Julius Arigi se narodil v malebném městě Děčíně dne 3. října 1895 do rodiny řadového úředníka na nižším postu. Jeho prapředci sem přišli snad v 17. století z Jižního Tyrolska spolu s Thun-Hohensteiny, kteří si pořizovali rozsáhlá panství na severozápadě Čech a něco menšího i v dnešním Pardubickém kraji.
V Děčíně se chlapec však příliš neohřál, dětství prožil v Mariánských Lázních, které se staly jedním z jeho domovů nejmilejších. Vyučil se jednak elektromechanikem, a některé zdroje uvádějí, že i číšníkem. Zároveň zahořel touhou stát se letcem.
Julius Arigi se narodil v malebném městě Děčíně, ...
... ale dětství prožil v Mariánských Lázních.
Ve věku sedmnácti let se tedy vydal do Vídně, aby se mohl dobrovolně přihlásit k vojenské letecké službě. Tu zahájil po výcviku u pevnostního dělostřelectva jako pozorovatel v upoutaném balonu.
Jenže role statisty drženého na špagátu nedokázala jeho ambice saturovat v plné výši. Protože měl už praxi v přihlašování, nečinilo mu potíže přihlásit se k leteckému výcviku na strojích těžších vzduchu.
Přichází Velká válka
A záhy přišel osudný 28. červen 1914. Když Rakušané zjistili, že byl v Sarajevu místo Nývlta zastřelen srbským separatistou skutečný následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand d’Este, vyhlásili do měsíce a do dne Srbsku válku. A potom to šlo s těmi navazováními válečných stavů mezi jednotlivými zeměmi dvou antagonistických spolků - Dohodou a ústředními mocnostmi - ráz na ráz, čímž vznikla první válka světová.
Arigi se stal polním pilotem a v listopadu byl zařazen k jednotce Flik 6 (Flik = Flieger Kompanie), operující v oblasti Kotoru nad černohorskou frontou. Zde létal na dvoumístných pozorovacích dvouplošnících Lohner. Sice si je nemohl vynachválit, především jejich schopnost operovat v horských oblastech, ale jednou to přijít muselo – letecká technika v dřevních dobách neměla k poruchám daleko.
Prvního říjnového dne druhého roku války vysadil Arigimu letounu motor. Ke vší smůle se tak stalo na nesprávné straně fronty ve vzdálenosti neumožňující doklouzání ke svým. Následovalo nouzové přistání, a než si černohorští vojáci přišli rakouské letce vyzvednout do zajetí, podařilo se těmto letoun zničit.
V zajetí musel Arigi pracovat jako automechanik. Situaci se mu podařilo využít a v lednu do jednoho auta naložil pět dalších kolegů-zajatců a za divoké honičky se jim podařilo uprchnout na rakouskou stranu fronty. Nebyl to však automobil ledajaký, jednalo se o luxusní limuzínu značky FIAT samotného černohorského krále Nikoly I. Toho to tak rozčílilo, že kdyby nevyhlásil Rakousku válku už 7. srpna 1914, tak to snad udělá teď. Arigi se vrátil ke své jednotce a dvě hodiny po nástupu už letěl do akce.
Esem během jediného dne
Později se fronta posunula více k jihu, Flik 6 našel nový dočasný domov na letišti v dnešním Skodaru na severu Albánie. Soupeřem mu byly italské jednotky operující také z letišť v Albánii. Když se 22. srpna 1916 blížilo k Rakušany obsazenému přístavu Drač šest bombardérů Farman, rozhodl se proti nim Arigi odstartovat.
A zde je třeba malé vysvětlení. Ve dvoumístném stroji musel podle rakouských předpisů sedět alespoň jeden důstojník, který by osádce velel. Arigi důstojníkem nebyl, o to větším elánem pro akci oplýval. Velitel fliku Arigimu řekl, že nemá k dispozici volného důstojníka, který by s ním na místě pozorovatele a potažmo operátora pohyblivého kulometu letěl. Asi strach měl velké oči.
Julius Arigi
Arigi nedbaje předpisů a služebních náležitostí se rychle domluvil s jiným poddůstojníkem Johannem Lasim, potom oba naskočili do ozbrojeného pozorovacího dvouplošníku Hansa-Brandenburg C.I a vzlétli k nebesům vstříc šestici italských farmanů se sebevědomými osádkami.
A pak se stalo, co neočekávala ani jedna strana. Dva hrdinové císaře pána v jednom pozorovacím stroji sestřelili pět ze šesti italských letounů, z toho dva se zřítily a třem se povedlo nouzově přistát. Protože Rakušané v případě sestřelu dosaženého na dvoumístném stroji ho připočítávali do osobního konta oběma členům vítězné osádky, získal Arigi toho dne svých prvních pět potvrzených sestřelů. Jako pilot pozorovacího letounu se tak stal rázem stíhacím esem.
Nevídanému úspěchu se dostalo rozpačité reakce z vrchního velitelství rakousko-uherského letectva z Vídně, kde se zajímali, proč se akce neúčastnil žádný z důstojníků. Protože rozmazávání neúčasti papírově nejlepších z nejlepších by bylo do velké míry kontraproduktivní, byl vzat Arigi nakonec na milost a za odměnu ho koncem roku převeleli na o poznání exponovanější frontu italskou ke stíhací jednotce Fluggeschwader 1. Ostatně mezitím vybojoval u Fliku 6 ještě šestého a sedmého vzdušného vítězství, u vídeňského velení získával na hodnotě.
Další válečná dobrodružství
U Fluggeschwader 1 létal Arigi na jednomístném stíhacím dvouplošníku Hansa-Brandenburg D.I a v dubnu až květnu 1917 dosáhl dalších pěti potvrzených sestřelů, celkem jich tak měl na svém kontě už tucet.
Následovala krátká noční můra v řadách stíhacího Fliku 41J. Tam si ani trochu nesedl s velitelem jednotky Godwinem Brumowským (ten se nakonec stal nejúspěšnějším stíhačem rakousko-uherského letectva se 35 sestřely). Ostatně s Brumovským měl problémy kdekdo, z čehož můžeme implikovat, že chyba byla na jeho straně. Arigi dokonce simuloval zdravotní indispozici, aby se Brumowskému co nejvíce vyhnul. Vše vyvrcholilo, když z marodky utekl. A běžel daleko, až ke své původní jednotce Flik 6, kde se hned vrhl do akce proti nepříteli.
Každý normální smrtelník by asi po takovém svévolném útěku v době války skončil u polního soudu. Ne tak Arigi, jeho hvězda už zářila s vysokou intenzitou, a tak se to odbylo pouhou důtkou.
Julius Arigi v kokpitu stíhačky Albatros D. III u jednotky Flik 55J
Další angažmá měl nařízeno u nově sestaveného stíhacího Fliku 55J. To bylo snad jeho nejlepší období ve Velké válce, lze-li to takto vůbec klasifikovat. I on měl velkou zásluhu na tom, že tato jednotka se stala elitní a dostala přezdívku Kaiserstaffel, tedy císařova letka. Její výzbroj tvořily Albatrosy D.III a Arigi zde od srpna do prosince 1917 dosáhl svého třináctého až pětadvacátého sestřelu.
Potom se opět objevil u své původní oblíbené jednotky Flik 6, tentokrát pro změnu legálně. Relativně čerstvý císař pán Karel I. poslal Arigimu jako dárek dvě stíhačky Aviatik D.I rozložené v bednách. Radost obdarovanému nezkalila ani skutečnost, že kompletaci stavebnic si vzali za svou mechanici. Ještě sedm sestřelů získal Arigi do konce války na Aviatiku D.I, z toho poslední čtyři po převelení k jednotce Flik 1J.
Celkovým skóre 32 vzdušných vítězství obsadil v této klasifikaci druhé místo v rakousko-uherském letectvu a zároveň se stal nejúspěšnějším pilotem Velké války pocházejícím z českých zemí. Byl také jedním ze dvou císařských vojáků vyznamenaných čtyřmi Velkými zlatými medailemi za statečnost (druhým byl stíhač Kurt Gruber), víc jich nikdo jiný nedostal.
Průkopníkem letecké dopravy v Československu
Po skončení války se Arigi vrátil do Mariánských Lázní a stal se jedním z průkopníků letecké dopravy v nově vzniklém Československu. Kapitál do začátku svého podnikání získal šikovným prodejem Bristolu F.2B Fighter (a jednoho náhradního motoru) československé vojenské správě, když s ním předtím nouzově přistál někde u Loun. Kořistního britského bristola mu daroval hned po skončení války opět císař Karel I.
Arigiho albatros pro předváděcí lety
Za utržené peníze si Arigi v Rakousku zakoupil vyřazeného dvoumístného „branďáka“ a stíhacího albatrosa, oba samozřejmě bez výzbroje. Začínal s vyhlídkovými lety, předváděním akrobacie a simulováním leteckých soubojů, brzy se dopracoval i k nepravidelné letecké dopravě, kterou můžeme označit za aerotaxi. Vše krátce zastřešovala jeho dopravní letecká společnost s příhodným názvem Ikarus, jedna z prvních toho druhu v Československu.
V polovině dvacátých let otevřel ve spolupráci s firmou Aero letecký spoj Praha – Mariánské Lázně. Popravdě tedy spíše Aero ve spolupráci s Arigim, který tam létal jako pilot. Aerovka poskytla tři letouny pro pilota a dva cestující Aero A.22 (upravené původně dvoumístné pozorovací Aero A.12). Spoj se stal hojně využívaným.
Trochu karmy mu určitě srazilo členství v později zakázané Německé národně-socialistické straně dělnické v Československu, kam vstoupil v roce 1928. Zároveň již od první poloviny dvacátých let prováděl špionážní činnost pro Němce a Maďary. To však nebránilo tomu, aby v roce 1931 založil v Mariánských Lázních místní odbočku Masarykovy letecké ligy. Později nabídl služby špiona i naší straně, ta mu však už nevěřila ani nos mezi očima a byl odmítnut.
Když začal mít problémy s leteckým podnikáním, snad trochu i důsledkem těch svých nekalých aktivit, založil místní oblíbené koupaliště Lido. Arigi v tom zkrátka uměl plavat.
V první polovině třicátých let však už začínala být půda pod jeho nohama horká, a tak odešel do Německa a odtud asi po roce do Rakouska. Tam se také činil v oboru letectví, šlo mu to vcelku dobře. Po anšlusu Rakouska ho Němci zatkli, ale po čtyřhodinové vazbě zase propustili a využili jeho schopností v leteckém výcviku nových pilotů Luftwaffe.
Po druhé světové válce Arigi žil a podnikal v rakouském Seewalchenu.
Hlavní zdroje: časopis Historie a vojenství, č. 3/2009 Juraj Červenka: Habsburští orli 2. Mgr. František Kuník – Ceskycestovatel.cz, Praha, 2015
|
