Zeptám se rovnou. Jak vlastně mohou pásy mnohatunových vozidel pomáhat přírodě?
Tank působí na prostředí několika způsoby. I když jede pomalu, silně utužuje půdu, což jednak vede ke tvorbě různých tůněk a kaluží, protože voda se hůře vsakuje, ale také to citelně zpomaluje zarůstání tankových cest. Pokud jede rychleji a ještě k tomu zatáčí, strhává svými pásy celé kusy travního drnu a obnažuje holou půdu. A samozřejmě se nezastaví před žádným keřem ani menším stromem, které hravě přejede.
Není to však destrukce, navíc poněkud, řekněme, neselektivní?
Nezasvěcenec snadno získá dojem, že tank vlastně přírodu jen ničí. Uvědomme si však, že všechny tyto děje jsou v přírodě přítomné odjakživa! Jak asi vypadala pravěká pastvina, kterou zrovna prošlo migrující stádo koní nebo praturů? Přírodě je úplně jedno, jestli se v ní rochní divoká zvířata, nebo po ní „krosí“ tanky. Mám-li to shrnout, vojenská technika jen vrací do přírody procesy, které v přírodě nyní chybějí, a tím pomáhá mnoha ohroženým druhům, které bez nich nepřežijí.
Jak často je zapotřebí do takové krajiny s tankem vyrážet?
Naše příroda a krajina je zvyklá na neustálé narušování, takže je potřeba v něm vytrvat.
A když přestanete, jak rychle se z holého tankodromu stane les?
Pokud se o tankodrom opět přestaneme starat, pokryje ho souvislý porost stromů a keřů řádově za desítky let. Už po několika málo letech však dochází vlivem zarůstání k mizení těch nejvzácnějších druhů žijících na holé osluněné půdě a v řídké vegetaci.
Jednoduchá otázka, na kterou asi nebude zrovna jednoduchá odpověď: potřebujeme v naší krajině méně, nebo více stromů?
Obecně potřebujeme víc stromů tam, kde teď skoro žádné nejsou, tedy hlavně v otevřené zemědělské krajině v nižších polohách. Lesům by naopak z čistě biologického hlediska prospělo, kdyby v nich bylo stromů o něco méně. A stepní lokality, ty potřebujeme mít ideálně skoro holé.
Z médií teď neustále slyšíme, že potřebujeme více stromů. Není tedy vaše snaha potlačovat přirozené zalesnění stepí a otevřené krajiny spíše kontraproduktivní?
Není. Záleží, o jakých místech v krajině se bavíme. V běžné zemědělské krajině chybí nejen stromy, ale dřeviny obecně. Ale místa, kterými se v našem projektu zabýváme, nebyla od poslední doby ledové zřejmě nikdy tak zarostlá dřevinami jako dnes. A tady je zarůstání naopak velký problém, protože kvůli němu mizí spousta vzácných světlomilných druhů, z nichž mnohé zde skutečné přežívaly po tisíce let.
Když se začneme bavit o tom, jak by naše krajina měla „správně“ vypadat, většinou máme na mysli nějakou historickou předlohu. Jakou máte vy?
Pokud jde o opuštěné vojenské prostory, zvláště pak ty, kterými se v našem projektu zabýváme, pohybujeme se na místech, která byla prakticky od skončení poslední doby ledové z velké části bezlesá. Má se za to, že vliv divokých populací velkých spásačů tu byl plynule nahrazen efektem domestikovaných zvířat. Pastva, kromě suchého a teplého klimatu, byla tím nejvýznamnějším činitelem blokujícím šíření dřevin. A je jedno, zda šlo o spásače divoké, nebo již domestikované, efekt byl velmi podobný. Naše vize je proto jasná, je to otevřená stepní krajina, tu a tam se skupinkou stromů a keřů. Protože takhle to tam vypadalo několik tisíc let, zhruba až do roku 1990.
Dobře. A kdo například bez takového „bezlesí“ nepřežije?
Druhů, které se neobejdou bez dostatečných ploch polopřirozeného bezlesí, je velmi mnoho, hlavně hmyzu. Mnohé z nich dnes přežívají jen díky cíleným ochranářským zásahům a některé dokonce jen v bývalých vojenských prostorech. Za všechny jmenujme třeba jednoho vzácného zástupce nosatcovitých brouků, vyskytuje se u nás pouze na nepravidelně narušovaných místech bývalého cvičiště na Načeratickém kopci. Právě jemu velmi pomáhají pojezdy všeho druhu.
Nejlepší je kombinace pastvy, tanků, motorek i ohně
V čem jsou vojenské prostory obecně pro ochranu přírody tak unikátní?
V rámci současné krajiny jsou mimořádné tím, že zde probíhá opravdu různorodé narušování prostředí, někde intenzivnější a pravidelnější, někde jen mírné a občasné. Na velké ploše. Vzniká tak velmi pestrá krajina savanovitého charakteru, kde se střídají prakticky všechna myslitelná stanoviště od holé půdy přes různé typy trávníků až po stinné křoviny a lesíky. Takový typ krajiny dnes u nás jinde nenajdeme, byť právě tak nějak možná vypadaly nižší polohy Čech a Moravy od poslední doby ledové až do velmi nedávné minulosti.
Teď trochu konfliktní dotaz. Máme tu vzácný hmyz a rostliny vázané na otevřená stanoviště, často relikty po posledním zalednění. Jenže krajina se mění. Jaký význam má snaha vytvářet jim podmínky, které tu už přirozeně nemají nebo rychle mizí?
Tato otázka by se dala zobecnit: jaký vlastně význam má celá ochrana biodiverzity? Jistě, dala by se najít řada přímých ekonomických efektů poskytovaných jednotlivými druhy, které tak má smysl uchovat i pro budoucnost. Přinejmenším v našich podmínkách však převažuje daleko prozaičtější důvod, proč vzácná stanoviště a na ně vázané druhy chránit. Protože jsou prostě hezká a zajímavá, a to nejen pro biologa.
To zní velmi poeticky, stačí to však?
Musíme zmínit i fakt, že je v těchto místech otištěn i velký kus naší vlastní historie. U staré barokní kapličky podvědomě vnímáme, že má smysl se o ni starat, i když nám to vlastně nepřináší žádný hmatatelný užitek. A u starobylých stepních pastvin je to obdobné, také cítíme, že by byla škoda o ně přijít. Prostě jsme s nimi žili moc dlouho na to, abychom nad nimi jen mávli rukou.
I láska k přírodě prochází žaludkem. Invazivní druhy končí v USA na talíři Symbolem ochrany přírody se stalo vegetariánství. V mnoha ohledech právem. Konzumaci masa však není třeba zavrhovat. Může nám pomoci při záchraně přírody. Jednoduše tím, že budeme jíst invazivní živočichy, kteří páchají ekologické škody. Podle hesla „Nemůžete je porazit? Snězte je“. Někde je třeba jíst nutrie, jinde divoká prasata. |
Není to pak však spíš zahradničení než ochrana přírody?
Pokud oním zahradničením myslíte fakt, že tato místa dnes již neobhospodařujeme spontánně, ale musíme potřebné zásahy aktivně zavádět a dotovat…
Vlastně ano…
Pak to zahradničení je. Já bych si však tento pojem rezervoval jen pro ty nejextrémnější případy, kdy skutečně pipláme jednotlivé trsy nějaké mizející kriticky ohrožené rostliny, a to třeba i doslova s hráběmi a motykou v ruce. U opuštěných vojenských prostorů je to však jiné.
V čem přesně?
Tam se naopak snažíme, aby ono bezlesí bylo udržováno činnostmi, které mají i jiný smysl, než jen péči o přírodu. Pastevci pasou ovce a kozy normálně pro maso, tankisté jezdí, nu, protože je to baví a jsou ochotni do toho dávat i vlastní prostředky. Vlastně stejně tak motorkáři, offroaďáci a všichni další, jimž tato místa poskytují potřebný prostor. Díky tomu je péče o tyto lokality zvládnutelná a hlavně ufinancovatelná. Dokážete si představit, jaké by bylo okopávat a ručně sekat plochy o rozlohách desítek, někdy i stovek hektarů?
Vy osobně preferujete pojezdy, nebo alternativy pastvy, smíšené pastvy? Nebo má všechno své místo a čas?
Začnu odzadu. Úplně nejlepší je, když se na jenom místě sejdou úplně všichni – pastevci s ovcemi, divocí koně i všemožní jezdci. A do toho ještě občas vletí oheň. Tak vznikne to nejpestřejší prostředí plné života. Cena jednotlivých činností je závislá na místních okolnostech. Třeba pojezdy probíhají někde pro ochranu přírody zcela zdarma, jinde je potřeba je dotovat. Stejné je to i s pastvou.
Jsou místa, kde to s tankem nejde, nebo kam naopak nemůžete pustit ovce?
Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že kromě vzrostlého lesa projede tank úplně všude. A všude, kde nám tanky jezdí, také přírodě pomáhají. Snad možná v případě velmi malých území s výskytem nějakých extrémně vzácných a citlivých druhů je třeba být opatrnější, abychom jim nevhodně naplánovaným pojezdem neublížili. Ale pastva funguje podobně. Zvířata se dostanou všude, a to včetně lesa, kde může být pastva obzvlášť přínosná. Někdy je však třeba dát pozor, aby nedošlo k nadměrnému spasení rostliny, která je životně důležitá pro určité ohrožené druhy hmyzu. Na velkých cvičištích a při dodržení určitých jednoduchých pravidel jsou však rizika minimální.
Je nějaká mezní hranice, míra únosnosti, kdy by už bylo pásové techniky příliš?
Nějaká jistě existuje, ale vzhledem k tomu, že jsme v současnosti rádi, že se vůbec najde někdo se zájmem jezdit, toto řešit nemusíme. Z historických údajů víme, že těm nejvzácnějším druhům se na cvičištích dařilo nejlépe právě v době, kdy tam pravidelně cvičila armáda a tankodromy byly úplně holé. Toho, že bychom něco rozjezdili příliš, se tedy opravdu nebojíme.
Necháme je prostě jezdit, chceme, aby je to bavilo
BelecoZajišťuje odbornou činnost v oblasti ochrany přírody, zabývá se i popularizací a osvětou. Přispívá ke spolupráci mezi vědeckými a vzdělávacími institucemi, orgány státní správy a veřejností. Organizace Beleco je členem Zeleného kruhu a Koalice nevládních organizací pro Naturu 2000. |
Mohly by být podobně přínosné i jiné „rušivé“ činnosti? Například motokros?
Ano, a také tak fungují. Motorkáři a offroaďáci bývalé tankodromy rádi využívají a jejich činnost je v mnoha ohledech podobná pásovým vozidlům. Jen pojezdí menší plochy a tolik se nemohou pouštět do volného terénu. Velmi známá je třeba Motýlí step Pichce u Příbrami, kde úspěšně hrají hlavní roli právě motorkáři. I na dvou našich největších lokalitách, kterými se v projektu zabýváme, v Načeratickém kopci a Pánově na jižní Moravě, hrají motoristé významnou úlohu. Potřebné narušení však může přinést také například testování a předvádění zemědělské, lesnické nebo stavební techniky.
Jak těžké je dnes sehnat někoho s bojovým pěchotním vozidlem nebo tankem?
Lidí vlastnících vyřazenou vojenskou techniku je poměrně hodně, ale může být problém sehnat někoho pro určitou konkrétní lokalitu, navíc na stabilní a dlouhodobé ježdění.
A jak vypadá obvyklá spolupráce s tankisty? Probíráte s řidičem plán trasy, nebo si může po vybrané ploše jezdit, jak se mu zlíbí?
Pokud někde začínáme, nejlepší je projet celé území přímo na korbě vozidla a ukázat řidiči všechna důležitá místa, co a kde potřebujeme pojezdit a čemu se naopak vyhýbat. Následně jim necháváme volnost a pouze dohlížíme na to, zda se pohybují ve vymezených prostorech. Určitě jim nesedíme na zádi tanku a neřídíme je s přesností na metry čtvereční. Chceme, aby je to bavilo a aby přijeli i příště. Koneckonců, jak jsem již zmiňoval, vzácným druhům se na cvičištích nejlépe dařilo v době, kdy se na přírodu opravdu nikdo neohlížel.
A řidiči tankisté vnímají zábavu z jízdy, nebo i ochranářskou linku?
Možná tomu nebudete věřit, ale zatím všichni, se kterými jsem se setkal, to brali vážně. Přírodu vnímají a chápou, že tam nejsou jen kvůli zábavě. Někdy jsou dokonce opatrnější než my. Například v případech, kdy potřebujeme pojezdit nežádoucí náletové dřeviny a musíme jim vysvětlit, že tím opravdu přírodě prospějí. Mají tak zakořeněnou potřebu chránit dřeviny, že se obávají, aby nedělali něco špatného.
Jak se k tomu vlastně staví armáda? Pořád nám ještě pár tanků zbývá, ne?
Armáda má své dosud aktivní prostory, které jsou pro ni naprosto dostačující a spíše má tendenci území pro výcvik zmenšovat. I když by to tedy vypadalo logicky, armáda nám bohužel v péči o opuštěné vojenské prostory nepomůže.
Jaký vozový park tedy máte pro takovou ochranu přírody k dispozici?
Nejčastěji spolupracujeme s vlastníky bojových vozidel pěchoty. Jejich výhodou je poměrně snadná transportovatelnost a nižší provozní náklady oproti těžším strojům. Je to však vykoupeno také menším účinkem pojezdů a vyšší citlivostí na kvalitu terénu. Na první pohled to nevypadá, ale sundat pás je možné i na zapomenutém pařízku po odstraněném stromu. Letos jsme na Načeratickém kopci poprvé testovali vyprošťovací tank odvozený od tanku T-55. To bylo z hlediska míry potřebného narušení drnu něco jiného, vyšší hmotnost spolu s širšími a jinak tvarovanými pásy dělala pravé divy! Ale vyšší hmotnost znamená i vyšší spotřebu a komplikovanější převoz. Obdobně fungoval i sovětský tahač houfnic, který se však ukázal být značně poruchový.
Řídil jste některý z těch strojů i vy sám?
To samozřejmě ne. Není to jako sednout do auta, tady musí člověk vědět něco o tom, jak celé vozidlo funguje. Stane se například, že vám zhasne motor a vy pak máte problém vyřadit rychlost. Tuto činnost přenechávám velmi rád zasvěcenějším.
Je těžké tento model ochrany přírody komunikovat s veřejností? Vysvětlit jim, že je to správné?
Ne, naopak bych řekl, že to jde velmi dobře. Výhodou bývalých vojenských prostorů je, že účinky pojezdů i dalších opatření jsou v terénu velmi dobře vidět. Prostě vezmete návštěvníky k tůni s kriticky ohroženými listonohy, a když jim vysvětlíte, že bez pravidelného projíždění offroady by tůň zarostla a listonozi zmizeli, pochopí význam narušování velmi dobře. Tanky, auta i motorky navíc fungují jako magnet i pro lidi, kteří by se do těchto míst jen tak nevydali, takže máme šanci oslovit skutečně širokou veřejnost.
Kde můžeme vidět, jak tanky chrání přírodu?
Pro spoustu zájemců budou nejznámější a nejdostupnější středočeské Milovice. Já bych však čtenáře rád pozval na méně tradiční místa. Moravané to budou mít nejblíže na Načeratický kopec u Znojma, kde pořádáme pravidelně na přelomu srpna a září v rámci projektu Military LIFE for Nature takzvané Dny otevřených stepí. Obdobná akce probíhá ve stejném termínu také v Dobřanech u Plzně, což je velmi zajímavá lokalita nejen z přírodovědného hlediska, ale také díky faktu, že si péči o někdejší cvičiště vzalo na starost přímo město Dobřany.
V obou případech se návštěvníci dozvědí spoustu zajímavých informací o místní přírodě a tankisté je ochotně povozí, i když to není prvotní účel pojezdů a lidé se vozí na vlastní riziko. Určitě doporučuji navštívit také Pánov u Hodonína, kde pojezdy probíhají nepravidelně celý podzim, ne však v rámci cílené akce pro veřejnost, takže tam svezení slíbit nemohu.
