Chráníte slony v národních parcích před pytláky, ale pracujete i jako volavka mezi překupníky. Je těžké se mezi ně dostat?
Získat si důvěru překupníků je někdy složitější, někdy snazší. Obecně jsou však velmi podezíraví, je to neustálé kličkování, psychologická a diplomatická hra. Někdy může jeden telefonní hovor všechno zničit, jindy si jím získáme důvěru, a tedy i možnost ve finále viníky zatknout. Spolupracuji s místními neziskovkami, ale v terénu jsem vždy sám, až na samotné zatčení. Snažíme se však, aby někdo vždy věděl, kde se pohybuji a s kým jsem.
Jste běloch. Je to pro vaše aktivity výhoda, nebo ne?
Můj původ je spíše výhodou. Nepředpokládají, že jsem od místní policie, a doufají, že jsem skutečně oním evropským boháčem, který si od nich slonovinu koupí.
Šlo vám někdy vyloženě o krk?
Několikrát už mě sledovali komplici překupníků, aby si ověřili, že nejdu na policii. Do vyloženě vyhrocené situace jsem se ale nikdy nedostal. Vždycky byla ústupová cesta, nebo jsem v to aspoň věřil. Rizika ale jsou, já s nimi počítám a snažím se je srazit na minimum.
Býváte ozbrojen?
Ne, mívám jen velký pepřák. Při práci s překupníky je hrozba přímého fyzického násilí menší než při střetu s pytláky, záleží spíš na opatrnosti a diplomatických schopnostech.
Zažili vyhrocenou situaci vaši afričtí kolegové?
Když se před časem dostal na kobylku velkému pašeráckému syndikátu kamarád z Kamerunu, zajali ho a chtěli ho využít jako volavku, na kterou by přilákali a zneškodnili šéfa celé ochranářské organizace LAGA (Last Great Ape Organisation) Ofira Droriho. Ten ale pochopil, že něco není v pořádku, a nepřišel, poslal tam regiment místní policie a ta našeho agenta osvobodila.
Arthur F. SniegonNarodil se v roce 1988, studuje Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a ve střední Africe pomáhá chránit slony jak v terénu, tak jako tajný agent nasazovaný k polapení překupníků. Rozhovor s ním vznikal po internetu, a to dost komplikovaně. Nešlo jen o to, že aby se Arthur dostal k internetu, musel překonat stokilometrovou vzdálenost na loďce. „Promiňte, já dostal ještě před vyplutím malárii, už šestou v životě, a k tomu jakousi infekci a skoro dva týdny jsem byl jako chodící duch,“ omlouval se. |
Co hrozí překupníkovi, který je dopaden?
Například v Kongu v Brazzaville mohou být tresty mezi dvěma až pěti lety vězení a dost velké pokuty. To není zas tak špatné. Většina odsouzených se po zkušenosti s vězením do byznysu nevrátí, což je úspěch. V případě, že je viníkem státní úředník nebo příslušník ozbrojených složek, měl by podle zákona vyfasovat nejvyšší sazbu. Problémem ale je, že právě tihle velcí šéfové pašeráctví často řídí a jsou kvůli všudypřítomné korupci a zakořeněné devótnosti k autoritám jaksi nad zákonem a málokdy je někdy odhalí. Po takových bych chtěl jít nejvíce.
A co riskujete případným odhalením vy?
Moc nechci přemýšlet, co by mi v takovém případě hrozilo. Většinou snad jen rychlé ukončení „spolupráce“ s konkrétními překupníky, zmizení podezřelých. Snad bych nebyl zmizen já samotný.
Za jediný den postříleli devadesát slonů
Kromě práce agenta zasahujete ve středoafrických národních parcích proti pytlákům.
V Kongu jsem se připojil ke čtveřici ozbrojených mužů, kteří vyrážejí do lesa na tři týdny. Každý den jsou od rána do večera na nohou a musí projít předem naplánovanou trasu, kterou jim koordinátor protipytláckých týmů naťukal do GPS. Bez ohledu na to, kolik řek budou brodit, jestli je to bažina nebo prales, kterým se je nutné prosekat a kde není několik dnů ani kapka vody k pití. Když to stihnou rychle, připojí se na několik dnů k hlídkám monitorujícím silnice v okolí parku. Pak mají týden dovolené. A znovu zpátky. Mnozí takové nasazení nevydrží, ale jiní to dělají třeba třicet let. Hlavní je motivace, fyzická připravenost přijde později.
Jak rychle se postupuje, když se musíte terénem prosekávat?
Když zapadnete do oblasti porostlé houštím rostlin z čeledi Amaranthacae, máte smůlu. Jít se nedá a plazit se po zemi s batohem, v němž máte vybavení na tři týdny, také ne. Prosekáváte se tempem několik set metrů za hodinu. Samozřejmou součástí těchto porostů jsou vosí hnízda, hadi, nikde není pitná voda.
Jedovatí hadi, lesní včely, šelmy, mouchy a někde před vámi pytláci. Co je podle vás nebezpečnější?
Se všemi jmenovanými jsem se setkal tváří v tvář a stále žiju. Na hada narazíte v Africe poměrně zřídka, tropy jiných kontinentů mají těch jedovatých více. Krokodýli v západoafrických pralesních oblastech moc nebezpeční nejsou, živí se rybami, přesto není úplně fajn pocit, když se pět metrů od vašeho kajaku vsune do vody pětimetrové monstrum. Zvláště poté, co byl můj kamarád v Etiopii na mém vlastním člunu napaden krokodýlem a téměř tam zůstal. Ve východní Africe je to ale jinak, krokodýli jsou tam zvyklí na velká zvířata a naše loďky velká zvířata hodně připomínají. Pořád si ale myslím, že největší hrozbou jsou pytláci.
Jak efektivní je systém hlídek v národních parcích? Skutečně mohou nepočetní strážci zabránit nájezdům organizovaných pytláckých tlup?
V otevřených savanových oblastech mají takové hlídky neoddiskutovatelný smysl. Krajina je přehledná, postup rychlý, dá se jezdit na koních, na kolech, v autech i létat v letadlech. Prales je něco jiného. Tu a tam narazíte na pytlácký tábor nebo zlikvidujete řadu nastražených drátěných ok.
Byla některá vaše ochranná mise úspěšná?
Zničili jsme tři pytlácké tábory, jeden z nich opustili lovci těsně před naším příchodem, ještě se kouřilo z ohně. A jednou jsme narazili na trojici pytláků a zatkli je. Je to ale otázka náhody, pro efektivní ochranu by bylo potřeba hlídky výrazně znásobit. S několika ochranáři teď taky přemýšlíme, jestli by nebyl lepší model mít méně strážců v terénu, ale více informátorů v okolních vesnicích a městech, kteří budou vědět, kdo kam zrovna jde a jestli náhodou nemá přes rameno pušku.
Jak moc jsou zapojeni do lovu a pašování slonoviny právě místní obyvatelé? Můžeme říci, že obyčejní lidé stojí na straně ochránců přírody a správy národních parků? Nebo ještě ostřeji: kdo tu vlastně pro koho chrání přírodu a slony?
Domorodci jsou samozřejmě těmi, kdo pytláctví umožňují. Třebaže jsou hlavními kupci slonoviny Asiaté a Evropané, kdyby Afričané nelovili, sloni by byli v bezpečí. Jenže to, že loví a pašují místní, neznamená, že je to dobře.
Ale zeptám se provokativně: Pro koho ty slony vlastně chráníte? Není jejich ochrana na úkor existence místních lidí?
Z obchodu se slonovinou profitují většinou jen omezené skupiny lidí a většina populace z toho nemá nic. Slonovina často sponzoruje různé zločince a teroristy, jako je Lord’s Resistance Army nebo somálské islamistické milice Al-Šabáb. Místní lidé sice někdy přivítají, že jim už sloni neničí políčka, ale z dlouhodobého hlediska uškodí vyhubení slonů i jim samotným.
Pytlácké pekloPytláctví slonů začalo před několika lety masivně gradovat. „Mezi lety 2010 až 2012 padlo ročně asi 33 tisíc slonů, možná i více,“ shrnuje Arthur F. Sniegon. „V posledním roce se tempo snad mírně zpomalilo, ale to kvůli tomu, že slonů už je méně a je obtížnější se k nim dostat.“ Kritická je situace hlavně ve střední a v některých částech východní Afriky, až devět z deseti slonů tam prý umírá rukou pytláka. V celé části Afriky na západ od Kamerunu a Nigérie žije už jen několik stád. „Sloni ubývají všude s výjimkou Botswany, kde jich je kolem 130 tisíc. Hodně slonů žije i v některých regionech Namibie a Zimbabwe, ale je to jen lokální situace, všude okolo panuje pytlácké peklo,“ říká Arthur F. Sniegon. |
Sloni přece fungují i jako lákadlo pro turisty.
Například v Keni, v oblastech, které jsou bezpečné, žije ze sloní turistiky ohromný podíl místních obyvatel. Daleko více, než by mohl uživit krátkodobý ilegální lov slonů a jejich vyhubení.
Chápou místní tyto souvislosti?
Mnozí ne. Ale jsem si jistý, že z vyššího principu mravního je pravda na straně ochránců přírody a že je povinností lidí, ať už nás bělochů, nebo místních, slony a další divočinu uchránit. V tomto ohledu nerespektuji hranice a cítím se být k ochraně slonů stejně dobře oprávněný jako místní Afričan.
Jakým způsobem získávají pytláci informace o pohybu slonů?
Situace je všude trochu jiná, ale řekněme, že v pralesích loví spíš místní lidé, kteří terén znají a vyrůstají tam. V oblasti Sahelu a savan loví často ozbrojenci ze súdánských milicí, kteří si jezdí přes tisíc kilometrů zapytlačit. Ti samozřejmě potřebují pomoc místních obyvatel, za informace buďto platí, nebo je získávají výhrůžkami a násilím.
Konkurují si různé pytlácké tlupy a překupnické gangy navzájem?
Podle mých informací mají jednotlivé gangy poměrně dobře rozdělené sféry vlivu a například v Tanzanii mají prý jeden národní park jednotlivé skupiny dokonce rozdělený na sektory.
Obchod se slonovinou jste vyšetřoval v Kamerunu, Kongu a Čadu. V Čadu a Kongu jste pracoval jako dobrovolník v národních parcích. Kde se v mladíkovi z Třince toulavé sklony vzaly?
Vzpomínám si, že když jsem se jako malý kluk poprvé dozvěděl, že můj pradědeček v první světové válce padl do zajetí a strávil přes tři roky v lágru na Sibiři, moje první reakce byla, že jsem mu docela záviděl a chtěl bych si to vyzkoušet také. Zejména jeho pozdější repatriaci přes Vladivostok, Tichomoří a půlku světa zpátky do nově vzniklého Československa. Od maturity v roce 2008 jsem byl dohromady přes tři a půl roku v zahraničí. Nejvíc času jsem zatím strávil právě ve střední Africe. Pět samostatných výprav, z nichž nejdelší trvala rok a čtvrt, mi úplně změnilo život.
Jak jste se k ochraně slonů vlastně dostal? Věřili vám místní?
Šel jsem do toho po hlavě, vlastně jsem jen sbalil a vyrazil. Měl jsem štěstí, že jsem se hned na začátku napojil na ty správné lidi, a ti mě posunuli dál.
Ohlédnete-li se zpátky, jaké nejsilnější zážitky se vám vybaví?
V Čadu jsem se ocitl na místě, kde jen pár dnů předtím zabili pytláci za jediný den téměř devadesátku slonů. Přežil jeden sloní chlapeček, kterého jsme transportovali letadýlkem a týden se o něj starali. Strávil jsem po jeho boku několik dnů i nocí a snažil se jej udržet při životě. Drobek ale svým zraněním a stresu z odloučení od matky a rodiny podlehl. Za pár dnů už byl jen kost a kůže a my jej museli pohřbít.
A veselejší zkušenost?
Jistou satisfakci mi poté přinesla úspěšná operace, kdy se mi podařilo dostat do léčky dvojici překupníků se slonovinou a přímo na mém hotelovém pokoji je zatknout. Navíc přímo před čočkou mé nastražené kamery. Byl to nepopsatelný pocit vítězství a adrenalin jako nikdy dříve.
A také několikaměsíční pobyt v parku Zakouma v Čadu. Vyzkoušel jsem si tam, jaké je to stát tváří v tvář divokým sloním samcům a napájet je ze zahradní hadice vodou. Také jsem mohl z letadla pozorovat migrující stádo 450 slonů napříč savanou. To je jeden z nejúchvatnějších pohledů, jaké na světě existují.
