„Jen odhodlání a chuť něco změnit nestačí,“ říká žena, která strávila podstatnou řadu posledních let na Sumatře jako koordinátorka projektu Help for Jungle. Bukit Lawang je dokladem pravdivosti jejích slov. Iva Uhrová však hned dodává: „Rozhodně bych ale nad tím místem nelámala hůl. Je jen praktickým příkladem stavu, do kterého by dospěl i zbytek turistických destinací na Sumatře, pokud by se včas nic nezměnilo. A vrátit například právě Bukit Lawang zpět na správnou kolej by následně mohlo posloužit jako příklad dobré praxe pro zbytek země. Snadné to ale opravdu nebude.“
Kde začneme povídání o Bukit Lawang?
V roce 1973. Tehdy se tam otevřela záchranná stanice pro orangutany. Na svou dobu to byl mimořádný počin, s velkým pozitivním dopadem. Končila zde většinou mláďata zabavená pašerákům na černých trzích, orangutaní sirotci po ubitých rodičích, různě zbídačelá a nalezená zvířata. Tady se o ně ošetřovatelé starali a připravovali je na návrat zpět do volné přírody.
To zní sympaticky. A dál?
Součástí každodenní péče bylo pochopitelně krmení. A to se brzo rozneslo i mezi turisty, i když jich zprvu bylo jen pár. A protože to byl zážitek, který vám moc jiných míst nenabídne, turistů přibývalo. Věhlas záchranné stanice rostl. Jenže tam se to právě zlomilo.
Turismus začal vyhrávat?
Více turistů ochotných platit vedlo k tomu, že se stanice stále ve větší míře orientovala na turisty, nikoliv na orangutany. Přibyla krmná plošina, na které turisté živící se zvířata pozorovali, a postupně mohli orangutany krmit za poplatek sami. Výsledkem byla návštěvnicky vděčná atrakce, zaměřená na zisk z turistů. Zvířata byla v pozadí.
Jak to pokračovalo?
V roce 1995 vláda vydala směrnici o zákazu vypouštění dalších orangutanů do okolí Bukitu. Zvířata se odtud vypouštěla do přírody až do roku 2001, ale hluboko do džungle, tam kde nehrozila interakce s turisty. Většinou v severních provinciích Jombi a Aceh. V dnešní době je stanice zavřená, vypouštění ani krmná plošina nefunguje. Problém ale přetrval. V pralese kolem Bukit Lawang dnes žije spousta orangutanů, odchovanců záchranné stanice, kteří si uvykli na lidskou přítomnost i pravidelné krmení.
Nemoci, neschopnost přežít a agrese
Řekněme, že se chystám do Indonésie, a rád bych si zpět přivezl selfíčko s orangutanem. Budu mít štěstí?
Velmi pravděpodobně ano. Troufnu si říct, že vaše šance je někde kolem 99 procent. Ale otázkou zůstává, proč byste něco takového chtěl dělat. A rozhodně by nebylo na škodu, kdyby si takovou otázku položil každý ze zahraničních návštěvníku národního parku Gunung Leuser. Protože jestli se tam chcete vydat kvůli tomu, že máte rádi orangutany, měli byste vědět, že jim tímhle rozhodně neprospějete.
V čem je zádrhel?
Jak asi tušíte, zrovna orangutani nám jsou evolučně dost blízko. A právě naše genetická příbuznost způsobuje, že jsou náchylní k přenosu lidských onemocnění. Ať už jsou to nejrůznější průjmové infekce, nebo třeba obyčejná chřipka. Jenže oni, na rozdíl od nás, nedisponují dostatečně robustním imunitním systémem. Jistě, můžete dát orangutanovi sladkou pusu, ale měli byste si uvědomit, že je to možná jeho poslední. A to zdaleka není všechno.
Jsou to mazlíčci! Bukoit Lawang nabízí velmi pokřivený obraz orangutanů.
Zvířata zdegenerovala do podoby atrakce.
Co ještě například?
Orangutani, kteří se nechají krmit turisty, se vlastně nikdy nenaučí přežít. Budou už navždycky závislí na sběru sladkostí a ovoce od návštěvníků a průvodců. A naučí tomu i své mladé. Odměna v podobě ovoce je pro ně stejně lákavá, jako turistu láká vyhlídka na roztomilý snímek. Cena za takovou fotku je ale jasná: snímek nezobrazuje skutečně divoké zvíře v přirozeném prostředí, ale spíš smutnou cirkusovou atrakci.
Dobře, ale pokud to není v pořádku, proč mi v tom nezabrání průvodci?
Už to není jako dřív, kdy průvodci podstupovali jakési, byť trochu pofiderní, školení. Tehdy si vstup a průvodcování v parku museli zasloužit, bylo to svým způsobem prestižní zaměstnání. Jenže dnes už je dávno nahradili mladí průvodci, kluci starší šestnáct let, jimž k provozování živnosti stačí jediné: koupit si licenci. Nic jiného po nich nikdo nechce. Žádné vzdělání, žádná praxe.
Na kolik taková licence přijde?
V přepočtu asi na dva tisíce korun. Jen pro srovnání, je to zhruba měsíční gáže pouličního prodavače nebo venkovského zemědělce. S touhle investicí se ale pojí značný zisk a budoucí finanční zajištění.
Jak asi vysoká je pro ně návratnost?
Lišit se to bude podle toho, jak často se takový průvodce dostane do terénu a jestli je sezona. Každopádně dvoudenní trek, který bývá asi nejběžnější záležitostí, přijde každého člena šestičlenné výpravy na dva tisíce korun. Jídlo moc nestojí, rafty a podobné záležitosti taky ne. Tak si to spočítejte. Kolem turistů chce proto pracovat úplně každý, aspoň jako asistent průvodce, když už ne přímo „guide“. Zájem o práci je ale čistě finanční, lásku nebo vztah k přírodě u nich nad běžný rámec nehledejte.
Turistické pastiČasto nedomyšlená snaha turistů spáchat dobrý skutek a pomoci sumaterské přírodě degenerovala do podoby drastického lokálního byznysu. „Na tržišti vás nechají za dolar vypustit papouška z klece zpět na svobodu,“ říká Uhrová. „A stejně tak můžete ‚zachránit‘ i malou opičku, outloně. Tím, že jim peníze zaplatíte, ale jen podporujete špinavý obchod. Pták v kleci se stává zdrojem obživy. Zaplatíte, oni zítra chytí dalšího, aby ho mohl vypustit další bláhový turista.“ Specialitou ostrova Bali jsou zase mořská „záchranná“ centra, kde si můžete odkoupit mládě želvy a pustit ji do moře. „Pořád je to stejné. Tuhle chybu dřív dělala i řada zahraničních záchranných center a stanic. Za peníze evropských dárců skupovaly zvířata na černém trhu a vypouštěly je ven do přírody, čímž ale celý ten zvrácený byznys jen sytily.“ |
Má nepovedený ekoturismus i jiné následky než nemoci a přivykání orangutanů na žebrání?
Některá zvířata pochopila pravidla do té míry, že turisty sama chytají a objímají a nechtějí je potom pustit. Zní to možná legračně, ale víte, jakou sílu má orangutan? A ti „hrdinní“ průvodci pak musí výletníky zachraňovat, tím že orangutany odlákají jídlem. Mina, jedna orangutaní samice, se kvůli agresivitě dostala až do bedekrů. Ale přesto se přes její území turisti schválně vodí.
Tomu nerozumím. Proč?
To proto, aby mohl mít baťůžkář z Evropy nebo USA zážitek, jak ho honil rozezlený opičák, a měl doma o čem vyprávět. A jasně, takový zachráněný turista pak ještě nechá tučné spropitné. Byla jsem svědkem několika zranění, kdy přetahování o batoh skončilo hlubokou tržnou ranou a šitím. Je to ale jen ta malá, viditelná část problému.
V čem je základní kámen úrazu?
Můžeme soudit, že ta populace polodivokých a na turisty uvyklých orangutanů je už pro efektivní ochranu přírody tak nějak ztracená. Bohužel se kolem pořád pohybují i ti, řekněme původní, divocí orangutani, kteří úspěchy téhle „hry na záchranu“ vidí. Jenže oni neznají pravidla. Mohou začít být turistům vyloženě nebezpeční.
Zápas není prohraný
Takže chodit fotit do pralesa za orangutany není v pořádku?
Ale to zase ne. Jde o to nějak to rozumně vyvážit. A to jsme u kořene problematiky nefungující ekoturistiky. Místní z ní také musí mít nějaký prospěch, jinak by ji nedělali. A příroda přitom nesmí být přetěžována, aby to celé mohlo fungovat. Je třeba nalézt optimální stav. Ukazovat zvířata chováním přirozená a ne cvičená. Nedělat z toho turistický cirkus. Bukit Lawang je příkladem destinace, kde se ta rovnováha vychýlila špatným směrem. Podívejte se třeba na národní parky v Ugandě, tam to funguje dobře.
Ekoturistika by z orangutanů neměla dělat živé plyšáky.
Poprosil bych příklad.
Každý turista, který chce v Africe vidět gorily v pralese, zaplatí permit, povolení. Počet návštěvníků je striktně omezen. Malé skupinky doprovází skutečně proškolený průvodce, odborník. Prvním a hlavním zájmem je ochrana goril, ne turistická senzace. Přenos nemocí? Jsou tu roušky, bezpečné dodržování vzdálenosti, pravidla o nezanechávání odpadků. A hlavně jsou přímo ve vstupním informačním centru proškoleni sami návštěvníci, kde je jim vysvětleno, proč se to děje.
V Bukit Lawang se na tohle nehraje...
Většina těchto opatření tu funguje pouze na papíře. Bezpečná vzdálenost deset metrů, přísný zákaz krmení? Průvodci jsou motivováni samotnými turisty, aby pravidla porušovali. Když si totiž turista nebude moci udělat selfíčko s orangutanem, nedoporučí je a příště si vezme jiného průvodce, který na pravidla nedbá. A permity? S těmi se tam kšeftuje ve velkém.
Ve hře je tedy mimo jiné i korupce?
Prakticky celá Indonésie je jí prolezlá, až do nejvyšších míst. To se nedá jinak slušně popsat. A na druhé straně pak chápu, že když místní lid vidí, jak se úplatky rozdávají všude, nechtějí nebo nejsou motivovaní k tomu stát stranou. Takže ano: od šestičlenné skupiny výletníků vybere průvodce peníze, za které ale koupí jen dva permity. A strážce parku je všechny pustí dovnitř, protože se o zbytek zisku podělí. To je naprosto běžná realita. V konečném důsledku je na tom bit národní park.
Peníze končí v jiných kapsách než v pokladně parku.
Z permitu ke vstupu, jehož cena je přibližně 300 korun na osobu, by se měl hradit provoz národního parku a sám účel ochrany přírody. Peníze, které by se díky cestovnímu ruchu měly vracet zpět do parku, se tak kdesi rozplynou. Skutečně to ale není záležitost jen Bukit Lawang, je to zcela běžný místní kolorit.
Ve výsledku to nezní moc radostně.
Ve výsledku máte situaci, kdy je jeden orangutan namáčknutý na strom a kolem něho se tísní deset skupinek turistů cvakajících foťáky. V rámečku jedné fotky to vypadá nádherně, ale pokud dokážete dohlédnout za okraj obrazu, je to moc smutné.
Rozpočet místních obyvatel cestovní ruch pozitivně ovlivňuje. Uvědomují si hodnotu své vlastní přírody?
Je to možná jen můj názor, ale přijde mi, že o tom takhle vůbec nepřemýšlí. Příroda je něco, co mají, a proto jim to nepřijde zvláštní. Usilují o to, aby se přiblížili ekonomickému a materiálnímu standardu západního světa. To chtějí. Lednička, motorka, auto, televize. Aby toho dosáhli, potřebují peníze, které získávají od turistů. Indonésani zatím nepřemýšlí o tom, co pro ně znamená příroda. Žijí přítomností, dneškem. Tím, aby nakrmili svých pět dětí. Orangutani stojí trochu mimo tenhle záběr.
Myslíte, že to platí pro všechny místní?
Narazíte na pár uvědomělých, osvícených. Ale ani u nich si vlastně nejste jistí, že to, co vám povídají o zapálení pro vlastní přírodu a její ochranu, není jen naučenou mantrou, kterou způsobně opakují ochráncům přírody ze západního světa. Protože to přece chceme slyšet, ne?
Jak se potom místní dívají na vás, ochránce přírody ze západního světa?
To je strašně složité a nedá se to zobecnit. Je hodně těžké s nimi najít společnou řeč, společný zájem. Nerada to říkám, ale základem obecné diskuze jsou peníze. Přijdete se zajímavým projektem, který je zaměstná, dodá jejich práci prestiž a přinese jim peníze? V pořádku, s nadšením pro vás budou pracovat, a klidně se zdrží všech těch nehezkých atrakcí s orangutany. Ale když jim nic takového nenabídnete? Pak se dá spolupracovat jen těžko. A nesmíme přitom zapomínat, že to je jejich domov a my tam jsme vlastně jen hosti. Nesluší se, abychom jim jen diktovali, co se smí a nesmí.
Má to nějaké schůdné řešení?
Řešení to má. A já bych byla ráda, aby zaznělo, že Bukit Lawang není peklem na zemi, jemuž by se měl každý cestovatel zdaleka vyhnout. To určitě ne. V Bukit Lawang prohrává ochrana přírody svůj první set, ale šance na změnu a výhru tu pořád je. A tou změnou je pochopitelně patřičně vzdělaný turista, který se nenechá ošálit tím, co všechno je tu možné a co by mu v Ugandě na gorilách neprošlo. Skrze uvědomělé návštěvníky je možné dosáhnout toho, že ekoturismus bude opravdu znovu fungovat.
