Počínaje rokem 1940 nabyla Malta velmi rychle na strategické hodnotě. Ostrůvek ve Středozemním moři se stal ve vojenských plánech spojeneckých sil „nepotopitelnou letadlovou lodí“, bezpečným přístavem, ze kterého bylo možné udržet zásobování severu Afriky. A to samé komplikovat protivníkům. Tedy zatím jen teoreticky.
Celé britské letectvo totiž na Maltě čítalo jen tři průzkumné dvouplošníky Gladiator, příhodně pojmenované Víra, Naděje a Charita. Což nebylo mnoho. Tím spíš, že Němci a Italové už měli v záloze Operaci Herkules, v zásadě mírně obměněný plán úspěšné invaze na Krétu. Protože kdo kontroluje Maltu, ovládá sever Afriky.
Letouny Regia Aeronautica a Luftwaffe provedly ve dvou následujících letech přes tři tisíce náletů. Například v nepřetržité bombardovací kampani, která trvala 154 dní, dopadlo na ostrov dohromady 6 700 tun bomb. Obránci se však nepodvolili. Těžili z toho, že nepřítel jejich největší slabiny nezná a stále mylně předpokládá, že celý ostrov a jeho přístavy jsou dobře zásobeny i bráněny. Byla to jen lest, ale pomáhala jim přežít.
Malta se stala kotvištěm takzvaných Q-ships, běžných nákladních lodí, jimž Britové dodali dřevěnými přístavbami vzhled torpédoborců a křižníků. Invazi oddalovala i přítomnost této imaginární flotily. A zapomenout bychom neměli ani na hrdinství kapitána A. B. Woodhalla, jehož pohotovost Maltu jednou zachránila.
V roce 1942 totiž už nebyl žádný z přítomných strojů schopen letu a k ostrovu se zrovna blížila celá bombardovací peruť Němců. Měl to být poslední a rozhodující úder před invazí? Woodhall si bleskově vypůjčil radiostanici a s kolegou kanadským pilotem, sedícím ve vedlejší místnosti, zahájil rozhovor: „Letky spitfirů hlásí přílet, zapojení do akce je možné, jdeme na zteč!“ Kanaďan odpověděl: „Jdeme sundat pár skopčáků z oblohy!“. A oba dál čile předstírali komunikaci neexistujících posádek stíhačů.
Fungovalo to. Komunikaci zaslechli i Němci, a jejich nervy zapracovaly. Jeden z německých stíhačů zaútočil na kolegu, protože ho v oblacích považoval za britský spitfire. Bombardování bylo nakonec kvůli příletu imaginárních britských stíhačů odvoláno. Woodhall si za onu hříčku později vysloužil metál. Dokázal zastavit nálet a sestřelit německé letadlo… jen s pomocí rádia.
Chorobný lhář, který likvidoval agenty na dálky
Mistr úskoků zaháněl Němce vymyšlenými armádami Strašil nacistická velení fiktivními divizemi a maketami tanků, mátl je dvojníkem generála Montgomeryho. Stál též u zrodu legendárních jednotek jako Commandos, Rangers či SAS. A nechal se jako agent chytit v ženském přestrojení. Dudley Clarke byl barvitou, charismatickou a vojensky významnou osobností. |
Klasikou je už příběh Richarda Meinertzhagena. Důstojníka britské rozvědky, vojáka, vášnivého ornitologa a lháře z povolání. Byl to svéráz, proto mu kolegové z vyjmenovaných profesí nikdy nemohli přijít na jméno. Spoustu fantastických pozorování ptačích rarit si prostě vymyslel, stejně jako tucty loveckých zážitků z Indie a Afriky.
Jeho chorobná bájivost však přišla vhod, když se na sklonku první světové války rozhodl na vlastní pěst obelstít pro-turecké obránce tehdy ještě palestinské Beerševy. Jeho neskromným přáním bylo zmást protivníka a přesvědčit jej, že Britové v dohledné době provedou zdrcující útok v severní Gaze. Nikoho se na svolení nezeptal, prostě se rovnou vydal k nepřítelově pozicím nepřítele.
Způsobil rozruch, nechal se místní hlídkou zajmout, uprchl, nechal po sobě střílet a zmizel v poušti. Při tomto dobrodružném představení však upustil polní brašnu. Ta kromě svačiny, peněz a osobních předmětů, například rodinné korespondence, obsahovala i údajný deník svého nositele. Je třeba říct, že kromě peněz a toustů nebylo v brašně pravého nic.
Meinertzhagen ji naplnil pečlivě nachystanými podvrhy, které měly protivníka zmást. Německý generál Kress von Kressenstein, který Turkům radil s taktikou, však neměl o pravosti nálezu sebemenší pochyby. Vždyť se v deníku píše o narození uprchlíkova syna a jsou tu i obaly od svačiny!
V následujících dnech Beerševu Britové překvapivě snadno obsadí. Její obránci se totiž stáhli přesně tam, kam jim to v podstrčeném deníčku zakřížkoval Meinertzhagen. A ano, celý trik pak Britové o pár let později, za druhé světové války, zopakují, když v rámci operace Mincemeat podstrčí Němcům falešné zprávy o chystaném vylodění. Dobré triky prostě fungují i napodruhé.
Dodejme však, že mezi oblíbené kousky profesionálního lháře Meinertzhagena patřila „likvidace“ cizích špehů na dálku. Jednoduše jim poslal poštou nebo poslem hotové peníze. Pozornosti německé rozvědky a dalším tureckým špehům to obvykle neuniklo a obdarovaného nešťastníka popravili sami. Měli za to, že je na výplatní listině Britů. Meinertzhagen takhle nenáročně zlikvidoval desítky agentů, aniž by sám vypálil jedinou ránu.
Nevzdat se, zajetí navzdory
Neztrácet duchapřítomnost a zápal, ani když skončíte v zajetí nepřátel. Přesně tím se řídil poručík William Standish a dokonale zazářil. Stal se pravděpodobně jediným válečným zajatcem, který dokázal po svém zadržení přesvědčit čtyřicet po zuby ozbrojených nepřátel, aby se mu raději vzdali.
Šílený Jack: bojoval s nacisty šípem, lukem a mečem |
Ale postupně: boj o kótu číslo 566, jižně od Boloni, skončil v říjnu 1944 pro příslušníky 3. batalionu 337. regimentu americké pěchoty debaklem. Opevněná vesnice na vrcholku kopce se ukázala být příliš tuhým oříškem. Sám Standish se po nepovedeném nočním přepadu ocitl v příkopu, jen dvacet metrů před německým kulometným hnízdem.
Zjistil to hned ráno a boj tím pro něj skončil. Němci tehdy bojovali fér a brali zajatce. Standish na oplátku všem rozdával čokoládu, ale přitom na německé zajetí dost hlasitě brblal. Nakonec si jej německý major pozval do štábu, aby se jej přeptal, co je vlastně na německém zajetí pro Američana tak špatného.
„Německý major uměl trochu španělsky a anglicky, já trochu španělsky a německy,“ popisoval později Standish. „A tak jsem pořád mluvil.“ Například o tom, že němečtí zajatci jedou z Itálie expresní linkou do severní Afriky. V americkém zajateckém táboře tam dostanou dobré jídlo, pivo, čisté uniformy, každý večer koukají na filmy. Nemají se čeho bát.
S Německem to navíc ve válce nevypadá dobře. „Je prostě rozhodně lepší být německým válečným zajatcem u spojeneckých sil než naopak,“ básnil Standish a litanii uzavřel lítostivou otázkou: „To vy mi tady asi pivo nedáte, co?“ Ale to už mu naslouchalo celé družstvo.
Pak už to bylo vlastně snadné, protože válka už dávno nebavila ani německé vojáky. Proto velice rychle opustili svou nedobytnou kótu, dezertovali a nechali se nenápadně upovídaným poručíkem dovést do amerického zajetí. Jeho odvaha mu vynesla Purpurové srdce a právem se zapsal do historie. Vymluvit se ze zajetí a jako bonus přivést čtyřicet zajatců? To je pořádný výkon.
Šílený Skot: zabiják v sukni
Na popsání hrdinských výkonů Tommyho Macphersona by jedna kniha nestačila. Nefalšovaným kiltem a výcvikem skotských commandos vybavený demoliční expert prošel doslova celou Afriku poté, co mu nevyšel pokus o zajetí maršála Rommela.
Skončil sedmkrát v zajetí, ale pokaždé dokázal uprchnout. Například z Itálie. Podíval se do Jugoslávie, Polska i okupované Francie. Tam na infrastruktuře napáchal takové škody, že informace vedoucí k jeho dopadení Němci ocenili sumou 300 tisíc franků. Mezi jeho další kousky patřilo například uvěznění 300 nepřátelských vojáků a stovky četníků uvnitř železničního tunelu, do kterého je nejprve nalákal, aby pak vyhodil do povětří oba vstupy. Mosty do vzduchu vyhazoval a miny před německé konvoje kladl prakticky každý den.
Ano, jeho činy skutečně připomínají superhrdinu z komiksů. Své protivníky neustále provokoval a neúspěšné pokusy o jeho dopadení přiváděly Němce k šílenství. Jeho nejlepší kousek měl však teprve přijít.
Na jihu Francie se totiž nacházely dvě početné německé jednotky, které by mohly postupu spojeneckých sil činit nemalé problémy. Přesněji bylo na území vymezeném Macphersonem zdemolovanými mosty 23 tisíc druho-sledových pěšáků, ale také sedm tisíc příslušníků obávaných SS pod velením generálmajora Botho Henning Elstera. Dohromady měli k dispozici skoro tisíc nejrůznějších vozidel.
Skotského šílence tehdy nenapadlo nic menšího, než se za generálmajorem osobně vydat ukradenou sanitkou. Po menších peripetiích do jeho štábu dorazil, oděný samozřejmě v nezbytný kilt. A nabídl mu dvě varianty, buď se Němci ihned bezpodmínečně vzdají, nebo jeho partyzáni zavolají do Londýna a RAF okamžitě zahájí nálet na celou oblast. A americké tankové divize dorazí zbytek.
„Vtip byl v tom, že na drátě jsem Londýn rozhodně neměl. Vlastně jsem měl jen píšťalku, a ta by mi asi moc nepomohla,“ bude později vzpomínat Macpherson. Jenže na německé vojáky působí „klouček v sukni“ vyhrožující nálety a tanky jako fantastické zjevení.
Nikdo přeci není tak šílený, aby na vlastní pěst provokoval celou armádu, ne? V průběhu čtyřiadvaceti hodin jsou dojednány podmínky kapitulace. Macpherson se později za své zásluhy stane nejvíce dekorovaným válečným veteránem.
