- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Petr Kozlík | foto: Michal Růžička, MAFRA
Celý článek jen pro členy
Chcete číst prémiové texty bez omezení?
Petře, když jsi na podzim pomáhal v nemocnici, co pro tebe bylo nejsložitější?
To nejtěžší se neodehrávalo ve Slaném, ale u mě doma v Praze – hrozně brzké vstávání! Budík mi zvonil ve 4:15, protože směna na odběrovém pracovišti u slánské nemocnice začínala den co den v šest ráno. Přitom chodívám spát dlouho po půlnoci.
Co ještě ti vadilo?
Vlastně už jenom jedna věc. Navlékneš se do ochranného oděvu a musíš v něm vydržet do deseti dopoledne, kdy máš půlhodinovou přestávku. Za tu dobu si zajdeš odskočit a zase se oblečeš do nového skafandru, což nějakou tu chvíli zabere. Poté pracuješ do dvou, kdy směna končí. To bych bez problémů zvládl, kdybych bohužel nebyl kuřák.
„Kdybych se chtěl k doktořině vrátit, asi by to ještě šlo, ale musel bych se zavřít na půl roku, možná na tři čtvrtě někam na horskou chatu a tam se obalit do knih a skript, abych si všechno znovu oživil.“
Připojte se ještě dnes a získejte: