Probouzejícího se rána prvního máje roku 1943 si jeden španělský rybář všiml čehosi velkého, co přes noc vyvrhlo moře na opuštěnou pláž. Když přišel blíž, našel lidské tělo v uniformě a záchranné vestě, s kufříkem připoutaným k pasu. Nejspíš pasažér letadla, které Němci sestřelili nad mořem.
Vesničané mrtvolu převezli do blízkého přístavu, jehož správa o nálezu informovala i německou vojenskou misi v lokální metropoli Huelva. Mrtvý byl podle všeho Brit jménem William Martin, který v hodnosti kapitána, dočasně povýšený na majora, sloužil v řadách královské námořní pěchoty. V kufříku našli korespondenci se snoubenkou, svazek klíčů, lístky do divadla, účtenku za přenocování v hotelu.
Jenže také osobní dopis generálporučíka sira Archibalda Nye, zástupce náčelníka britského generálního štábu, adresovaný armádnímu generálu siru Haroldu Alexanderovi, veliteli anglo-americké 18. skupiny armád v Alžírsku a Tunisku. Nye v něm neformálně rozebíral detaily společné služby britských a amerických jednotek nebo povolání nového velitele jedné z Alexanderovi podřízených jednotek. Také zmínil, že jsou „nové informace o tom, že frickové posílili obranu v Řecku a na Krétě a že má náčelník štábu obavy, že jsou naše síly určené k útoku nedostatečné“.
Další dopis nalezený v zavazadle napsal viceadmirál lord Mountbatten a uváděl jím zesnulého mariňáka veliteli Středozemní flotily se slovy, že jde o experta na obojživelný boj, jehož zapůjčil Londýn „do doby, než útok skončí“. Strýc prince Filipa, manžela současné britské panovnice, si dovolil i neobratný vtípek o sardinkách, narážku na Sardinii.
Podstrčená mrtvola
O deset dní později bylo tělo i s kufříkem vráceno do rukou britských diplomatů, kteří je odeslali do Londýna. Kufřík a jeho obsah tam byl podroben důkladné analýze a britskému vyslanci ve Španělsku odešla zpátky zpráva šifrovaná v lehce rozluštitelném kódu, podle které nebyl kufřík otevřen. Diplomat se o tomto zjištění pro jistotu zmínil před Španěly, o nichž věděl, že jsou v kontaktu s Němci. Němci si totiž měli myslet, že Britové netuší, že se jejich zpráva k nepříteli dostala.
Forenzním odborníkům v Londýně ovšem neuniklo, že v dopisu chyběla řasa nalepená na vnitřní straně obálky, a ze struktury vláken papíru navíc poznali, že listy byly několikrát otevřeny a zase složeny. O další tři dny později byla v legendárním Bletchley Parku rozklíčována německá depeše, ve které velitelé Wehrmachtu rozebírali chystanou invazi Spojenců na Sardinii.
Britové si mohli spokojeně zamnout rukama: znamenalo totiž, že jejichž léčka s mrtvolou a jejím kufříkem vyšla.
Šlo při ní o operaci Husky, na které se spojenecké síly dohodly v lednu 1943 a která měla být provedena o několik měsíců později. Spočívala ve vylodění na Sicílii. Ostrov přitom byl logickým cílem, Churchillovými slovy by „jen bláznovi nedošlo, že je to Sicílie“. Spojenci však také věděli, jak je Hitler fixován na Sardinii, a spustili proto velké divadlo s cílem diktátorovo přesvědčení upevnit. V Káhiře založili velitelství imaginární 12. armády, v Sýrii pořádali cvičení s nafukovacími tanky, halasně sháněli tlumočníky do řečtiny, mapy země a drachmy.
Posmrtně hrdinou
Klíčovou roli však v onom divadélku hrála lest rozvědčíka Charlese Cholmondeleye a člena kontrašpionáže Ewena Montagua. Prvním úkolem bylo sehnat vhodného nebožtíka. Nakonec se jím stal čtyřiatřicetiletý Velšan jménem Glyndwr Michael. Zemřeli mu oba rodiče a on odešel do hlavního města, kde přežíval na ulici, než ho našli v opuštěném skladu, kde možná úmyslně požil jed na krysy.
Agent Clarke zaháněl Němce vymyšlenými armádami Strašil nacistická velení fiktivními divizemi a maketami tanků, mátl je dvojníkem generála Montgomeryho. Stál též u zrodu legendárních jednotek jako Commandos, Rangers či SAS. A nechal se jako agent chytit v ženském přestrojení. Dudley Clarke byl barvitou, charismatickou a vojensky významnou osobností. |
Plíce měl plné hlenu, což tedy nebyla mořská voda, ale jak později napsal Montagu, „pokud pitvu provede někdo, kdo je přesvědčený o utonutí jako příčině smrti, rozdíl mezi tekutinou v jeho plících a mořskou vodou neodhalí“. Michael navíc neměl žádné žijící příbuzné, takže nic nebránilo tomu, aby posloužil vlasti.
V rámci operace Mincemeat byl přejmenován na Martina a dostal hodnost kapitána, dost vysokou na to, aby mu byly jako kurýrovi svěřeny citlivé dokumenty, zároveň však ne až tak prominentní, aby byl německým zpravodajcům známý. Problém byl s fotkou na služební průkaz, mrtvého se nedařilo nafotit tak, aby vypadal dostatečně živě, naštěstí se ale našel živý voják, který se Michaelovi/Martinovi podobal.
Montagu pak nosil průkazku několik týdnů po kapsách a odíral ji o všemožné povrchy, pro jistotu ale byla vydána jako nedávná náhrada za ztracený dokument. A Cholmondeley, který byl stejné konfekční velikosti, chodíval do práce v uniformě, kterou později oblékl nebožtík. Po údajném sestřelu námořní rozvědka samozřejmě propašovala Williama Martina do seznamu padlých v The Times. Pro jistotu.
Ráno 17. dubna 1943 byl Michael vystrojen za Martina, mrtvole však v márnici zamrzly nohy, které bylo třeba chvíli ohřát nad přímotopem, aby nebožtíkovi mohli navléct boty. Tělo bylo uzavřeno do nádrže naplněné téměř deseti kily suchého ledu, která byla naložena na palubu ponorky HMS Seraph. Její kapitán se již dříve účastnil zvláštních operací a před svými muži náklad vydával za přísně tajné meteorologické zařízení.
Po dvanácti dnech plavby a dvou přežitých útocích ze vzduchu dorazila Seraph před pláže Andalusie. Po dni průzkumu pobřeží se 30. dubna vynořila, kapitán poslal všechno mužstvo do útrob plavidla a s ostatními důstojníky po krátké pietě pustili tělo do vody. Ponorka vyrazila plnou parou vzad a proudem zvířené vody nasměrovala tělo k pevnině.
Němci měli svaly jinde
Španělé odmítali kufřík Němcům vydat a zavazadlo poslali k vlastním specialistům do Madridu. Ti do pootevřených obálek vsunuli sondu, kterou oba dopisy svinuli do ruliček a vytáhli je bez porušení pečetí. Po usušení a ofocení ponořili listy do slané vody a po čtyřiadvacetihodinové lázni opět vložili do obálek – jenže během toho všeho odstranili zmíněnou kontrolní řasu, kterou do obálky vstrčili Britové.
Němcům nález neodevzdali, až na osobní intervenci velitele Abwehru admirála Wilhelma Canarise jim dali o týden později alespoň dokumentaci nálezu, která ihned putovala do Berlína.
O další týden později si velkoadmirál Dönitz zapsal: „Vůdce nesouhlasí s Mussolinim, že nejpravděpodobnějším místem invaze je Sicílie. Věří, že objevené angloamerické rozkazy potvrzují, že se plánovaný útok soustředí na Sardinii a Peloponés.“
Samozvaný největší vojevůdce všech dob proto zdvojnásobil německou vojenskou přítomnost na Sardinii, kam na pomoc Italům poslal i stíhačky. Jako posily tam odjely dvě tankové divize z východní fronty a další dislokovaná ve Francii, stejně jako čtyři pěší divize, a do Soluně byla vyslána slavná pouštní liška polní maršál Erwin Rommel. Dokonce ještě čtyři hodiny po spuštění invaze na Sicílii přesunula Luftwaffe na Sardinii jednu svoji letku z dobývaného ostrova.
I díky tomu obsadily spojenecké síly Sicílii s překvapivou lehkostí, na tři měsíce plánované tažení bylo završeno za osmatřicet dní. Britové ztratili „jen“ sedminu z předpokládaného počtu padlých a dvanáct namísto očekávaných třech stovek potopených plavidel.
Pravdou je, že Hitler měl hodně nízké mínění o italských vojácích a jejich odhodlání bojovat a nebyl ochoten nasazovat na obranu nespolehlivého spojence významnější síly. Operace s falešným kapitánem přesto k úspěšnému otevření jižní fronty něčím přispěla, bez jediného výstřelu vyřadila na chvíli z aktuálních bojů, v Itálii i u Kursku, mnoho desítek tisíc mužů v uniformě barvy polní šedi, stovky tanků, desítky letadel a lodí.
A když později agent ve službách Němců na britské ambasádě v Ankaře nafotil dokumenty naznačující důležitou spojeneckou operaci Overlord, tentokrát reálnou, kvůli podezření na další spojeneckou lest je v Berlíně smetli ze stolu jako podvrh. O půl roku později se Spojenci úspěšně vylodili v Normandii.
