Sovětský svaz se měl stát čtvrtým členem Osy a dobývat britské impérium

aktualizováno 
Sovětský svaz se krátce před válkou stal největším obchodním partnerem nacistického Německa a na čas i jeho válečným souputníkem. Málo se však ví, že Sovětský svaz se měl stát plnohodnotným čtvrtým členem Osy a Rudá armáda měla dokonce dobývat britské impérium.

Jednání mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem | foto: Bundesarchiv

Situace v sovětské zahraniční politice se začala měnit již po podpisu Mnichovské dohody. Pokud na konci 30. let Sovětský svaz osciloval mezi spoluprací se západními demokraciemi a Německem, sudetská krize Stalina přesvědčila, že Británie s Francií nejsou spojenci, o které by se mohl opřít.

Kormidlo mezinárodní politiky Kremlu se definitivně otočilo směrem na Berlín v květnu 1939, kdy na postu komisaře zahraničních věcí nahradil kosmopolitního bonvivána Maxima Litvinova, dlouhodobě vystupujícího proti Německu na půdě Společnosti národů, zarytý komunista Vjačeslav Molotov. Tato změna byla v Německu přijata s nadšením už proto, že Litvinov byl Žid a Němci se již pátým rokem řídili Norimberskými rasovými zákony.

Fotogalerie

První výsledky změny kurzu sovětské politiky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jednání, která Sověti vedli s Brity a Francouzi, se v téže době dostala na druhou kolej nejen díky výměně ministrů, ale také kvůli sporným otázkám kolem polských hranic. A již 19. srpna 1939 byla podepsána sovětsko-německá obchodní smlouva, která sovětskému průmyslu zajistila injekci v podobě moderních technologií a dopravních prostředků v hodnotě 200 milionů říšských marek. Na oplátku do Německa zesílil proud surovin potřebných pro chystaný přechod na válečnou výrobu.

Nejznámějším aktem první fáze spolupráce dvou velmocí se stala tzv. Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik, která vešla později ve známost jako pakt Molotov-Ribbentrop. Hluboké znepokojení, které nově ohlášené spojenectví dvou bývalých nepřátel vyvolalo na Západě, bylo popsáno již mnohokrát. Je však nutné upozornit, že náznaky o sbližování sovětských postojů s německými měli francouzští i britští politici již nějakou dobu, takže o překvapení lze hovořit jen stěží.

Ribbentrop: „Není problému mezi Baltem a Černým mořem, který bychom nemohli společně vyřešit“

Setkání německých a sovětských vyjednávacích týmů potvrdila nově nalezené spojenectví Německa, Itálie a Sovětského svazu v boji proti „kapitalistickým demokraciím“ a podle očitých svědků se samotný podpis smlouvy nesl ve velmi přátelském duchu. Jen počty vzájemných přípitků Stalina s Ribbentropem vysoce překračovaly již tak vysoký kremelský průměr. Joachim von Ribbentrop nezapomněl poznamenat, že by mu připadalo nepřirozené, kdyby v nadcházejícím boji socialistický stát stál na straně západních demokracií, které se dlouhá léta pokoušejí mezi Německo a Sovětský svaz vrazit klín.

Druhá světová válka vypukla pouhý týden po podpisu sovětsko-německých smluv a Polsko se stalo jejich první obětí. Kominterna v té chvíli zastavila veškeré propagandistické akce proti Německu a Itálii a po demonstracích v Praze 28. října 1939 zakázala Komunistické straně Československa podporovat podobné „šovinistické tendence“.

Rudá armáda bok po boku s wehrmachtem

Setkání německého a sovětského důstojníka po dobytí Polska na podzim 1939

Setkání německého a sovětského důstojníka po dobytí Polska na podzim 1939

Dva týdny poté, co Polsko napadl wehrmacht, se k němu připojily i sovětské ozbrojené síly. 21. září 1939 byla podepsána smlouva o formální koordinaci akcí obou armád, jejímž vyvrcholením byly společné vojenské přehlídky ve Lvově a v Brestu. Přesto se zde projevily první rozpory, když Sovětský svaz veřejně zdůvodnil svoji akci v Polsku ochranou vlastního obyvatelstva před německou hrozbou. A i když toto stanovisko ministr zahraničí Molotov německým představitelům vysvětlil nutností obhájit sovětskou invazi před světem, semínko pochybnosti na obou stranách bylo zaseto. Do nezáviděníhodné situace se potom dostaly Litva, Lotyšsko a Estonsko, které pod tíhou okolností – ztrátou hranic s posledním možným spojencem - podepsaly Sověty vnucenou smlouvu o obraně a vzájemné pomoci.

Ačkoli se průchod německé armády Polskem zdál být hladký, německé hospodářství válečnou zkušenost rozdýchávalo jen ztěžka. Plán vyzbrojování měl připravit ozbrojené síly na velkou válku nejdříve v roce 1942 či 1943 a Hitlerovo urychlení vojenských akcí na základě zhoršující se mezinárodní situace tak zastihlo ekonomiku Třetí říše nepřipravenou. Válka s Polskem spotřebovala obrovské zásoby pohonných hmot, maziv, kaučuku, ale také například obilí. A protože se i Sovětský svaz po podepsání paktu Molotov-Ribbentrop pomalu dostával do obchodní izolace, řešení bylo nasnadě: prohloubení ekonomické spolupráce.

11. února 1940 došlo k podpisu nové smlouvy o ekonomické spolupráci, která měla rozšířit původní dohodu z předchozího srpna. Během jednoho kalendářního roku měl Sovětský svaz dodat Německu ropu, obilí a suroviny v hodnotě 430 milionů říšských marek, za což měly opačným směrem putovat německé strojírenské výrobky, ale také válečný materiál a technologie pro zaostalý sovětský průmysl. Zajímavostí smlouvy byl tajný dodatek, který umožňoval Německu nakupovat kovy a zboží ve třetích zemích prostřednictvím některých sovětských organizací, na které zatím nedoléhalo přísné ekonomické embargo, ani obchodní blokáda ze strany Velké Británie. K jejímu prolomení, jako smluvní bonus, umožnilo sovětské vedení německým lodím přístup k severním obchodním cestám, táhnoucím se podél severních hranic Sovětského svazu.

První potíže křehkého spojenectví

Zcela nový rozměr dostaly vztahy mezi Sovětským svazem a Třetí říší, když 30. listopadu 1939 Rudá armáda překročila finské hranice. Přestože se Finsko nakonec muselo vzdát cca 10% svého území na Karelské šíji, špatné vedení, organizace a zastaralá výstroj sovětských jednotek znamenaly ve výsledku jen velmi nepřesvědčivé vítězství a těžkou ránu mezinárodnímu renomé sovětských ozbrojených sil.

Velké problémy Zimní válka způsobila také v Německu. Obyvatelstvo, které nevědělo nic o tajných protokolech určujících sféry vlivu obou zemí v Evropě, bylo den po dni informováno o tvrdých bojích Finů proti obrovské přesile Rudé armády a volalo po okamžitém zásahu německé diplomacie. Problémům čelil Hitler dokonce i v domovské NSDAP a to i od zasloužilých straníků. Zimní válka se tak stala největším Hitlerovým politickým problémem od uzavření paktu Molotov-Ribbentrop.

Německé tažení na západě

V květnu 1940 wehrmacht a jednotky SS zaútočily po dlouhých měsících podivné války na Francii, Belgii, Nizozemsko a Lucembursko. Sovětské vedení využilo situace a ve stejné chvíli dosadilo v baltských státech k moci prokremelské loutkové režimy, které obratem požádaly o připojení k Sovětskému svazu. Stalin, posílený posledními politickými úspěchy, však šel ještě dál. Byť dohody s Německem dávaly SSSR možnost nárokovat na Rumunsku oblast Bukoviny, Sověti své požadavky vůči někdejšímu československému spojenci rozšířili o oblasti rumunské Besarábie a regionu Herca.

Němci tentokrát ještě ustoupili a vazalský rumunský režim donutili, aby vyšel sovětům plně vstříc. Za to však od sovětského vedení požadoval navíc 100 tisíc tun obilí, které mělo Německo získat právě z Besarábie, dále ochranu pro 125 tisíc etnických Němců, kteří v oblasti žili, a zejména volný průjezd kolon s importovanou rumunskou ropou. Po okupaci Francie se ukázalo, že ani rumunská ropa Říši stačit nebude.

Když Sovětský svaz dokončil připojení Litvy, Lotyšska a Estonska k SSSR, obrátily se baltské státy do Berlína o pomoc. Německé ministerstvo zahraničí však jejich úpěnlivé prosby o ochranu nevyslyšelo, sledujíce tajné dodatky podepsaných smluv se Sovětským svazem o rozdělení sfér vlivu.

V létě roku 1940, po okupaci Francie a dalších částí Evropy, se naopak ještě dále prohloubila německá závislost na dovozech z východu, protože Třetí říši a jí kontrolovaným územím chybělo k bezproblémovému chodu mimo jiného skoro deset milionů tun ropy.

Situaci nezlepšily ani sovětské okupace na Balkáně, které zapříčinily nutnost platit za dovoz plné sovětské ceny místo původních dumpingových. Jako opatrný výraz nesouhlasu se sovětskou balkánskou politikou výrazně propadl export německého zboží do SSSR. Stalin byl sice nervózní z toho, jak rychle skončila válka na západě, protože od ní předpokládal, že dá Rudé armádě dost času k dokončení reforem, ale německým postupem se nenechal zastrašit. V polovině srpna zastavil veškeré sovětské dovozy surovin do Německa, což vedení Třetí říše přivedlo zpět k jednacímu stolu. Na konci léta byly po dalších jednáních upraveny maďarské a rumunské hranice, a přestože se Sověti vzpouzeli německé okupaci rumunských ropných polí, vztahy se pomalu vrátily k normálu.

Bod zlomu: Osa

Dne 27. září 1940 byl v Berlíně podepsán Tripartitní pakt Německa, Itálie a Japonska, který později vešel ve známost jako Osa. Již v době jeho příprav němečtí vyjednavači navrhovali do něj přizvat i Sovětský svaz a Molotova pro jistotu informovali o tom, že pakt není v žádném případě namířen proti Sovětskému svazu, ale že je obranou proti americkým „válečným štváčům“. Sověti však již o smlouvě věděli od své špionážní sítě v Japonsku.

V průběhu léta, s tím jak vrcholila letecká Bitva o Británii, Hitler již otevřeně váhal mezi možností nabídnout Stalinovi smlouvu, která by mu zaručovala přístup k západním přístavům v Černém moři a zahájením příprav na útok na Sovětský svaz. Šuškanda, která se v tomto směru nesla kuloáry ministerstva zahraničí, aktivizovala skupinu kolem německého velvyslance v Moskvě Friedricha von der Schulenburga, který Hitlera a jeho suitu od útoku na východ otevřeně zrazoval. Ve svých kabelogramech do Berlína naznačoval, že už ani Sověti si nejsou budoucími německými záměry jisti a že by bylo možné upevnit spojenectví se Sovětským svazem, pokud by Stalin dostal volnou ruku v Turecku a Íránu.

Vznikl dokonce psaný dokument, ve kterém Schulenburg, vojenský atašé Ernst Köstring a další varovali před okupací západních částí Sovětského svazu. Podle nich by obsazení Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí nepřinesly Německu nic jiného než další ekonomické mlýnské kolo na krku. Státní tajemník Ernst von Weizsäcker, otec budoucího německého prezidenta, dodával, že Sověti jsou v současné fázi vývoje sovětského státu pro Německo zcela neškodní.

Stalin, stále nervóznější z prozatím nedokončené reorganizace Rudé armády a zvěstí o německých plánech útoku na Sovětský svaz, požádal Němce o možnost projednat budoucí vztahy obou zemí přímo s Hitlerem prostřednictvím ministra zahraničí Molotova. V Ribbentropem zprostředkované odpovědi stálo: „Podle Vůdcova názoru … je historickým posláním čtyř mocností - Sovětského svazu, Itálie, Japonska a Německa vést dlouhodobou společnou politiku“. Kvůli laxnosti diplomatického sboru v Moskvě se odpověď ke Stalinovi dostala až se zpožděním, a proto o nové iniciativě již stačily napsat noviny, což vrcholně rozezlilo Ribbentropa, protože zprávy z diplomatických depeší vypadaly jako schválně pozdržené. Stalin byl však přesto postojem Němců viditelně potěšen, což mělo vliv i na další kolo jednání o ekonomické spolupráci, která mezi Sověty a Němci probíhala v Moskvě.

Němečtí diplomaté z neformální protiválečné fronty doufali, že vzrůstající Hitlerovy antipatie k jednáním s bolševickým režimem budou schopni překonat příslibem ekonomických výhod, které spolupráce obou diktatur skýtala. Potvrzují to i zápisky Franze Haldera, náčelníka generálního štábu wehrmachtu, který si po jednání s Hitlerem 1. listopadu poznamenal: „Vůdce věří, že může přivést Rusko do protibritské fronty.“

Již v té době však upozorňoval ministr zahraničí Ribbentrop, že lakmusovým papírkem budoucího vývoje bude otázka Balkánu, na kterém mají zájem jak Německo, tak Sovětský svaz. Hitler v soukromém rozhovoru Mussolinimu popsal, že on sám je skeptický, protože si myslí, že Stalin má až obsesivní zájem na prostoru kolem Dunaje a zejména na přístupu do Bulharska.

Molotovova návštěva v Berlíně

Na dlouho očekávanou historickou návštěvu Německa dorazil sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov 12. listopadu 1940. Vlak, který ministr osobně kousek po kousku prohledal kvůli odposlechům, dorazil do Berlína v 11:05 hodin. Prvním špatným znamením pro sovětskou delegaci byla absence hlavního zastánce spolupráce obou států von Schulenburga. Všude nicméně visely sovětské vlajky, hudba zahrála Internacionálu a nálada byla slavnostní. Po krátkém odpočinku byly rozhovory zahájeny v hotelu Schloss Bellevue. Němci do nich šli s tím, že Anglie je poražena a je pouze otázkou času, než to uzná i sám Churchill.

Ribbentrop pak znovu vyzval sovětskou delegaci, aby se vyjádřila k navrženým sférám vlivu. Podle něj Hitler předpokládá, že všechny čtyři země paktu (Německo, Itálie, Japonsko, Sovětský svaz) budou mít zájem expandovat přirozeně „v jižním směru“, tedy k moři. Když se Molotov zeptal, které moře má v případě Sovětského svazu namysli, Ribbentrop upřesnil: „V déledobém horizontu předpokládáme pro Rusko nejvýhodnější přístupy ve směru k Perskému zálivu a Arabskému moři.“

Odpoledne přijal ministra Molotova v budově říšského kancléřství sám Hitler. Mluvil o posledním úderu, který Německo chystá proti Anglii i o nutnosti rozdělit si svět po konečném vítězství. Paradoxně právě toho dne byla na příští rok odložena invaze do Velké Británie, když se Göringově Luftwaffe nepodařilo porazit RAF. V telegramu do Moskvy vyjádřil Molotov příjemné překvapení nad tím, jak byl Hitlerem přijat. Podle jeho zpráv měl Hitler o problematiku společných vztahů živý zájem a vyzařovala z něj snaha dojít se Sověty k mírovému uspořádání vzájemných vztahů. Stalin mu odpověděl, aby nadále tlačil na otázku průlivů, zejména Bosporu, protože ochrana vstupu do Černého moře je pro SSSR zásadní.

Dalšího rána se Molotov s Hitlerem vrátili k otázce Finska. Hitler Sovětům zalhal, když německé jednotky ve Finsku označil za pouhé kolony do okupovaného Norska. Naopak se zajímal o to, zda se Sovětský svaz chystá na pokračování Zimní války a upozornil, že jakkoli uznává, že Finsko je v sovětské sféře vlivu, případné další ozbrojené střety na severské frontě by mu mohly nadělat značné politické potíže. Připomněl také, že Finsko je pro Říši důležitým zdrojem nerostných surovin a dal tak sovětské delegaci jasně najevo, že si Němci nepřejí postup Sovětů z Karelské šíje.

Friedrich Werner von der Schulenburg

Největší obhájce mírové spolupráce Německa se Sovětským svazem, Friedrich Werner von der Schulenburg, poslední německý velvyslanec v Moskvě, byl za svoje zapojení do atentátu na Adolfa Hitlera z léta 1944 popraven 10. listopadu téhož roku po zrychleném soudním řízení. Shodou okolností to bylo téměř na den přesně čtyři roky poté, co na berlínské hlavní nádraží dorazil vlak s Vjačeslavem Molotovem.

Ernst August Köstring

Předválečný německý vojenský atašé v SSSR, Ernst August Köstring, během války několikrát navštívil zajatecké tábory, aby v nich rekrutoval sovětské zajatce pro službu ve prospěch Říše. Prvního září 1942 se stal Hlavním přidělencem Skupiny armád A pro kavkazské otázky. V této funkci organizoval verbování příslušníků utlačovaných kavkazských národů, zejména Gruzínců a Arménů, kteří byli po výcviku v Polsku zařazováni do pravidelných německých jednotek.

Ernst von Weizsäcker

Státní tajemník Ernst von Weizsäcker po bitvě u Stalingradu rezignoval na svůj úřad a stal se německým velvyslancem ve Vatikánu. Po válce byl v rámci Norimberského tribunálu odsouzen na sedm let za zločiny proti lidskosti, které spočívaly v jeho spolupráci při deportacích francouzských židů do Osvětimi. Ještě v roce 1949 mu byl trest zmírněn na pět let, přičemž propuštěn byl už po třech letech a třech měsících.

Weizsäckerův syn Richard, který mu jako student práv dělal během Norimberského tribunálu asistenta, se stal v roce 1981 západoberlínským primátorem a o tři roky později prezidentem Německé spolkové republiky. V úřadu napomáhal znovusjednocení Německa.

Vjačeslav Michajlovič Molotov

Vjačeslav Michajlovič Molotov zůstal sovětským ministrem zahraničí až do roku 1949 a znovu po Stalinově smrti v letech 1953 – 1956. Po ideovém rozchodu s Nikitou Chruščovem byl rehabilitován během vlád Leonida Brežněva a Konstantina Černěnka. Zemřel v roce 1986 a až do své smrti obhajoval Stalinovu politiku.

V následujících jednáních se Molotov znovu vrátil k otázce Bosporu, která byla pro Sověty primární. Žádal, aby měl Sovětský svaz k Bulharsku stejný přístup, jaký má Německo a Itálie k Rumunsku. Na to Hitler opáčil, že Sověti svévolně rozšířili okupované území Rumunska o Bukovinu, která nebyla součástí dohod a že byla již dříve mezi oběma stranami učiněna ústní dohoda o tom, že bývalá teritoria Rakouska-Uherska budou náležet do německé sféry vlivu. Stalin, velmi pečlivě sledující všechna jednání, poté nařídil Molotovovi připomenout okolnosti Krymské války, které činí z ochrany Bosporu pro Sovětský svaz nejvyšší prioritu.

Protože jednání spěla díky Bosporu do slepé uličky, Hitler obrátil jejich tón směrem k dlouhodobým cílům celého spojeneckého uskupení: „Po dobytí Anglie se stane z Britského impéria gigantická bezvládná plocha o čtyřiceti milionech čtverečních kilometrů, ve které bude pro Rusko přístup k nezamrzajícímu a skutečně otevřenému oceánu. … Všechny země, které by mohly mít na tomto prostoru zájem, by měly zanechat všech svárů a soustředit se výhradně na dělení Britského impéria.“

Kvůli bombardování RAF pokračovala jednání v protileteckém krytu ve formátu Ribbentrop – Molotov. Sovětský ministr zahraničí ještě předtím stačil do Moskvy odeslat telegram, ve kterém vyjádřil přesvědčení, že Hitler má upřímný zájem na uzavření smluv, které by respektovaly sféry vlivu Sovětského svazu, nicméně očekávaných dohod ještě dosaženo nebylo, protože otázky Turecka a Balkánu nebyly zatím na pořadu.

Hitlerův ministr navrhl několik postupných kroků k dohodě, v rámci kterých měl Molotov projednat otázky z Berlína se Stalinem, zatímco Ribbentrop je otevře na jednáních s Japonskem. Německo, Itálie a SSSR měly také zahájit tlak na Turecko směrem k odsouhlasení sovětských požadavků na Bosporu. Vše mělo každopádně směřovat k písemné dohodě, jejímž konečným cílem mělo být připojení Sovětského svazu k Paktu tří.

Písemná smlouva obsahovala dvě části, přičemž pouze první z nich byla veřejná. Smlouva měla mít platnost deset let a obsahovala závazek k respektování přirozených sfér vlivu všech ostatních signatářů. Německo, Itálie a Japonsko se v ní explicitně zavazovaly k zachování nedotknutelnosti sovětských hranic. Druhá, tajná část, obsahovala závazek nevstupovat do aliancí namířených proti kterémukoli ze signatářů a zároveň příslib spolupráce v ekonomické oblasti. Byly v ní také vyjmenovány sféry vlivu jednotlivých států: Německo si nárokovalo střední Afriku, Itálie severní a severovýchodní Afriku a Japonsko jihovýchodní Asii. Sovětská vlivová zóna měla zahrnovat „oblasti přímo na jih od území Sovětského svazu směrem k Indickému oceánu“. Druhý tajný protokol ukládal Německu, Itálii a Sovětskému svazu „osvobodit“ Turecko od závazků vůči Velké Británii.

Molotov po pročtení návrhu konstatoval, že Sovětský svaz má v Evropě několik zájmových oblastí, že jej zajímá osud Turecka a Bulharska, ale kromě nich také otázka Maďarska, Rumunska, Jugoslávie a Řecka. Za další se Sověti zajímali o otázku neutrality Švédska a průchodu Baltským mořem. Sám ministr si nakonec neodpustil sarkastickou poznámku, proč jednají v protiletadlovém krytu, když podle německých vyjednavačů je Anglie na kolenou.

Zřejmě by si ji odpustil, kdyby věděl, že před několika hodinami krátce po jednání s ním podepsal Hitler Směrnici č. 18, která německé jednotky zavazovala pokračovat v přípravách války na východě a to „bez ohledu na výsledky probíhajících jednání“.

Sověti jednají na vlastní pěst

Přestože Hitler ještě stále zcela nezavrhl možnost, že by spolupráce se Sovětským svazem mohla být mírová, dal svým spolupracovníkům jasně najevo, že Balkánu se ve prospěch Rusů vzdát nehodlá. Berlínští zastánci kooperace s Kremlem tak začali být tlačeni do politické defenzivy. Dne 14. listopadu Ernst Köstring, německý vojenský atašé v Moskvě, prohlásil: „Molotovova cesta do Berlína je pro mě potvrzením názoru, který prosazuji dlouhodobě, že Sovětský svaz si přeje mír, protože pro něj konflikt s Německem nepřináší žádné výhody. Rozhodujícím faktorem je přitom demonstrovaná síla naší armády.“

Zostřující se situace si byli vědomi i Sověti, proto se pokusili rychle jednat v otázce Bulharska (resp. Bosporu) Němcům za zády. Ihned po Molotovově příjezdu si předvolali bulharského velvyslance v Moskvě a snažili se jej přimět k podpisu jednostranných dohod o spolupráci ještě předtím, než Sovětský svaz přistoupí k Ose. Použili přitom pohrůžku německou snahou udělat z Bulharska loutkový stát. Nečekali, že budou ze strany Bulharů striktně odmítnuti a co hůř, že bulharská vláda předá sovětské nóty Němcům. Vztahy obou velmocí dostaly novou dynamiku.

Publikovaná pravda

Když na začátku studené války Spojené státy publikovaly archivní materiály o jednáních Sovětů s Němci na začátku 40. let, vydalo sovětské ministerstvo zahraničí v odpovědi knihu Falzifikátoři dějin. V ní sám Stalin popisoval jednání s Hitlerem jen jako zkoušku, kam až se mu podaří zajít s tím, že Němci nabízené rozdělení sfér vlivu odmítl.

Tato verze výkladu předválečných jednání mezi oběma diktaturami přetrvala v oficiálních sovětských kanálech bezmála až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Hitler, konfrontován s informacemi, které mu Bulhaři poskytli, stále věřil, že může Stalina odvrátit od jeho cílů na Balkáně, pokud se Bulharsko urychleně připojí k Paktu tří. Vypočítával mu přitom očekávané hrůzy sovětské okupace.

Sověti však mezitím znovu překvapili, když během neohlášené návštěvy v Sofii 25. listopadu bulharského premiéra Bogdana Filova vyzvali k souhlasu s případným průjezdem Rudé armády bulharským územím, za který budou souhlasit se vstupem Bulharska do Osy. Koneckonců, jak nakonec dodali, k Ose se zřejmě zanedlouho připojí i sám Sovětský svaz. Šokovaný bulharský premiér požádal o čas na rozmyšlenou a sovětští vyjednavači v té chvíli nazdali, že Bulharsko je již pevně politicky svázáno s Německem.

Sovětský protinávrh jako předehra k válce

Poté, co si Stalin prostudoval návrh smlouvy o přistoupení Sovětského svazu k Paktu tří, který byl dojednán v Berlíně, nechal Molotova obratem vypracovat protinávrh, který měl jednotlivé body rozepisovat do větších detailů, přirozeně s důrazem na zájmy Kremlu. Sovětská vláda se i vzhledem k událostem na Balkáně domnívala, že Němci se nebudou cítit obecnými frázemi berlínského návrhu vázáni a že zejména otázky Turecka a Bulharska si zaslouží přesnější formulace. Pětadvacátého listopadu, ve stejný den, kdy nabídli spolupráci Bulharům, tak Sověti Ribbentropovi poslali protinávrh. Začínal větou: „Sovětská vláda je připravena přijmout návrh Smlouvy čtyř mocností o politické a ekonomické spolupráci“. Místo dvou tajných protokolů jich však Stalin navrhoval pět.

  1. Německé jednotky opustí Finsko, přičemž Sovětský svaz bude garantovat další finské dodávky niklu a dřeva a zároveň se zaváže udržovat s Finskem mír.
  2. Sovětský svaz s Bulharskem v příštích měsících podepíše smlouvu o vzájemné spolupráci, která bude zahrnovat i vybudování sovětských vojenských základen na bulharském území.
  3. Centrem sovětské sféry vlivu budou oblasti na jih od Baku a Batumi (tedy Irák a Írán).
  4. Japonsko se zřekne práv těžit ropu a uhlí na severním Sachalinu výměnou za odpovídající náhrady.
  5. Členové Paktu potvrzují, že sovětsko-bulharská smlouva o spolupráci je politicky nezbytná.

Dvojí zmínění otázky Bulharska dávalo jasně najevo, že Sovětům jde nadále zejména o udržení přístupu k Bosporskému průlivu a západní přístavy v Černém moři. A protože si byl Stalin vědom, že otázka přítomnosti Rudé armády na Balkáně je pro Hitlera velice ožehavá, připojil k návrhu ještě řadu výhodných hospodářských návrhů, například zvýšení dodávek sovětského obilí do Říše o 40 % nebo rozsáhlé kompenzace za majetky, o které přišli etničtí Němci během sovětské okupace Pobaltí a Rumunska.

Umírněné berlínské diplomatické kruhy hodnotily sovětské návrhy jako vynikající základ budoucí spolupráce, Hitler však již byl rozhodnutý je nepřijmout a místo toho plánoval těsnější spolupráci Osy s Bulharskem. Podle Hitlera žádal Stalin, toliko „chladnokrevný vyděrač“, od Německa víc a víc a proto se mělo stát prvořadým cílem srazit Sovětský svaz co nejdříve na kolena vojensky. Německá diplomacie už tak na sovětské návrhy nikdy neodpověděla.

Dokončené plány pro možnou invazi do Sovětského svazu obdržel Adolf Hitler od svých plánovačů 5. prosince a bez váhání je schválil. O třináct dní později podepsal nechvalně známou Směrnici č. 21, která německému vrchnímu velení ukládala připravit wehrmacht k rozdrcení Sovětského svazu v krátké kampani.

Opona se zatahuje

Dlouhé diplomatické ticho přimělo o blížící se válce přemýšlet i Stalina. Na poradě generálního štábu citoval z Mein Kampf části, ve kterých Hitler popisuje nutnost dobýt pro Německo území na východě. Sovětský generální štáb předpokládal, že Rudá armáda bude na plnohodnotnou válku s Německem připravena nejdříve za čtyři roky. Stalin však žádal, přestože se sovětská diplomacie měla pokusit pozdržet německý útok alespoň o dva roky, aby byli sovětští generálové připraveni odrazit ofenzivu ze západu „od této chvíle kdykoli“.

O autorovi:

Jiří Vojáček je vojenský publicista zaměřující se zejména na válečnou i soudobou obrněnou techniku. O vojenství, historii a politice píše do časopisů ATM, Válka REVUE, Zbraně, II. světová a několika dalších.

Několik přelomových týdnů, během kterých se situace mezi Německem a Sovětským svazem otočila o 180 stupňů, paradoxně završila poslední ekonomická smlouva, podepsaná v Moskvě 17. ledna 1941, která rozšiřovala obdobnou úmluvu z předchozího roku. Molotov znovu využil příležitosti, aby vyjádřil údiv nad tím, že německá diplomacie stále neodpověděla na sovětský návrh o přistoupení Sovětského svazu k Ose z 25. listopadu, nicméně ani tentokrát se žádné reakce nedočkal.

Prvního března se novým členem Osy stalo oficiálně Bulharsko a i Sovětům už bylo jasné, že jednání jsou u konce. Do zahájení Operace Barbarossa zbývalo pouhých patnáct týdnů.

Zdroje:

  • Geoffrey Roberts: Stalin's Wars: From World War to Cold War, 1939–1953 (2006)
  • Edward Ericson: Feedingthe German Eagle: Soviet Economic Aid to Nazi Germany, 1933–1941 (1999)
  • Roman Brackman: The Secret File of Joseph Stalin: A Hidden Life (2001)
  • Richard Overy: Whythe Allies Won (1998)
  • Adolf Hitler: Mein Kampf (1925)
Autor:
 

Nejčtenější

Třímachový zabiják letadlových lodí Suchoj T-4 byl velkým žroutem rublů

Suchoj T-4

Historie letectví se pozoruhodnými stroji jenom hemží. Jedním takovým byl i sovětský bombardér Suchoj T-4. Vznikl pouze...

Poslední vrtulník. Začíná předehra zcela zapomenuté letecké tragédie

Reklama NYA zvoucí k cestování v proudové době

Byla to budova, kterou by někteří obyvatelé New Yorku nejraději hned po dokončení nechali zdemolovat. Místní bar s...

Osudový omyl. První a poslední přistání proudového letadla v Olomouci

MiG-21F trupového čísla 0618 s nímž v Olomouci tragicky havaroval kadet Omran...

Bylo mu 23 let, když se u Přerova učil létat na vysoce výkonném letounu Mig-21F. Podcenil však zadání úkolu a při...

Aktualizujte si WhatsApp. Kvůli chybě vás mohli útočníci odposlouchávat

Aplikace WhatsApp (ilustrační obrázek)

Nový trik využívající chybu v komunikační aplikaci WhatsApp umožnil na základě zmeškaného hovoru nainstalovat do...

Statisíce posluchačů přišly o svá internetová rádia, náprava je pomalá

DAB rádio Pure Oasis Flow

Mnoha posluchačům internetových rádií zmizely předvolené stanice i jimi přidané streamy. Největší výrobce čipů pro...

Další z rubriky

USA budují Vesmírné síly. Evropa ani Rusko nemají potřebné technologie

Nejsilnější raketou současnosti je Falcon Heavy od společností SpaceX. Motory...

K zahájení budování samostatných Vesmírných sil Spojených států zbývá už pouze jeden legislativní krůček. Základní...

Kapličku smetla exploze, která se měla odehrát o padesát kilometrů jinde

P-47 Thunderbolt útočí.

Celá dvě staletí stála jižně od Červeného Poříčí, u výpadovky z Plzně do Klatov, kaplička. Ve středu to bylo 74 let, co...

Ruská létající automatická brokovnice bude sestřelovat jiné malé drony

Ruský dron s fixovanou automatickou brokovnicí

Malý dron osazený automatickou brokovnicí Vepr 12 otestovali studenti z letecké konstrukční kanceláře moskevského...

Najdete na iDNES.cz