Austrálie, země pokrývající celý kontinent na opačné straně světa, byla a je nucena dlouhodobě řešit problémy vyplývající ze své polohy, především včasnou identifikaci cílů na vzdálených přístupech. Nedávno však dostalo letectvo RAAF (Royal Australian Air Force) vítanou posilu – letouny včasné výstrahy a velení Boeing 737 AEW&C (Airborne Early Warning & Command).
Hlídání přístupů
Problémy s ostrahou vzdálených (především severních) přístupů řešila Austrálie od doby, kdy ruské bombardéry dosáhly mezikontinentálního doletu, zvládly tankování za letu a mohly nést jaderné zbraně. Kvůli radarovému horizontu situaci dlouho neřešily radary umístěné na pobřeží. Paluby lodí RAN (Royal Australian Navy) sice umožňovaly „vyvézt“ radary dál na moře a vytvořit na nejohroženějších přístupech předsunutá stanoviště, ale to byla jen nepatrná změna k lepšímu.
Řešením mohlo být palubní letectvo. Ale po vyřazení poslední letadlové lodě HMAS Melbourne ze stavů RAN bez náhrady byly letecké operace australského námořnictva omezené na operace vrtulníků z palub fregat a výsadkových lodí. Postupné rušení letadlových lodí přinutilo australské ministerstvo obrany řešit situaci v polovině sedmdesátých let OTH radary (Over The Horizon), schopnými vyhledávat cíle za horizontem až do vzdálenosti tří tisíc kilometrů od australského pobřeží.
Pokrytí slepých míst v obraně země pak leželo a leží na bedrech pilotů čtyř perutí F/A-18A/B Hornet a F/A-18E/F Super Hornet, podporovaných pěticí letounů KC-30A, 33. peruti z Amberley, zajišťujících stíhačům tankování ve vzduchu a tím delší vytrvalost. V praxi to pro piloty znamenalo nekonečné hlídkování nad stejně nekonečnými plochami Tichého a Indického oceánu.
Australský E-7A Wedgetail
Postupně se situace v oblasti změnila. Do role „velmocí“ v regionu se pasovaly Indie a Čína, které investovaly obrovské částky do zbrojení. Zoufalá ekonomická situace zbrojních závodů a celé ekonomiky bývalého Sovětského svazu jim umožnila získat jeho nejmodernější technologie. Zbrojní aktivity těchto dvou zemí vedly k rozšíření nákupu zbraní i Malajsii, Indonésii a Vietnam.
Řada zemí nakoupila letouny Suchoj Su-27 a Su-30. Obě „lokální velmoci“ navíc prodloužily jejich dolet pomocí letounů pro doplňování paliva a pro jejich podporu mají k dispozici letouny včasné výstrahy A-50, respektive jejich kopii KJ-2000. Malajsie deklarovala zájem o letouny včasné výstrahy vybavené systémem Erieye. V regionu se také objevily přesné zbraňové systémy s dlouhým doletem například střely s plochou dráhou letu typu Ch-55 (respektive jejich kopie).
