„Spolu s indonéskými kolegy se snažíme prosadit založení rezervace v Balikpapanském zálivu,“ říká 40letý výzkumný pracovník ústecké zoo a České zemědělské univerzity.
Do Indonésie jste před lety nejel chránit přírodu, ale studovat primáty. Proč ten obrat?
To je pravda, zajímal jsem se hlavně o hulmany běločelé. Jsou nesmírně plaší a asi rok jsem se snažil studovat jejich chování. Pak jsem ale z výzkumu plynule přešel do indonéského ochranářského programu, na kterém spolupracuje i ústecká zoo. Ono to ale spolu také souvisí. Když zmizí mangrovy nebo deštný prales, tak zanikne i populace primátů.
O co konkrétně se v Balikpapanském zálivu snažíte?
Cílem našeho programu je zachovat tamní nádhernou krajinu, která zatím není pod žádnou formou ochrany. Jde o vzácné pobřežní mangrovy a deštné pralesy. Současná politická situace ale vzniku rezervace moc nenahrává. Snažíme se proto, aby tato oblast nezanikla dříve, než budou na vyhlášení rezervace lepší podmínky.
Co tamní krajinu ohrožuje nejvíc?
Rizik je celá řada. Krajina je ohrožena těžbou a následným zakládáním plantáží olejných palem. V oblasti jsou ale i hnědouhelné doly, různé developerské projekty včetně záměru postavit silnici, narážíme také na mnoho spekulantů s pozemky.
Trochu mi to připomíná Ústecký kraj. Tedy až na ty palmy.
Je to tak, v Indonésii řeší ochranáři stejné problémy jako u nás. V Česku to ale přece jen má kultivovanější tvář a devastace krajiny je tu umírněnější. V Indonésii je sice nejzachovalejší příroda v rámci tropické Asie, ale zároveň je tam nejrychlejší tempo její likvidace. Tlaky na využití přírodních zdrojů jsou enormní. Například Sumatra byla v Guinessově knize rekordů zapsána jako oblast s nejrychlejším tempem odlesňování v historii. Deštný prales nahrazují palmy olejné a dřeviny pro papírenský průmysl.
Stanislav Lhota (*1974)Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity, je vědeckým pracovníkem zoo Ústí a České zemědělské univerzity. V Indonésii studoval hulmana běločelého, extrémně skrytě žijícího primáta. S fotografem Alexandrem Pospěchem pořídili jako první na světě snímky tohoto hulmana ve volné přírodě. Na Borneu se podílel na znovuobjevení poddruhu hulmana šedého, který byl považován za vyhubený. |
Jakým způsobem se snažíte devastaci zastavit?
Naše práce zahrnuje výzkum, osvětu, vzdělávání i politickou lobby. Já celý tým koordinuji a snažím se do něj co nejvíc zapojit místní lidi, kteří budou jednat s úřady i společnostmi, jež by chtěly v zálivu působit. Vlastně jsme vytvořili fungující stínovou správu zamýšlené rezervace. Pokud jednou dojde k jejímu vzniku, může náš tým její správu ihned převzít.
Jste v jednání s indonéskými úřady a korporacemi úspěšní?
Je to velmi složité. Indonésie je sice jednou z nejdemokratičtějších zemí v Asii a ochrana přírody má velkou podporu veřejnosti, ale je to i velmi zkorumpovaná země. Takže lidé mohou velmi otevřeně a kriticky mluvit o problémech životního prostředí, ale k ničemu jim to není. Občas sice narazíte na spřízněného úředníka, který má zájem něco změnit, ale takoví se nedostávají příliš vysoko. Úředníci jsou vybíráni tak, aby si vás vyslechli, ale nic neudělali.
To zní docela beznadějně. Už jste slavili nějaký úspěch?
Beznadějné to není. Když vytvoříte tlak veřejnosti, tak něco ovlivnit můžete. Nebo když se spřízněný úředník náhodou dostane do rozhodovací pozice, tak může využít silné zákony na ochranu přírody, které Indonésie má. A jindy se obrátí ekonomická situace a dříve výnosný byznys přestane vydělávat tolik, aby ho vláda dál vehementně prosazovala. Takto se nám třeba podařilo zastavit zakládání krevetích farem v mangrovech Balikpapanského zálivu. Nyní jde snad do finále dlouholetý boj s nadnárodní korporací na zpracování palmového oleje Wilmar, která chce v zálivu vystavět velkou továrnu. Možná nakonec budeme úspěšní, protože tak velká firma si nemůže dovolit poškození svého jména na mezinárodní úrovni. Továrnu proto nejspíš přesunou na vhodnější lokalitu.
Říkáte, že jde o velmi zkorumpovanou zemi. Už vám zástupci firem nabídli nějakou obálku?
Zkoušejí jinou cestu než obálky. Pozvou si vás a ptají se, jak mohou pomoci vám i ochraně přírody. Je to lepší metoda než obálky. Přímý úplatek řada lidí nepřijme, ale na toto se chytit mohou. Věřím, že někteří naši zaměstnanci už na nějakou „výpomoc“ kývli. Vím ale také, že jiným zaměstnancům zase firmy vyhrožovaly. Začíná to otázkou, jak se daří ženě a dětem, a následují přímé výhrůžky.
Nechybí vám práce v zoologickém výzkumu?
Chybí mi moc. Na druhou stranu mi však má profese primatologa pomáhá v jednání. Opice a lidoopi jsou totiž symbolem Indonésie, ať už jde o kahau nosaté nebo orangutany. Právě kahau nosatého jsme také vybrali jako maskota našeho programu, přestože jsem do Indonésie původně přijel studovat hulmany, kteří jsou z hlediska vědy daleko zajímavější. Kahau je ale sexy značka pro veřejnost i vládní úředníky, máme díky tomu lepší přístup k médiím, korporacím i vládě. A je přitom přímo vázán na mangrovy, takže jako první pocítí negativní tlaky na přírodu.
Po světě cestujete už 20 let. Jak prožíváte návraty domů?
Už to nejsou takové šoky jako v prvních letech po revoluci. Poprvé jsem vycestoval do Indie v roce 1994 a tehdy se měnilo Česko i Asie velice rychle. Vrátil jsem se po roce domů a nemohl to tu poznat. To samé platilo po dalším roce při návratu do Indie. Teď už se svět nemění tak rychle a styl života v Asii se tomu evropskému dost přiblížil.
Kde jste vlastně doma?
Tak na to nedokážu odpovědět, cítím se dobře všude. Bližší je mi chýše výzkumníka než panelák, ale v Teplicích si zase víc odpočinu, je tu větší klid na práci, administrativu a podobně. Zajímavé také je, že bydlím na místě, které jsem jako malý obdivoval. Chodil jsem za babičkou do starých Trnovan a snil, že tu někdy budu bydlet. To se mi splnilo. Ovšem s tím rozdílem, že ty krásné staré domy mezitím nahradily paneláky.
