John Herbert Dillinger se narodil 22. června 1903 v Indianapolis v prostředí střední měšťanské třídy. Matka mu zemřela ve třech letech a vychovával ho jen otec, majitel obchodu. Ten se snažil mladíkovi vštípit morální a křesťanské principy a trestal jej i za sebemenší neposlušnost.
Třebaže dělal John na veřejnost dobrý dojem, byl pracovitý a ochotný, měl i svou odvrácenou stránku. Ve třinácti už kradl tuny uhlí a spolu s kamarády znásilnil stejně starou holčičku. A otec o jeho temné duši věděl. Když nepomohlo domlouvání a rány holí, začal ho uvazovat řetězem za obchodem.
V šestnácti ukončil základní školu, vystřídal několik zaměstnání a poté spáchal svůj první (a na dlouhou dobu poslední) větší zločin. Jenže přepadení obchodníka s tržbou skončilo neúspěchem. Rána obuškem nestačila, oběť se ubránila a John utekl. O dva dny později pro něj přijel místní šerif.
Spolu s otcem jej přesvědčil, že za přiznání dostane mírnější trest.
Nebyla to pravda. Když procházel branou pendletonské káznice, byl zmatený a plný nenávisti: za čin, který se nepovedl, dostal totiž trest v rozmezí 10 až 20 let.
Vězení přineslo užitečné kontakty
Za mřížemi potkal své budoucí spolupracovníky. Ostřílený zločinec Pierpont a jeho banda jej nadchla povídačkami o vzrušujících loupežích a nespoutaném životě v přepychu. Když se objevila naděje, že by mohl být předčasně propuštěn, padla tak dohoda: sežene-li peníze na zorganizování útěku celé bandy, ta ho poté na oplátku naučí vše, co musí zločinec umět.
V květnu 1933 byl skutečně propuštěn a z vězení odcházel s jasným přesvědčením. Za devět promarněných let musí být odměněn. A cokoli si teď od společnosti vezme, to si vlastně během doby ve vězení dopředu koupil.
Svůj první úkol splnil, sehnal potřebné peníze a gang osvobodil, sám však doplatil na své okázalé vystupování a byl znovu zatčen. Nechávalo ho to ale zcela chladným a s policisty zacházel s drzým sebevědomím. Věděl, že ho Pierpont nenechá ve štychu.
Měl pravdu.
Dillinger zrovna seděl v městském vězení a hrál se spoluvězni karty, když zaslechli první výstřely. "Johne, tvůj gang jde pro tebe," zamumlal jeden z vězňů. Dillinger neodpověděl, jen přeskočil stůl a vzal si kabát a klobouk. Při osvobozovací akci byl zabit šerif, který zrovna obědval ve svém domě spojeném s vězení.
Jako divoký kůň
Teď, když byla celá banda konečně spolu, mohla začít loupit. Nejdříve přepadli několik policejních stanic, z nichž si odnesli kulomety, pušky, tisíce nábojů a neprůstřelné vesty, pak se věnovali vlastnímu byznysu.
A vedli si velmi úspěšně.
Výčet bank, které jim padly za oběť, by byl dlouhý: Montpelier, 21 tisíc dolarů, září 1933, Greencastle, 76 tisíc dolarů, říjen 1933, Racine, 28 tisíc dolarů, listopad 1933, East Chicago, 20 tisíc dolarů, leden 1934… Celkem si Dillingerovy gangy připsaly na účet více než 300 tisíc dolarů.
A spolu se zvyšujícím se číslem jim sebejistota rostla do nebes. Přestože byly noviny plné jejich fotek, neskrývali se, právě naopak. Zvlášť Dillinger, který měl v sobě velkou dávku provokativní drzosti, zastavoval na ulici policisty, klábosil s nimi a fotografoval je.
Byl jako divoký kůň. Miloval svobodu a okovy společnosti ho utlačovaly. Prožít svůj život jako obyčejný člověk pro něj bylo příliš všední a nudné.
Toužil po vzrušení, penězích a ženách. Miloval je a ony díky jeho upravenosti a eleganci zase jeho. Sám o sobě tvrdil, že pokud se po určitou dobu nemiloval, měl pocit, jako by mu hlavu svíral utahující se železný pás.
Nepolapitelný
Dlouhý čas se zdálo, že policie nemá šanci zločince, kterému se podařilo dobýt srdce veřejnosti, chytit. Novinám vévodily titulky jako "Šestnáct policistů poraženo – past nesklapla".
Dillinger byl přirovnáván k bratrům Jamesovým a netrvalo dlouho a z deseti nejhledanějších zločinců na seznamu chicagské policie jich osm patřilo k Dillingerově gangu.
Úspěchu policie dosáhla až v lednu roku 1934, kdy vyhmátla celý gang v na jeho schůzce v Tusconu a Dillinger opět putoval do vazby. Z celé země se začaly do vězení sjíždět stovky reportérů. Žádná americká domácnost se nebavila o ničem jiném.
Šerif se tak bál Dillingerova útěku, že najal oddíl pohraniční stráže. Na pomoc přišly i stovky dobrovolníků s puškami a brokovnicemi, kteří se shromáždili před soudní budovou.
Dillinger však přesto ze spárů státu uklouzl, a to po převozu do chicagské věznice. Tehdy o ní kolovala anekdota, že ani mistr útěků Houdini by se z Crown Pointu nedostal.
Dillinger měl na své cele jen 14 dolarů a zbraň, která mu byla za velké peníze propašována. Neznal ani systém chodeb v budově, ale i tak si byl jistý, že ven se dostane.
Svou šanci ucítil jednoho dne na cestě za ranní hygienou. Vrazil starému zřízenci do žeber pistoli a nechal si od něj vysvětlit plán budovy. Potom mu nařídil, aby zavolal strážného dole pod schody.
Ten ho poslechl a za okamžik už se oba dívali do ústí Dillingerovy zbraně. Zavřel je v cele a takhle pokračoval postupně dál: zajatý strážce zavolal druhého a s odemknutím dalších dveří byl Dillinger ke svobodě blíž. Při svém postupu ukořistil několik kulometů a naverboval pár vězňů, kteří chtěli jít s ním.
Dostali se až do garáží, kde ukradli šerifovo auto a odjeli zadem. Za sebou nechal věznici, z níž by se nedostal ani kouzelník Houdini, a dva tucty zamčených dozorců.
Policie ještě nikdy nezažila takovou potupu.
Zradila ho žena
Dillinger ale udělal osudovou chybu, když v šerifově voze přejel státní hranici a poprvé tím porušil federální zákon. Do akce byla nasazena FBI a to znamenalo Dillingerův postupný konec.
Stal se z něj psanec, který už nebyl nikde v bezpečí. Loupit pro něj bylo čím dál tím těžší. Pronásledovatelé byli lépe vyzbrojeni a stříleli bez zaváhání. Už ho nechtěli zajmout, ale popravit. Dillinger byl dvakrát postřelen a jeho láska Billie byla zatčena a odvezena do vazby.
Smyčka se pomalu utahovala. Dillinger si dokonce zaplatil plastického chirurga, aby mu upravil obličej a zničil bříška prstů kvůli otiskům. Svého dopadení se obával tak silně, že nic neriskoval a chirurga nechal utopit v řece. Stále však neztrácel naději a snažil se získat dost peněz na útěk ze země, což si vyžádalo další ztráty v řadách policie.
Osobou, která Dillingerovi připravila rakev, nakonec byla Rumunka Anna Sage, která informace o něm vyměnila za ochranu před deportací.
Past sklapla jednoho červencového dne roku 1934, když John Dillinger vycházel se dvěma ženami z biografu v Chicagu. Vystartovali po něm tři agenti, za prchajícím zločincem třesklo pár výstřelů a Dillinger se skácel k zemi. Jedna kulka mu proletěla pravým bokem, druhá mu vnikla do skloněných zad a vylétla okem.
Dillinger byl pohřben na hřbitově Crown Hill v Indianapolis. Několik let po jeho smrti musel jeho otec nechat vyrobit nad hrobem téměř metr silnou betonovou desku ze strachu, že jeden z příznivců teorie, že v rakvi leží někdo jiný a John stále žije, bude chtít tuto teorii dokázat.
Členové Dillingerova gangu byli pronásledováni a všichni postupně zastřeleni.
