Druhého dubna 1965, vzniklo v Sovětském svazu Ministerstvo všeobecného strojírenství. Oznámila to na svých webových stránkách Federální kosmická agentura Ruska (Roskosmos). Toto ministerstvo bylo krycím názvem pro ústřední úřad řídící vývoj nejen raketové techniky a kosmonautiky, ale rovněž jaderné zbrojení. Do té doby se tím zabývala vládní Vojensko-průmyslová komise a ministerstvo obrany, ale nejvýše stálo sice neformálně, nicméně s právem veta, oddělení kosmonautiky v sekretariátu ústředního výboru komunistické strany.
Čísla a pseudonymy
Tímto způsobem chtěli Sověti utajit systém organizace raketové techniky a kosmonautiky. Výzkumné ústavy a konstrukční kanceláře, které spadaly do této strategicky důležité oblasti, se ukrývaly pod nicneříkajícími čísly. Tento způsob utajení vymysleli už za druhé světové války pro ústavy zabývající se vývojem atomových zbraní. Od té doby se jim přezdívalo „jaščiki“.
Toto ministerstvo zaniklo v březnu 1992 při reorganizaci vládních orgánů po rozpadu SSSR. Řízení raketové techniky a kosmonautiky bylo svěřeno do nově vzniklé Federální kosmické agentury. Nicméně velký vliv má i nadále ministerstvo obrany, zvláště při vývoji nových raket, které mají i bojové poslání. A špionážní družice stále řídí vojenská tajná služba GRU.
Ukradená bomba: Proč Západ nevěděl o ruském atomovém programuNad sovětskými agenty v programu americké atomové pumy se po válce začala stahovat mračna a většina z nich byla odhalena. Ale Západ vůbec neměl tušení, jak probíhá jaderný program v SSSR. Západní agenti na rozdíl od těch ruských žádné úspěchy neslavili.  |
Raketoví konstruktéři se za sovětského režimu nesměli objevit na veřejnosti a v novinách se podepisovali jen pseudonymy: hlavní konstruktér raket a družic Sergej Koroljov jako „prof. K. Sergejev“, hlavní konstruktér raketových motorů Valentin Gluško jako „prof. G. Petrovič“, hlavní konstruktér řídicích aparatur Viktor Raušenbach jako „prof. V. Ivančenko“, náměstek hlavního konstruktéra raket Boris Čertok jako „B. Jevsejev“. Kromě toho Koroljov vystupoval jako Hlavní konstruktér a vynikající matematik Mstislav Keldyš, jehož výpočty posloužily jak raketovým inženýrům, tak konstruktérům atomových zbraní, se označoval jako Teoretik kosmonautiky.
Prozrazení na svatbě
Dva hlavní konstruktéry prozradil sovětský vůdce Nikita Chruščov na svatbě kosmonautů Valentiny Těreškovové a Andrijana Nikolajeva 3. listopadu 1963. Nařídil totiž, aby její průběh přenášela televize, a potom na to zapomněl. Nadšený Chruščov, sedící vedle nevěsty, pronesl přípitek na počest hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova. Koroljov si s ním šel přiťuknout. „Kde je Nina Ivanovna?“ ptal se Chruščov. I manželka tedy vstala. Potom k sobě pozval manžele Gluškovy.
Západní reportéři se mohli poprvé rozepsat, že hlavním konstruktérem sovětských raket je Koroljov a motory mu dodává Gluško. Před tím o Koroljovově úloze pouze spekuloval v roce 1959 moskevský zpravodaj deníku New York Times. A k občanům Sovětského svazu a zemí pod vlivem Moskvy se tyto informace dostávají prostřednictvím západních rozhlasových stanic. Ovšem o jejich průkopnické práci ve třicátých letech psali sovětští novináři a historici bez obtíží.
Falešné rakety
Sověti nikdy dopředu neohlásili plánované starty. Tím se vyhnuli tomu, že by museli přiznávat i havárie, kterých zpočátku bylo skutečně velké množství.
Raketovou techniku utajovali od začátku. V novinách a časopisech se psalo pouze o sérii experimentů ve třicátých letech, tedy před válkou. Dál bylo mlčení a zamlžování. Už při vypuštění první umělé družice Země Sputniku otiskly sovětské noviny falešné snímky nosné rakety. Teprve po deseti letech, v létě 1967, ji na pařížském aerosalonu Sověti představili.
Na prvomájových slavnostech v Moskvě tahala za sebou auta gigantické třístupňové mezikontinentální rakety, aby si je mohli západní vojenští atašé vyfotografovat. Ve skutečnosti tyto nosiče nikdy neexistovaly a na Rudém náměstí se ukazovaly jen prázdné makety.
Odkud a jak se špiclují Rusové a Američané. Maskují se i jako rybářiOdposlouchává se všechno, všichni a všude. Když Američané odposlechy v padesátých letech zdokonalovali, začali sledovat i signály strojů, které pracovaly na atomových a raketových pokusech. Historie špiclování našeho světa od Karla Pacnera. |
S velkou naivitou označili hlavní kosmický přístav v Kazachstánu za Bajkonur, i když vesnička toho jména ležela asi 200 kilometrů na sever. Americká špionážní agentura CIA znala toto místo přesně od roku 1955, kdy je vyfotografoval pilot ze špionážního letadla U-2. V kancelářích vládní agentury TASS seděli cenzoři, kteří museli všechny články, rozhlasové a televizní komentáře i knihy odsouhlasit. Autoři s nimi často bojovali.
Konečně pravda
Teprve když do Kremlu nastoupil v polovině osmdesátých let Michail Gorbačov, moc cenzury postupně slábla. O zásadní průlom se nejvíce přičinil Jaroslav Golovanov, kosmický reportér deníku Komsomolskaja pravda. Napsal seriál o prvních kosmonautech se všemi podrobnostmi. Jeho šéfredaktor ho odmítl otisknout: „To by nám neschválili.“
Golovanov se nevzdal a nabídl seriál šéfredaktorovi deníku Izvěstija. Ten byl odvážnější. Když na nějakém shromáždění potkal Gorbačova a jeho ideologa Alexandra Jakovleva, zmínil se jim o tomto příběhu. Gorbačov mu řekl, ať se domluví s Jakovlevem.
Šéfredaktor mu tedy seriál poslal. Druhý den se Jakovlev sám telefonicky ozval: „Kvůli tobě jsem nemohl celou noc spát.“ Šéfredaktor se hroutil – to bude průšvih. Ale další věty ho přivedly k životu: „Konečně pravda o našich kosmonautech. Hned ho otiskni.“
Novináři na Bajkonuru
Sovětští novináři směli jezdit na Bajkonur od poloviny šedesátých let vždy na starty kosmonautů a vypouštění automatů k Měsíci a planetám. V roce 1975, těsně před společnou výpravou Sojuz-Apollo, si vynutili návštěvu hlavního sovětského kosmodromu američtí odborníci a astronauti. Odborníci ze zemí, které se podílely na programu Interkosmos, mohli zpočátku pracovat na kosmodromu Kapustin Jar východně od Volgogradu (dříve Stalingrad a předtím Caricyn). Později se dostali i na Bajkonur a Pleseck.
Reportáž Karla Pacnera z návštěvy Bajkonuru Karel Pacner před raketou na Bajkonuru |
Startů interkosmonautů se směli účastnit i zahraniční novináři. Poprvé byli přísně vybraní českoslovenští reportéři na Bajkonuru v roce 1976, kdy do vesmíru letěl Vladimír Remek. Své reportáže odtamtud museli přeložit do ruštiny a nechat si je schválit od sovětských cenzorů.
Teprve za Gorbačova tam mohli přijet ojedinělí zahraniční reportéři. První exkurzi skupiny zahraničních novinářů uspořádalo ministerstvo zahraničí v říjnu 1989. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal mezi ně. Nikdo nás neomezoval, žádná cenzura neplatila. Samozřejmě vozili nás jen po vybraných místech. Tam, kde byla vojenská zařízení, jsme se nedostali – ani jsme o nich nevěděli.
