Šestašedesátiletý Sergej Skripal a jeho třiatřicetiletá dcera Julia leží od neděle čtvrtého března v nemocnici v Salisbury v kritickém stavu. Oba zasáhla neznámá látka. Podle nejnovějšího zjištění protiteroristického útvaru Scotland Yardu, který vyšetřování vede, to byl nervový plyn. Jeho typ však policejní mluvčí neupřesnil.
Výměna za chycené ruské vyzvědače
Sergej Skripal po zadržení agenty FSB.
Skripal byl plukovníkem vojenské rozvědky GRU, dokud ho v roce 2004 nezatkla Federální služba bezpečnosti jako britského špiona. Obvinili ho, že v devadesátých letech předával tajné informace včetně jmen vyzvědačů pracujících na Západě výzvědné službě MI 6. Údajně za to měl vyinkasovat honorář ve výši 72 tisíc liber (přes 2 miliony korun). Soud ho za to poslal na třináct let do vězení. Neodseděl si ani polovinu trestu, v roce 2010 ho spolu s dalšími západními špiony (někdy vymyšlenými) vyměnili za deset ruských vyzvědačů, které chytila v USA tajná policie FBI.
Jak bývá v takových případech zvykem, Skripala britské a spřátelené tajné služby několik měsíců vyšetřovaly, hledaly informace zasunuté v jeho paměti. A potom mu daly novou identitu, peníze a přesunuly na neznámé místo.
Jeho život nebyl šťastný. Manželka zemřela na rakovinu. Syn zahynul při automobilové nehodě. I bratr zemřel za podezřelých okolností, podrobnosti však britská média neuvedla. Neměla v těchto haváriích prsty ruská tajná služba? Nebylo to součástí pomsty? Nevíme, ale v praxi Sovětů/Rusů by to nebylo nic neobvyklého. Britský tisk žádá Scotland Yard, aby tyto případy znovu vyšetřil.
Pohřeb Alexandra Litviněnka v roce 2006.
Západní média připomínají, že se opakuje případ Alexandra Litviněnka, bývalého důstojníka KGB, který dostal azyl ve Velké Británii. V roce 2006 ho otrávili radioaktivním poloniem, podezřelí byli dva Rusové, jeho bývalí kolegové. Před smrtí obvinil Litviněnko prezidenta Vladimíra Putina, že jeho vraždu nařídil právě on – ovšem musíme to brát jako domněnku smrtelně nemocného člověka. Každopádně NSA vraždu Litviněnka nakonec označila jako popravu nařízenou přímo Kremlem.
Zastřelen s československým pasem
Sovětské tajné služby se mstily na svých bývalých důstojnících, kteří utekli nebo přeběhli na druhou stranu čili defektorech, odjakživa. Největší pogrom nastal ve druhé polovině třicátých let, kdy Stalin nechal zinscenovat procesy s řadou zasloužilých bolševiků. Jakmile trochu zapochyboval některý vyzvědač v zahraničí, odvolali ho do Moskvy a obvinili ze zrádcovství či trockismu – následovalo zastřelení, v nejlepším případě koncentrák. „Hon na ‚nepřátele lidu’ se stal koncem třicátých let hlavní prioritou zahraničních operací NKVD,“ napsal bývalý šéf archivu sovětské rozvědky Vasilij Mitrochin po útěku do Velké Británie.
Někteří zasloužilí zpravodajci se nebáli. První byl generál NKVD Ignace Reiss, původním jménem Natan Porecki, který vedl špionáž proti Belgii. V červenci 1937 dopisem adresovaným bolševické straně protestoval proti procesům, ale hned přestal s Moskvou komunikovat a skrýval se.
Začátkem září našla švýcarská policie na silnici na okraji Lausanne rozstříleného muže. V kapse měl československý pas na jméno Hans Eberhardt, vydaný v Chomutově, který ukradl kasař a prodal ho místním komunistům.
Zavražděný žil od července v Chamonix a prý se obával o život. Vyšetřování ukázalo, že to byl ve skutečnosti Reiss. Policie zjistila, že ho vylákala nějaká žena a potom s neznámým zabijákem odjela do Francie, kde nastoupili na parník do Sovětského svazu. Vrazi dostali v Moskvě vysoká vyznamenání.
Smrt ve washingtonském hotelu
Lavrentij Berija, který vedl za Stalinovy éry bezpečnost, jednou prohlásil: „Není umění někoho zabít, ale zabít tak, aby to vypadalo jako sebevražda.“
Teď jsem na řadě já, uvědomil si Reissův přítel z dětství generál Walter Krivicki, narozený jako Samuel Ginsberg. Vždyť právě on ho doporučil do bolševické strany a do NKVD. I Krivicki, který sídlil v holandském Haagu, dostal v září 1937 rozkaz, aby se vrátil do Moskvy.
Místo toho se uchýlil se svou ženou, rovněž sovětskou nelegálkou, a s jejich malým synem do Francie. Vyměnil informace za politický azyl. Avšak pod ochranou francouzské policie se necítil v bezpečí, a proto s celou rodinou odjel do USA. Tam pomsta Moskvy určitě nedosáhne.
Agentům FBI prozradil Krivicki všechno, co o sovětských sítích v Americe věděl. Ovšem mnohem více poznatků měl o činnosti NKVD na evropském kontinentu. Ponorka ho proto tajně odvezla v lednu 1940 do Velké Británie.
Zmizel do Ruska a upil se. Odtajněna nahrávka špiona z CambridgeBylo jich pět, studovali na Cambridgi, patřili mezi sexuální rebely své doby a všechny zverbovala sovětská tajná služba. Říká se jim Velkolepá pětka. V Cambridgi poslouchali kazetu, na které bývalý student fakulty přednáší členům KGB, jak se nenechat chytit.  Harold Adrian Russell "Kim" Philby (1912 – 1988) na sovětské známce. Novinář a příslušník MI 6. Prozradil řadu protisovětských operací. |
V Londýně ho vyslýchala důstojnice MI 5 Jane Sissmorová. Krivicki jí objasnil cíle a způsob činnosti sovětské výzvědné služby. Zmínil se i o studentech z Oxfordu získaných pro sovětskou špionáž, ale nedokázal je identifikovat. Věděl, že jeden z nich odjel jako novinář do Španělska a druhý pracuje na ministerstvu zahraničí: „Skot pocházející z dobré rodiny“. Sissmorovou však nezajímali. To byla chyba. Následkem toho nikdo včas neodhalil Kima Philbyho a Donalda Macleana, kteří pracovali pro Moskvu. Potom Krivického odvezla ponorka zpátky do USA.
Krivického našli 9. února 1941 v hotelu Bellevue ve Washingtonu mrtvého s pistolí v ruce. Místní policisté to označili za sebevraždu. Příslušníci FBI tomu nevěřili – je to pomsta NKVD. Důkazy však nenašli.
Výhrůžný dopis Stalinovi
Také generál Vladimír Orlov, který velel akcím NKVD za španělské občanské války, dostal v roce 1938 rozkaz k návratu do Moskvy. Odjel do Francie, kde požádal o politický azyl. Brzy si však uvědomil, že v Evropě nebude v bezpečí.
Proto s manželkou a synem odpluli do Kanady, odkud se odstěhovali do USA. Žil tam pod cizím jménem, dokonce ani FBI o něm nevěděla.
Věděl, že komunistická strana USA vytvořila tajnou síť informátorů, případně i sabotérů, kteří sloužili Moskvě. Mohli by i jeho vypátrat a zlikvidovat. Proto se pojistil dopisem, který poslal Stalinovi. Sovětského diktátora upozornil, že pokud by se jemu, rodině anebo i příbuzným v SSSR něco stalo, jeho právník má seznam všech sovětských špionů, o kterých ví, a zveřejní ho.
Výhrůžka zabrala – nikomu se nic nestalo.
Když Stalin v březnu 1953 zemřel, odešel Orlov do redakce populárního časopisu Life a odvyprávěl jeho redaktorům svůj příběh včetně jmen sovětských vyzvědačů v USA a v Evropě. Byli mezi nimi i členové pověstné cambridžské pětky vedeném Kimem Philbym – a o nich už se v té době vědělo.
Orlov napsal memoáry a pomáhal CIA a FBI při vyšetřování sovětských vyzvědačů.
I potenciální zrádce
Sověti likvidovali i své lidi, kteří se k přeběhnutí chystali. V létě 1945 přišel Konstantin Volkov, důstojník NKVD, který pracoval v Istanbulu jako konzul, za britským kolegou C. H. Pagem. Chtěl azyl pro sebe a svou manželku. Nabízel seznam nejméně 314 sovětských agentů včetně těch, kteří pronikli do britských tajných služeb, a řadu dokumentů.
Pageho zprávu dostal Kim Philby, který paradoxně řídil protisovětské oddělení britské výzvědné služby MI 6. Okamžitě na Volkova upozornil svou sovětskou spojku, zatímco šéfovi v MI 6 ohlásil, že sám odletí do Turecka, aby případ dotáhl do konce. Cestu si zařizoval tak pomalu, že mezitím do Istanbulu přiletěli dva „kurýři“ ze SSSR a Volkova se ženou pod prášky dopravili do sovětského letadla. Potenciálního zrádce v Moskvě popravili.
Ještě v roce 1962 sestavilo vedení KGB seznam uprchlíků, které musí v zahraničí popravit. Nakonec se Sovětům nikoho zavraždit nepodařilo. Také československá rozvědka zřídila uprostřed šedesátých let po nátlaku Moskvy tým určený k likvidaci zrádců z řad jejich důstojníků a některých vědců. Nakonec zůstalo jenom u seznamu potenciálních cílů, vraždit či unášet lidi ze Západu bylo riskantní.
Otřesný je případ šifranta Karla Žižky a jeho manželky, kteří pracovali na čs. misi u OSN v New Yorku. Na podzim 1962 se chystali zběhnout. Jednou se Žižka vrátil domů z noční služby a v bytě, který byl v budově mise, našel zavražděnou ženu s jedním kolegou a rusky mluvícím mužem. Okamžitě seběhl k autu a zběsile ujížděl ulicemi města. Nakonec z něho vystoupil a zastřelil se.
V archivu československé rozvědky o tom chybí jakýkoli dokument. Nicméně jeden důstojník, který v té době pobýval v New Yorku, se později o tomto případu zmínil jako o utajené akci. Vzhledem k tomu, že Žižka měl přístup k nejtajnější korespondenci, domlouvala se pomsta na paní Žižkové nejspíš pomocí KGB.
Nejobsáhlejší kronika činnosti
Je zajímavé, že dva vysloužilé důstojníky KGB dokázali Britové ochránit – Gordijevského a Mitrochina. Je možné, že nový vládce Kremlu Michail Gorbačov, který usiloval o spolupráci se Západem, nedal k pomstě souhlas.
Majora Olega Gordijevského, který jednu dobu vedl rezidenturu KGB v Londýně, odvolali do Moskvy, protože ho podezřívali ze zrady. Britům se podařilo v létě 1985 ho ze Sovětského svazu tajně vyvézt.
Měl obrovské znalosti o sovětských sítích, proto ho vytěžovaly nejen britské tajné služby, ale i další západní agentury včetně australské. Stal se celebritou, přijal ho i prezident Ronald Reagan. Za pomoci historika moderních dějin sepsal několik knih o činnosti KGB. Později byl povýšen do šlechtického stavu.
Šéf archivu rozvědky KGB Vasilij Mitrochin si během služby vypisoval případy nejzajímavějších tajných operací. K čemu je použije, to nevěděl. Až po rozpadu Sovětského svazu odjel v roce 1992 do Rigy, metropole čerstvě osamostatněného Lotyšska. Ukázku ze svých zápisků nabídl na britské ambasádě. Jakmile si v Londýně ověřili, že to není podvrh, přivezli tam Mitrochina s celou rodinou. Šest kufrů s jeho zápisky vykopali na jeho chatě dva speciálně vyslaní příslušníci MI 6. I Mitrochin se podělil s veřejností se svými informacemi.
Jejich knihy jsou nejobsáhlejší kronikou činnosti výzvědné služby Čeky/NKVD/KGB od začátku dvacátých let minulého století.
Poslední oběť studené války
Výslechy defektorů, ať už přeběhnou na kteroukoli stranu, trvají zpravidla rok. Potom jim tajné služby dají novou identitu a často i peníze. Američané nabízejí přeběhlíkům ochranu a přestěhování do oblastí, kam by se vražedná komanda těžko dostávala. Většina to odmítla, protože si myslela, že se o sebe dokážou postarat sami. Uprchlíkům z Československa se to v USA vždycky podařilo.
Ovšem asi ne vždycky policie přeběhlíky a jejich rodiny plně ochrání.
V roce 1963 zběhl od československé vojenské výzvědné služby Jan Konderka. Začal pracovat pro Francouze. Avšak 20. září 1966 ho našli v pařížském bytě, který patřil jinému českému uprchlíkovi, mrtvého. Pařížská policie oznámila, že se udusil následkem závady na plynovém potrubí. Francouzští zpravodajci se domnívali, že to nemusela být náhoda.
Polskému plukovníku Ryszardu Kuklińskému, který sloužil CIA v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, se zřejmě pomstili na dětech. V lednu 1994 vyplul mladší syn Bogdan na plachetnici z Floridy do Mexického zálivu a už ho nikdo nespatřil. Explukovník podezříval z tohoto zmizení kubánskou rozvědku. V červenci 1996 porazilo staršího Waldemara ve státě Georgia neznámé auto. Na místě zemřel. Otec byl přesvědčen, že i to způsobili pohrobci KGB, důkazy však neměl. Bývalý americký velvyslanec v Polsku Richard T. Davies označil Kuklińského za „poslední oběť studené války“.
Trestem zlatá klec
Západní tajné služby po uprchlících ze svých řad, kteří zakotvili v SSSR/Rusku, nepátrají. Vynakládání sil na jejich likvidaci považují za zbytečné.
Američané, Britové a další lidé ze Západu, kteří se v Moskvě schovali, tam žijí v blahobytu, obklopeni důstojníky KGB/SVR a povolnými ženami. K dispozici mají libovolné množství alkoholu.
Příbuzní a přátelé, kteří je navštívili, však mluvili o jejich rozčarování. Dostali se do země s odlišnou politickou a kulturní tradicí. Neumí ruský jazyk. Nemají možnost se scházet s lidmi mimo tajné služby. Domů nesmějí, tam by šli před soud. Nezbývá jim nic jiného, než se denně utápět v alkoholu.
Tato „zlatá klec“ je pro ně tím nejvyšším trestem. Na to, že takto skončí, nedokázali během svých špionážních avantýr ani pomyslet.
Nová forma výstrahy?
Zrádci natáhnou bačkory a zadusí se třiceti stříbrnými, které dostali, pohrozil před osmi lety prezident Vladimír Putin, vysloužilý podplukovník rozvědky KGB.
Litviněnkovu smrt vyšetřovali přepečliví Britové deset let a za jeho vrahy označili dva bývalé příslušníky KGB. Jestliže se totéž potvrdí i u Skripala, pak by to byl druhý případ vraždy jako obrovského divadla pro veřejnost. Proč ruské tajné služby změnily zažitou praxi „vraždy jako umění sebevraždy“ na takové divadlo?
Můžeme se jen dohadovat. Možná to je výstraha pro příslušníky těchto služeb, kteří o přeběhnutí na druhou stranu uvažují.
Moskva stále nemůže vydýchat případ plukovníka Alexandra Potějeva, který řídil z centrály jedenáctku nelegálů vysazených do USA, přitom o ní průběžně informoval FBI. Než se Američané pustili do jejich zatýkání, uprchl Potějev do USA. Žije tam pod ochranou tajných služeb. Po několika letech však ruský tisk hlásil, že Potějev zemřel, zatímco americký mlčel. Může to být opět nějaká hra tajných služeb, které zatím nerozumíme.
