Na dětmi oplývající rodinu Stanovských, žijící toho času v Moravské Ostravě, se 27. března 1896 snesla její jedenáctá a zároveň poslední radostná událost. Chlapec dostal jméno Vilém a rostl jako z vody. Mimo jiné i zdravé konkurenční prostředí v takovém houfu a zároveň nezbytná kooperace jeho členů pro zajištění přežití v divokém černouhelném kraji připravovaly rostoucího Viléma na role budoucí.
První zlomové rozhodnutí učinil ve svých šestnácti letech, kdy se po vyučení na truhláře v tátově dílně rozhodl odejít na vandr do Francie. Dnes si pod pojmem vandr představíme spíše takové nezávazné toulání, v původním významu to však představovalo užitečné sbírání pracovních zkušeností. K tomuto Vilémovu nápadu přispěl i nedávný skon maminky, ale tenkrát to nebylo nic výjimečného, takže by se pravděpodobně na dalekou cestu vydal i tak, byť třeba o rok dva později.
Místem jeho dočasného působiště se stala Paříž, kde již samozřejmě působila hromada jeho sourodáků. Když v noci na 26. července 1914 spustilo Rakousko-Uhersko částečnou mobilizaci svých osmi armádních sborů z celkových šestnácti, rozlétla se ráno tato zpráva po celé Evropě.
Demonstrace Čechů v Paříži 26.7.1914, vpředu s holí Vilém Stanovský
A tak se stejného dne řada našich krajanů působících v Paříži vydala do ulic tohoto tehdy svůdného města nad Seinou demonstrovat proti rakouskouherským aktivitám směřujícím evidentně k válce.
Zpívali při tom Kde domov můj, pak přidali Marseillaisu. Ta česká národní hymna nechala přihlížející v klidu, ostatně hledání domova a navíc v nesrozumitelném jazyce ještě není důvod k panice, ta druhá píseň je však voláním do boje a to už mohlo u Francouzů vyvolávat jisté obavy.
Demonstranti došli k rakousko-uherskému velvyslanectví, kde akce vyvrcholila vyvoláváním různých hesel, včetně obligátního „Pryč s Rakouskem!“, a demonstrativním zapálením vlajky mocnářství. O demonstraci psal pařížský tisk, na fotografii demonstrantů zveřejněné ve známém deníku Excelsior je zvěčněn i osmnáctiletý Vilém Stanovský.
O dva dny později, 28. července 1914, vyhlásil císař pán válku Srbsku a pak to šlo v následujících dnech ráz na ráz: Německo Rusku, Německo Francii, Velká Británie Německu, Rakousko-Uhersko Rusku, Čermá Hora Rakousku-Uhersku, Francie Rakousku-Uhersku a Velká Británie Rakousku-Uhersku. V dalších týdnech a letech se připojovali noví účastníci včetně Spojených států v dubnu 1917.
V zákopech Velké války
Do války dobrovolně vstoupili na straně dohodových mocností i horliví čeští demonstranti z Paříže včetně Viléma Stanovského. Z těchto našich antagonistů rakousko-uherského mocnářství, ke kterým se hlásili další a další i z jiných míst Francie, byla na konci srpna 1914 sestavena jedna rota při francouzské Cizinecké legii (naše rota patřila do sestavy praporu C u 2. pluku právě sestavené a následně v průběhu bojů proslavené tzv. Marocké divize). Rota Nazdar, jak si ji její příslušníci pojmenovali, se stala v podstatě první českou, resp. československou vojenskou jednotkou v historii zatím neexistujícího státu. Vilém Stanovský byl u roty Nazdar příslušníkem 9. družstva 3. čety.
Během slavného heroického boje roty Nazdar 9. května 1915 u Arrasu utržil Stanovský zranění. Ten den z 250 příslušníků této jednotky jich 42 padlo a 133 bylo zraněno. Tím přestala rota Nazdar jako celek existovat.
Vilém Stanovský
Po bitvě u Arrasu měli Češi alespoň jednu četu, další naši vojáci byli rozřazeni k jiným podřízeným jednotkám 2. pluku Marocké divize. Ale ani ta „česká“ četa do konce války nevydržela, zanikla kvůli nedostatečnému naplnění mužstvem po ztrátách v bojích u Belloy-en-Santerre v červenci 1916.
Vraťme se však po časové ose zpět do doby po Arrasu, Stanovský se po tříměsíčním léčení zranění v nemocnici v Lamballe ocitl v depu svého pluku v Lyonu, kde se shromažďovali ze zranění úspěšně vyléčení vojáci před návratem na frontu. V ten čas zavítal do Lyonu Milan Rastislav Štefánik s nabídkou leteckého výcviku ve francouzské režii a následného uplatnění v jím vysněné eskadrile s personálem z řad Čechů a Slováků, která ovšem nikdy nevznikla.
Stanovský dlouho neváhal a žádost k nástupu do letecké školy podepsal. Nebyl jediný. Mnozí ze špinavých zákopů vzhlíželi vzhůru k letcům, a i když zdání někdy klame, tak ten způsob boje přeneseného blíže k oblakům se jim zdál takový čistší. Jenže váhali samotní Francouzi, toho roku přijali do pilotního výcviku pouze čtyři Čechy. Stanovského to štěstí minulo, a tak zamířil opět k pěchotě.
Čekaly ho nekonečné pozemní boje, alespoň heslovitě ty nejtěžší: druhá bitva v Champagne, bitva na Sommě, třetí bitva v Champagne a bitva u Verdunu. Po dlouhém a strastiplném angažmá v pozemním pekle mu v listopadu 1917 po dalších žádostech o letecký výcvik, kterými bombardoval Francouze, konečně přišel rozkaz k nástupu do letecké školy.
Hurá do oblak
Letecký výcvik byl důkladný a časově rozvrstvený do několika škol, kde se adepti postupně připravovali na budoucí zařazení k příslušnému druhu letadla. Stanovský zvolil dráhu stíhače, což obnášelo nejnáročnější výcvik s nejvyšším podílem odstoupivších, ať už se ti nešťastníci přímo zabili při havárii, nebo v tom diametrálně lepším případě se nechali včas přeřadit například ke dvoumístným pozorovacím strojům.
Poslední válečné léto již bylo za svým zenitem, když 10. srpna 1918 nastoupil Stanovský ke stíhací eskadrile SPA 158. Tam bojově létal na rychlém a relativně bytelném dvouplošníku SPAD S.VII, který ovšem na druhou stranu trochu zaostával v obratnosti za nieuporty, na nichž Stanovský prováděl zmiňovaný výcvik stíhače. Zde stojí za zmínku tehdejší značení francouzských leteckých eskadril, kdy se písmenný kód odvíjel od typu letadel v jejich výzbroji. Například SPA 158 se při založení jmenovala N 158 a následně ještě MS 158, před spady (a také před Stanovským) se v její výzbroji vystřídaly stroje Nieuport 17 a Morane-Saulnier AI.
Vilém Stanovský jako příslušník francouzského letectva se svou stíhačkou SPAD S.VII ke konci Velké války
Když už jsme u toho přejmenovávání, tak jméno si na doporučení velitele eskadrily změnil i Stanovský. Byla to prevence pro případ nouzového přistání za frontou a následného pádu do zajetí, kde by si to jako Čech šeredně odskákal. U SPA 158 tak létal jako René Renaud, na toto jméno dostal i nový pilotní průkaz.
Bojové mise střídaly jedna druhou, kontraindikaci představovalo pouze nepříznivé počasí. Francouzi se snažili překvapit Němce a Němci se snažili překvapit Francouze. Do přímého střetu s vyrovnanými šancemi se tehdy nikomu moc nechtělo, jak to později popisoval Stanovský.
Eskadrila SPA 158 však neplnila pouze úkoly stíhací, někdy útočila kulometnou palbou na Němce na zemi a ke konci války na ně shazovala letáky, aby toho už nechali, že už to mají prohrané.
A pak se to stalo. Tři dny před podepsáním příměří, 8. listopadu 1918, byl nečekaně napaden tříčlenný roj spadů od SPA 158 smečkou Fokkerů D.VII. Během „psího souboje“ byl Stanovského spad zasažen. Raněnému stíhači se podařilo padající letoun vyrovnat a nouzově přistát v dřevité vegetaci, tedy spíše havarovat, přičemž utržil ještě sekundární zranění.
Zatímco jiní Češi se po válce vraceli domů, do nové vlasti, tak Stanovský ležel ve francouzské nemocnici a později ještě musel rehabilitovat. Poraněná páteř není zlomený palec a jeho poslední letecký souboj mu připomínala celý následující život. Z létání ho to však nevyřadilo, což byl dobrý vklad pro právě vznikající Československé letectvo.
O tom, jaký význam měl Stanovský pro československé vojenské letectvo a obecně pro československé letectví, se dočtete ve druhém dílu: Komunistický žalář byl pro Stanovského těžší zkouškou než Dachau.
