Katastrofální ztráty na obou frontách, které utrpěly německé ozbrojené síly ve druhé polovině roku 1944, donutily vedení Říše uvažovat o řešeních situace, která by dříve nebyla myslitelná. Počty typů techniky se měly snižovat a zjednodušování jejich výroby bylo dohnáno v některých případech až do extrémů.
V ovzduší všeobecného hledání maximální efektivity proto předložily německé zbrojovky v listopadu 1944 sérii radikálních návrhů na přezbrojení téměř všech základní typů tanků. V archivech se o těchto návrzích dochovala řada dokumentů a my si tak dnes můžeme vytvořit přesnější obraz o ambicích německého vojenskoprůmyslového komplexu v závěru války.
PzKpfw 38 (t) s věží PzKpfw IV
Když v březnu 1939 provedlo Německo bleskovou okupaci českých území, spadla jí do klína nejen řada kvalitních typů vojenské techniky, ale také mnoho továren, které ji vyráběly. Symbolem použití československých zbraní německou armádou se stal lehký tank LT-38, který výrazně dopomohl vítězství jednotek wehrmachtu v Polsku a Francii. S postupem války však bylo zřejmé, že konstrukce vzniklá v polovině 30. let nebude schopná držet krok s rychlým rozvojem tankové techniky spojenců.
Firma Krupp proto navrhla úřadům namontovat na podvozek tanku PzKpfw 38(t), jak zkráceně nazývala československý stroj, věž s kanónem ráže 75 mm z nejrozšířenějšího německého tanku Pzkpfw IV. Ačkoli byl německý typ o dost větší, než PzKpfw 38 (t), teoreticky to skutečně mělo být možné. Jak však konstatovala hodnoticí komise, těžká věž by lehoučký podvozek příliš zatížila. Pokud měl původní tank hmotnost kolem 9 tun, nový by měl skoro 16. Nadto by se věž mohla točit tak pomalu, že by prakticky nebyl znatelný rozdíl mezi novým strojem a již vyráběným stíhačem tanků Jagdpanzer 38(t) „Hetzer“, který měl kanón nainstalován napevno a šlo s ním tedy střílet pouze ve směru jízdy. Celý projekt tak byl odmítnut.
Jagdpanzer 38 (t) s kanónem 7,5cm PaK 42 L/70
Zmíněný stíhač tanků Hetzer nesl odvozenou verzi stejného kanónu, kterým byly v posledních verzích vybaveny tanky PzKpfw IV. Pokud by se do něj však podařilo namontovat delší a výkonnější kanón PaK 42 L/70, který v tankové verzi nesly tanky Panther, mohl by se směle postavit i těžším nepřátelským obrněncům. A protože na konci roku 1944 končila výroba stíhače tanků Jagdpanzer IV, vyzbrojeného tímto výkonným kanónem, bylo nabíledni vyzkoušet osvědčený ex-československý podvozek s osvědčeným dělem.
Již při přípravě návrhu se však začala objevovat řada potíží. Podle konstruktérů by si uložení rozměrnějšího kanónu vyžádalo překonstruování prostoru osádky a změnu uložení motoru. Vozidlo by pak bylo opět velmi těžké, až 18 tun, což bylo zcela mimo schopnosti původního podvozku, který měl nést maximálně poloviční zátěž. Ve finále by pak vznikl stroj s výkonným kanónem, ale pomalý, slabě pancéřovaný a v mnoha ohledech nepraktický. Protože armáda stejné charakteristiky přisuzovala nepopulárnímu typu Jagdpanzer IV/70, neprojevila o nově navržený stroj zájem.
Modernizace PzKpfw IV
Tank s oficiálním označením Panzerkampfwagen IV (zkráceně Panzer IV nebo PzKpfw IV) byl ve druhé polovině války nejrozšířenějším obrněným typem německé armády i jednotek Waffen SS. Byl levný na výrobu a zaběhlý u jednotek. Konstrukce, která vznikla v hloubi 30. let, se už však nemohla postavit moderním typům, které chrlily sovětské i západní zbrojovky.
Firma Krupp navrhovala, aby byl podvozek Panzer IV osazen věží „Schmalturm“, která byla vyvíjena pro moderní verze tanků Panther i s jejich výkonným kanónem. Protože však velení ozbrojených sil zlomilo nad PzKpfw IV hůl a sám Hitler rozkázal v produkci tohoto typu nepokračovat, nebyly Kruppovy návrhy na modernizaci letitého stroje vůbec posuzovány.
4. února 2019 |
Panther s kanónem 8,8cm KwK 43 L/71
Když v roce 1941 německé jednotky poprvé narazily na sovětské tanky T-34, začaly horečně usilovat o stroj, který by se tomuto lehkému, rychlému a přitom rozumně pancéřovanému a výborně vyzbrojenému typu mohl rovnat.
Výkon tankového kanónuPro výkon tankového kanónu jsou nejdůležitější dvě veličiny: ráže a délka. Ráže je zpravidla udávána v milimetrech a vyjadřuje průměr největší munice, kterou je kanón schopen vystřelovat. Zjednodušeně řešeno, čím větší průměr (ráže), tím větší účinek v cíli. Délka kanónu je pak důležitá kvůli rychlosti vystřelovaného projektilu. Platí základní pravidlo, že projektil zrychluje, dokud neopustí hlaveň, naopak od opuštění hlavně už jen zpomaluje. Proto čím delší kanón, tím vyšší rychlost střely a zpravidla větší schopnost prorazit pancíř. Délka kanónu se pak udává v násobku jeho ráží (např. 7,5 cm L/48, kde 7,5 cm je ráže a 48 dálka kanónu v násobku ráží). Na začátku války měly tanky nejčastěji ráži 20 nebo 37 mm. Během bojů však rychle rostla a na konci války tak řada strojů nesla kanóny ráže 90, 100, 122 nebo dokonce 128 mm, tedy několikanásobek původních hodnot. O tom, jak velký skok během války nastal, svědčí také nejrozšířenější ráže tankových kanónů, používaných dnes: 120 a 125 milimetrů. Pro zvýšení průbojnosti a ničivého účinku se tak výrobci zaměřují zejména na vývoj stále kvalitnější munice. |
Ve zbrojovkách Krupp, MAN a Daimler Benz již od roku 1938 v rámci programu VK20 probíhal vývoj, který měl za cíl nahradit tanky PzKpfw III a PzKpfw IV. Po setkání se sovětskými typy byl tento vývoj akcelerován. Nakonec trval až do léta 1943, ale přinesl jeden z nejlepších tanků 2. světové války. Slavný německý střední tank PzKpfw V Panther doplnil o rok dříve uvedený Tiger a stal se konstrukcí, na které výrazně závisela obrana Říše, jdoucí v té době od porážky k porážce.
I Panther však ke konci války zastarával s tím, jak Sověti své T-34 přezbrojili na kanóny ráže 85 milimetrů a západní spojenci začali ve větších počtech nasazovat stroje s výkonnými kanóny ráže 76mm, slavnými „sedmnáctiliberkami“. V Kruppových závodech tedy dostali nápad přezbrojit panthery výkonnějším kanónem 8,8 cm KwK 43 L/71, který nesly těžké tanky Tiger II. I když by při výrobě tohoto stroje zřejmě opět došlo k nadměrnému zatížení podvozku, je zajímavé, že pokusy na dřevěných modelech v plné velikosti prokázaly, že by kanóny KwK 43 na tancích Panther veskrze šlo použít. Tomuto nebezpečnému modernizačnímu projektu tak učinil přítrž až konec války.
Tiger II s kanónem 10,5 cm KwK L/68
Zatímco pro tanky Panther se uvažovalo s kanóny 8,8 cm KwK 43 L/71 z tigerů, pro tigery se naopak počítalo s ještě většími děly. Standardní těžký tank Tiger II, obávaného lovce, který budil strach na obou frontách, bylo v plánu přezbrojit na ještě výkonnější 105 mm kanón KwK L/68. Délka přes 7 metrů mu zajišťovala výkon, kterému by neodolal žádný spojenecký tank.
Problémem však bylo, že zatímco „acht-acht“, slavné „osmaosmdesátky“ nesly v různých variantách nejen tanky Tiger, ale i řada dalších strojů, kanóny ráže 10,5 cm využívalo výhradně dělostřelectvo. U tankových jednotek s nimi proto nebyly zkušenosti a ani vybudováno potřebné servisní zázemí. Navíc projektanti spočítali, že kvůli rozměrnému, těžkému a na práci obtížnému dělenému střelivu by musel do tanku přibýt ještě jeden nabíječ, a i tak by se výrazně snížila rychlost palby. Ze všech těchto důvodů posudková komise tento návrh zamítla.
Jagdpanther s kanónem 12,8 cm PaK 80 L/55
Když se v létě 1943 v bitvě u Kurska poprvé objevil nový německý střední tank Panther, už se připravovala výroba těžkého stíhače tanků na jeho podvozku. Velmi úspěšný stroj Jagdpanther, který neměl věž a mohl tedy střílet pouze ve směru jízdy s minimálními výchylkami do stran, byl vyzbrojen odvozeninou stejného kanónu, který měly tanky Tiger II (Pak 43L/71).
Přes svoje nesporné kvality, prokázané zejména na východní frontě, však i on začal zastarávat, a proto bylo rozhodnuto, pokusit se ho posílit instalací extrémně výkonného kanónu ráže 128 milimetrů. Toto původně lodní dělo nesl již chystaný těžký stíhač tanků Jagdtiger a byla otázka, jak se s ním popasuje konstrukce mnohem lehčího jagdpantheru.
Firma Krupp musela pro jeho instalaci navrhnout velké úpravy podvozku i prostoru pro osádku. Na vrcholu podvozku dokonce musela vzniknout speciální nástavba, která by rozměrný kanón mohla pojmout. Při dalším zkoumání se však opět ukázaly problémy s hmotností (projektovaných 51 tun bylo v té době opravdu hodně), a protože s původní verzí až doposud panovala na frontách spokojenost, i tento projekt zapadal prachem.
Jagdtiger s kanónem 12,8 cm PaK L/66
Nejtěžším protitankovým typem, který byl na německé straně skutečně zaveden do výzbroje, se stal těžký stíhač tanků Jagdtiger. Jak už jeho název napovídá, šlo o podvozek z těžkého tanku Tiger II, na který byla nainstalována kasematová nástavba do té doby s nevídaným pancéřováním.
Poválečné testy prokázaly, že přední pancíř stíhače tanků Jagdtiger nemohl žádný spojenecký tank prostřelit ani z nulové vzdálenosti. Stroj navíc nesl mimořádně kvalitní kanón ráže 128 milimetrů, se kterým v průběhu bojů v posledních měsících války údajně jedna z posádek dosáhla přímého zásahu nepřátelského tanku na vzdálenost 4 kilometrů. Tato hodnota by byla úctyhodná i dnes, kdy jsou tanky napěchované elektronikou. Tím úctyhodnější byla v době 2. světové války.
Pancíř německých tankůPo většinu války panoval při vývoji německých tanků úzus pancéřovat je tak, aby byly schopné odolat své vlastní výzbroji. A protože kvalita německých kanónů byla špičková, i pancíř tanků, které je nesly, musel být zpravidla dost silný. V průběhu posledního roku války však už zbrojní podniky neměly čas ani zdroje na luxus kvalitní výroby. Tanky tak byly stavěny plně s ohledem na výkonnost nejrozšířenějších typů nepřítele, amerických tanků Sherman a sovětských T-34. |
Maximalisté z továrny Krupp se však rozhodli navrhnout ještě výkonnější variantu, která by sice nesla kanón stejné ráže, ten by však byl o metr a půl delší a měl by tedy mnohem vyšší úsťovou rychlost, potažmo průbojnost.
Během testů, které byly paradoxně zahájeny ještě dříve, než se stejným návrhem přišli inženýři z Kruppových závodů, vyšlo najevo, že tak dlouhý kanón by nebylo možné dostatečně sklonit. Zákluz (posun kanónu vzad při výstřelu) by pak byl tak velký, že by přímo ohrožoval osádku uvnitř stroje.
Kruppovi projektanti tedy navrhli kanón posunout více vzad, nicméně pak by musela být kasematová nástavba prodloužena, a i tak by nabíjení probíhalo takříkajíc „přes ruku“. To by pro nabíječe bylo mimořádně vysilující, ve výsledku pomalé, a prodloužila by se kvůli tomu nejen celková rychlost palby, ale zejména doba od zjištění cíle do výstřelu. Ta je pro stíhače tanků zásadní, a proto byl i tento ambiciózní projekt shozen ze stolu.
Jagdpanzer 38 (d)
Čtvrtého října 1944 komise pro vývoj tanků rozhodla, že všechny další obrněné typy tanků budou postaveny na jednom ze tří podvozků: Panther, Tiger nebo PzKpfw 38 (t), a že výroba ostatní tankové techniky bude postupně utlumena.
Továrny Škoda a BMM (ČKD) však nemohly během neustálých výpadků v zásobování dodávat potřebné množství stíhačů tanků Jagdpanzer 38 (t) a jednoduše přenést výrobu do Německa nebylo možné kvůli rozdílným technologickým standardům. A protože už dříve vrchní velení pozemních sil požadovalo vyměnit v „Hetzeru“ původní pohonnou jednotku Praga o 25 % silnějším motorem Tatra V-12, bylo rozhodnuto vyvinout novou variantu Jagdpanzer 38 Ausf. „Reich“, kterou bude možné snadno vyrábět přímo na území Říše. Navrhovaný stroj, později přejmenovaný na Jagdpanzer 38 (d), byl poté přidělen německé firmě Alkett.
Modernizovaný Hetzer měl dosahovat maximální rychlosti 40 km/h a s nádrží na 380 litrů paliva měl být schopen ujet 500 kilometrů na zpevněném povrchu nebo 300 kilometrů v terénu. Hmotnost měla dosáhnout 16,7 tuny. Modernizovaný typ měl mít možnost nést tři typy výzbroje: 75mm kanón PaK 39 L/48 (původní výzbroj stíhačů Hetzer z českých továren), 10cm houfnici StuH 42/2 a zejména výkonný 75mm protitankový kanón PaK 42 L/70, známý ze série stíhačů Jagdpanzer IV.
O autorovi:Jiří Vojáček je vojenský publicista zaměřující se zejména na válečnou i soudobou obrněnou techniku. O vojenství, historii a politice píše do časopisů ATM, Válka REVUE, Zbraně, II. světová a několika dalších. |
První dva prototypy dostala společnost Alkett za úkol vyrobit v lednu 1945 a už v březnu mělo následovat zahájení sériové výroby. Očekávání od tohoto typu byla mimořádná, o čemž svědčí i mimořádné objednávky, které měly až do konce roku 1945 dělat 1100 kusů měsíčně v továrnách Alkett a Vomag. První sériové stroje bylo každopádně zamýšleno předvést Vůdci v den jeho 56. narozenin 20. dubna.
Vzhledem k událostem na frontách není dodnes jasné, zda byly dva rozpracované prototypy dokončeny, ačkoli víme, že do firmy Alkett ještě stačily na nákladních vozech dorazit 5. dubna obě převodovky. Během poválečného vyšetřování však bývalé vedení firmy Alkett konstatovalo, že záznamy o vývoji a výrobě Jagdpanzeru 38 (d), stejně jako dalších strojů, shořely v posledních dnech války.
Svého posledního stíhače tanků se tak Adolf Hitler už nedočkal.
Konec druhého závěrečného dílu. První díl zde.
Zdroje:
- Thomas L. Jentz, Hilary Louis Doyle, Panzer Tracts No. 7-3 (Barnesville, 2006)
- Thomas L. Jentz, Hilary Louis Doyle, Germany’s Panzers in World War II: From Pz.Kpfw.I to Tiger II: A Pictorial History of All the Famous German Panzers from 1935 to 1945 (Barnesville, 2001)
- Thomas L. Jentz, Hilary Louis Doyle, Panzer Tracts No. 20-1 (Barnesville, 2001)
- Wargaming
