbec není. Je silným příkladem silné víry a sebeobětování.
Čtyři vojenští kaplani George Fox, Alexander D. Goode, Clark V. Poling a John P. Washington se totiž nacházeli na palubě stejné transportní lodi, kterou v mrazivých vodách u Newfoundlandu torpédovala německá ponorka. Plavidlo Dorchester bylo původně stavěno na převoz maximálně tří stovek pasažérů, ale oné nešťastné noci 23. ledna roku 1943 bylo v jeho podpalubí namačkáno přes 900 mužů. Exploze po zásahu torpédem vyřadila z provozu generátor, všechna světla zhasla a evakuace z naklánějící a vodu rychle nabírající lodi se změnila v totální chaos. Naštěstí ne nadlouho.
Do děje totiž vstoupila zmíněná čtveřice duchovních, kteří svým klidem, rozvahou a příkladem upokojili zmatené vojáky a zastavili paniku. Zajistili relativně spořádané nasedání a spouštění záchranných člunů a rozdávání plovacích vest. Záchranné vesty ovšem došly dříve, než se dostalo na všechny.
Čtyři kaplani pak svorně, jak jim velelo jejich náboženské cítění, předali své vlastní vesty jiným mužům. Dál povzbuzovali druhé a modlili se za bezpečí těch, kteří všude kolem opouštěli loď do mrazivých vln. V jisté momenty nehraje roli, jestli promlouváte k Bohu latinsky, hebrejsky nebo anglicky. Potopení Dorchesteru nakonec přežilo jen 226 mužů, ti však budou vyprávět o kaplanech, kteří se na potápějící lodi vzali za ruce a zpívali, bez ohledu na své vyznání.
Silný příběh nezůstal bez odezvy. Brzy o něm psaly všechny noviny ve Spojených státech i Velké Británii. Čtyřem kaplanům byl posmrtně udělen čestný Kříž za vynikající službu, tedy druhé nejvyšší vyznamenání, a také Purpurové srdce. Na nejvyšší vojenské vyznamenání, tedy Medaili cti, nedosáhli. To proto, že jejím formálním požadavkem bylo, aby byl čin vykonán pod nepřátelskou palbou. Americký Kongres však statečným duchovním připravil speciální Medaili Čtyř kaplanů.
