Pátek 27. ledna 2023, svátek má Ingrid
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 27. ledna 2023 Ingrid

Jaderný „drobek“ měl ničit strategické cíle v USA, později letadlové lodě

Velikost řízených střel byla daná požadavky na dolet, tedy množství paliva v nádržích, velikostí bojové hlavice a „miniaturizací“ elektroniky. Vzhledem ke stavu techniky vznikaly v padesátých letech řízené střely, které velikostí odpovídaly běžnému letounu. Jednou z nich byla sovětská Ch-20.
Ch-20M pod trupem Tu-95K

Ch-20M pod trupem Tu-95K | foto: archiv VMF, VVS, OKB Mikojan, OKB Tupolev

Sovětský svaz uskutečnil v roce 1949 svůj první jaderný výbuch. Na začátku padesátých let již běžela výroba jaderných bomb, nicméně jaderné parity se západními protějšky ani zdaleka nedosahoval. Navíc došlo k rychlému rozvoji raket a s tím souvisejícímu zdokonalení protivzdušné obrany. Bylo zřejmé, že doprava jaderné munice ve strategickém měřítku bude stále více v režii letounových střel a jaderné bomby shazované těžkými bombardéry mají odzvoněno.

Změna koncepce

Pokud měly bombardéry přežít, musely být schopné nést řízené střely a odpálit je mimo dosah PVO. Ve vývoji byla nová generace bombardérů reprezentovaná typy Tupolev Tu-20 a Mjasiščev M-4. Požadavek na nesení řízených střely velmi rychle vyřadil ze hry M-4 protože tandemový podvozek a malá světlá výška prakticky vylučovaly podvěšení rozměrnějšího tělesa pod trup. Zůstal Tupolev Tu-20.

Rada ministrů SSSR vydala 11. března 1954 nařízení číslo 412-182 požadující vývoj letecké raketové výzbroje (v pozdější terminologii komplex), pod krycím označením Kometa K-20. Tupolevova OKB-156 měla vyvinout novou verzi bombardéru Tu-20, mezitím zavedeného do výzbroje pod označením Tu-95. Požadovaný nosič řízených střel byl označen Tu-95K.

Vývoj samotné „rakety“ dostala za úkol Mikojanova OKB-155. Sovětské řízené střely byly označované tajemně vypadajícím „latinkovým“ indexem X, ale protože azbuka „iks“ nezná, přepsalo se na Ch, které v azbuce vypadá vizuálně stejně. Nosič byl sice přeznačen na Tu-95K, ale v dokumentaci na vývoj řízené střely a jejího příslušenství zůstala původní „dvacítka“, takže celé značení nakonec neodpovídá běžně zavedené praxi, kdy komplex, nosič i řízená střela mají stejná čísla (např. K-22/Tu-22/Ch-22).

Vývojem prošla i terminologie kolem Komety. Zpočátku se mluvilo o raketě. Když se ukázalo, že k dosažení požadovaného doletu bude vhodnější proudový motor, začal se používat termín letounová střela (samoljot–snarjad). Nakonec se terminologie ustálila na řízené střele, ale u útvarů se běžně používal kratší termín raketa, přestože Ch-20 měla proudový motor.

Vývoj K-20 začal výběrem koncepce. Limitní byla velikost jaderné hlavice, vážící 4 tuny. Bylo zřejmé, že Kometa dosáhne rozměrů stíhacího letounu a při požadovaném doletu bude nejvhodnějším pohonem proudový motor. Pro dosažení předpokládané rychlosti mach 2 musel mít tah 60 až 70 kN. Volba padla na nejnovější AL-7F, který právě prošel zkouškami na pokusném letounu I-7U.

Při návrhu koncepce Ch-20 vycházeli Mikojanovi konstruktéři ze svých nejnovějších poznatků, získaných právě na I-7U. Vnější podoba vedla k domněnce, že první Ch-20 vznikly jeho úpravou. Pravda je taková, že jediný prototyp I-7U létal až do února 1958. V té době již existovaly prototypy Ch-20, takže tato teorie je ničím nepodložená spekulace.

Využití zkušeností

Konstruktéři použili šípové křídlo s nadzvukovým profilem a šípovitostí 55°. Vzhledem k tomu, že profil letu Ch-20 byl jednorežimový (odpadl vzlet a přistání na malých rychlostech), bylo možné zmenšit plochu křídla, vypustit vztlakové klapky i brzdicí štíty. Díky menším provozním násobkům (nepočítalo se s prudkým manévrováním) nemusela mít křídla takovou pevnost, takže mohla být lehčí a stačila poloviční výchylka řídících ploch, což zmenšilo namáhání závěsů. Svislá ocasní plocha se musela posunout dopředu, protože jinak by zasahovala do trupových nádrží mateřského bombardéru.

Řez řízenou střelou Ch-20

Z I-7U použili konstruktéři nadzvukové vstupní ústrojí s centrálním kuželem. Z dnešního hlediska nebylo nejvhodnější. Vstupní kanál ubírat v trupu místo pro nádrže a elektroniku a měl velké ztráty. Na druhou stranu měl malý průřez, což bylo při malém tahu tehdejších motorů výhodné a především byl vyzkoušený, čímž se minimalizovala rizika vývoje.

Návrhem vhodného naváděcího systému se zabývala konstrukční kancelář KB-1 (Konstruktorskoje Bjuro) ministerstva středního průmyslu, pod vedením V. M. Šabanova. Nejprve je třeba uvést na pravou míru zažitou představu o tom, že primárním cílem jaderných úderů byla města. Hlavní cíle dálkového letectva představovaly energetické a průmyslové komplexy, operativní a strategické zálohy, prostředky jaderného napadení nepřítele, včetně leteckých a raketových základen a klíčové dopravní uzly (přístavy, vlaková shromaždiště). Tedy plošně výrazně menší cíle s předem známou dislokací.

Klasické povelové řízení na radiových vlnách bylo vyhodnoceno jako nevhodné, protože s rostoucí vzdáleností signál slábl a systém byl snadno rušitelný. Použití samotného autopilota také nevyhovovalo, kvůli malé přesnosti. Čelomejova OKB-51 dokázala při pokusné střelbě na cíl vzdálený 120–160 km zasáhnout letounovými střelami plochu 20 × 20 km s pravděpodobností 0,6. To bylo málo i na jadernou hlavici.

Nejvhodnější by byl inerciální systém navedení s gyroskopickými plošinami. Jenže v té době se v SSSR gyroskopické plošiny teprve začínaly vyvíjet a navíc se vyznačovaly poměrně velkými rozměry. Proto byl navržen kombinovaný systém navedení.

Na palubě Ch-20 byl autopilot. Cílové údaje se mohly upravovat na základě výstupu z radiolokátoru JaD a radiometrické soupravy mateřského letounu. Radiolokátor JaD sloužil k navigaci a vyhledávání cílů. V případě, že samotný cíl nebyl dostatečně kontrastní v RL pásmu, mohl se k navedení použít jiný orientační bod. Radiolokátor potom zajišťoval navedení automaticky i s příslušnou předem zadanou opravou.

Konečné řešení

Typický útok probíhal takto. Ve vzdálenosti 600 km od cíle došlo k vypuštění Ch-20. Ale radiolokátor JaD zaměřoval cíl maximálně na vzdálenost 350 až 450 km. Ch-20 řídil v první fázi letu autopilot, až do místa, kde osádka bombardéru dokázala identifikovat cíl. V další fázi letu se trajektorie opravovala na základě údajů radiolokátoru. Na tomto úseku se jednalo o automatické radio-povelové řízení.

Ve vzdálenosti 70 km před cílem, kde již hrozilo rušení signálu, se opět zapínal autopilot, který střelu navedl na poslední známé koordináty cíle. Nepřesnost zásahu v řádu několika kilometrů byla kompenzována účinností jaderné hlavice. V té době se mateřský bombardér pohyboval ve vzdálenosti 250 až 300 km od cíle, tedy mimo dosah tehdejší PVOS.

Dalším krokem byl vývoj nosiče. Jeho projekt předložila Tupolevova konstrukční kancelář ke schválení 26. října 1954. Na podzim 1955 schválili zástupci vojenského letectva plnorozměrnou dřevěnou maketu. Největší změnou proti Tu-95 byla „baňatá“ příď s dvěma anténami radiolokátoru JaD. Navigátor se ze zaskleného kokpitu přestěhoval za stanoviště pilotů.

Řízená střela Ch-20 byla přes 15 metrů dlouhá (pro porovnání MiG-21 14,5 m), takže se musela zvětšit pumovnice. Přesto se Ch-20 dovnitř nevešla a Tu-95K ji nesl v polozapuštěném stavu pod trupem na speciálně vyvinutém závěsníku BD-206 (Bomboděržatěl) s nosností 12 tun. Pro snížení odporu byl v přední části pumovnice aerodynamický kryt, který se před vypuštěním Ch-20 zatáhl do trupu. Zároveň s tím se BD-206 vysunul o 95 cm dolů.

Podvěšování Ch-20 bylo pracné. Pod trup Tu-95K se téměř nevešla.

Daní za zvětšení pumovnice bylo snížení objemu trupových palivových nádrží. Pro spuštění motoru Ch-20, jeho ohřátí a ustálení rovnoměrného chodu byla mezi přepážkami 45 až 51 instalována přídavná nádrž na 500 l leteckého petroleje, napojená jednocestnými ventily na palivovou soustavu Ch-20. Před odhozem se dodávka paliva z bombardéru přerušila. Kromě toho bylo nutné nainstalovat měniče pro napájení palubní elektroniky Ch-20.

Prototypy Tu-95K vyráběl závod č. 18 v Kujbiševě. Draky měly čísla 401 a 404. Přestavba začala 1. března 1955 a ukončena byla 31. října. První Tu-95K vzlétl 1. ledna 1956, druhý prototyp v létě téhož roku. Do 24. ledna 1957 procházely oba stroje továrními zkouškami. První sériový Tu-95K byl vyroben v březnu 1958. Výroba probíhala až do roku 1962 a celkem dala 48 strojů Tu-95K a tři cvičné Tu-95KU (Učebnyj).

Později se během vojskových zkoušek ukázalo, že zmenšení palivových nádrží, velká hmotnost a velký aerodynamický odpor Ch-20 snižují dolet Tu-95 na 2 000 km. I při použití základen na Dálném východě nebo severu se americké cíle ocitaly na samé hranici doletu Tu-95K. Proto přišla verze Tu-95KD (Dalnyj) vybavená systémem doplňování paliva za letu a aparaturou Pritok pro komunikaci s tankovacím letounem. Testy Tu-95KD byly ukončené 30. ledna 1962. Z výrobní linky sjelo 23 nových Tu-95KD. Starší stroje se na verzi KD přestavovaly během revizí ve výrobním závodě.

Zkušební analogy

Naváděcí systém Ch-20 se testoval na dvou letounech MiG-19, přestavěných v OKB-155 na zkušební stroje SM-20/II. Protože na sovětských psacích strojích většinou nebyl znak I, pro napsání římské II, používaly některé písařky П (P) z azbuky. Tím vznikl dojem, že jde o dva odlišné stroje a hned vznikla legenda, že P znamená Pilotirujemyj, tedy pilotovaný, zatímco druhý měl být logicky bezpilotní. Pilotované však byly oba.

Zkušebními piloty byli slavný Achmet Chan Sultan a V. G. Pavlov. Během roku 1957 provedly oba letouny 27 letů se samostatným vzletem a 32 s odhozem z mateřského bombardéru. V následujících letech se kromě samotné funkce naváděcího systému testovala jeho odolnost proti rušení. Oba letouny uskutečnily v rámci programu K-20 přes 150 vzletů.

Letoun analog SM-20/II

Od 6. června 1957 do 29. července 1958 probíhaly testy prototypu Ch-20. Při vyhodnocování výsledků se používal první sovětský počítač BESM-1 (Bolšaja Elektronno Sčotnaja Mašina) umístěný v institutu jemné mechaniky Akademie věd SSSR. V roce 1959 dostala stejný počítač i Mikojanova konstrukční kancelář.

17. března 1958 se uskutečnil první odpal Ch-20. Bohužel nepříliš úspěšný, protože střela kvůli závadě na systému snímání a vyhodnocování statického tlaku nedosáhla stanovené výšky letu a tím pádem ani požadovaného doletu. V dubnu se uskutečnil další odpal a v červenci další dva. Následně šla Ch-20 ke státním zkouškám. V létě 1958 si Tu-95K a Ch-20 prohlédl tehdejší první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov, který řešení ocenil, což bylo dobré znamení. Podobná návštěva u Mjasiščevovy OKB-23 vedla k jejímu rychlému rozpuštění.

Společné státní a vojskové zkoušky začaly 15. října 1958 a skončily 1. listopadu 1959. Celkem bylo provedeno 16 odpalů Ch-20 z čehož bylo 11 hodnoceno jako úspěšných, v některých případech s drobnými připomínkami k přesnosti zásahu. Kromě toho se objevily některé nedostatky, provázející vývoj každého systému.

Ve velkých výškách se objevovaly problémy se spouštěním „promrzlého“ motoru Ch-20. Hluboce podchlazený kerosin nechtěl hořet. Palivovou soustavu doplnila malá nádrž na obyčejný benzín BA-70, s kterým se dal motor snadno spustit. Jakmile se ohřál problémy pominuly.

Komplex K-20 byl oficiálně zařazen do výzbroje nařízením rady ministrů z 9. září 1960. Výroba prvních Ch-20 probíhala ve výrobním závodě č. 256 v Dubně. Sériová výroba byla přestěhovaná do závodu č. 86 v Taganrogu.

Zvětšení ráže

Mezitím SSSR uskutečnil výbuch mnohem účinnější termonukleární bomby RDS-37. Logicky přišel požadavek na změnu bojové hlavice ze štěpné na fúzní, s ráží 2 Mt tritolového ekvivalentu. Upravená řízená střela byla označena Ch-20M (Moděrnizirovannaja).

Termojaderná hlavice byla umístěna ve speciálním hermeticky uzavřeném kontejneru, zvaném „ampule“, v přední části střely Ch-20. Kontejner udržoval stálou teplotu a vlhkost, potřebnou ke správné funkci hlavice. Při pozemním výbuchu hlavici odpaloval kontaktní zapalovač, při vzdušném barometrický, nastavený na požadovanou výšku. Poslední možností bylo povelové odpálení kódovaným radiovým signálem.

Před odpalem se pomocí speciálního kódovacího stroje na palubě Tu-95K odblokovala bojová hlavice Ch-20. Kódy vydával pověřený náčelník generálního štábu. Svolení k jejich použití vydával také generální štáb.

První řízené střely Ch-20 dorazily spolu s Tu-95K k 1006. TBAP (Tjažolyj Bombardirovočnyj Avia Polk) v Uzinu v srpnu 1959. Do konce roku dostaly první Ch-20 ještě 1226. TBAP v Semipaltinsku a 182. gardový TBAP v Mozdoku. Od února 1963 začaly na základnu v Uzinu přicházet první Tu-95MK s modernější avionikou.

Tu-95K s podvěšenou červenou Ch-20 v Tušinu. Dobře je vidět aerodynamický lryt, který zmátl pozorovatele.

V roce 1961 se 16 letounů 1006. TBAP zúčastnilo letecké přehlídky v Tušinu. Nesly podvěšené Ch-20M nastříkané lesklou rudou barvou. Aerodynamické kryty vstupů vzduchu vedly západní pozorovatele k mylné domněnce, že střela používá radiolokační samonavádění. Tato pověra přetrvávala až do 90. let. Bez komentáře ponecháme fantazírování o tom, že Ch-20 je upravený MiG-19 nebo dokonce Su-7.

Na začátku 60. let obě strany vážně počítaly s možností vzájemných jaderných úderů. Na obou stranách byly ve vzduchu bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě. V případě Ch-20(M) bylo udržování nepřetržité bojové pohotovosti mimořádně náročné. Příprava „rakety“ trvala 22 hodin. Zahrnovala tankování paliva, kyslíku a dusíku, motorovou zkoušku, montáž bojové hlavice a její přezkoušení (z bezpečnostních důvodů se skladovala odděleně), testy palubní naváděcí soustavy a řadu dalších úkonů. Pro představu, jen při montáži kýlu, který se montoval až dodatečně, protože jinak by Ch-20 neprošla pod trupem Tu-95K, se utahovalo na předepsaný moment více než 100 šroubů.

Součástí bojové přípravy se staly pochopitelně i ostré střelby. Vzhledem k ceně jedné střely se primárně spotřebovávaly staré typy Ch-20, nebo Ch-20M před koncem životnosti. Při ostrých střelbách se používaly konvenční trhavé hlavice. O intenzitě výcviku svědčí údaj 182. gardového TBAP, kde osádky Tu-95K provedly od ledna do října 1962 celkem 19 ostrých odpalů a patnáctkrát zasáhly cíl.

Lovci lodí

V polovině 60. let již byly řízené střely Ch-20 považované za zastaralé pro útoky na pozemní cíle. Mohl za to především nárůst výkonů prostředků PVO. Nadzvukové stíhačky dokázaly napadat bombardéry ve vzdálenosti 1 000 až 1 200 km od základen, tedy mimo dosah střel Ch-20. O prostředcích zónové obrany například CIM-10 Bomarc nebo MIM-14 Nike Hercules, které dokázaly Ch-20 sestřelit, ani nemluvě. Balistické rakety byly jako prostředek dopravy jaderných hlavic na cíl spolehlivější, rychlejší a neohrožovala je PVO.

Novým úkolem pluků vyzbrojených řízenými střelami Ch-20 se stalo ničení bojových skupin letadlových lodí CVBG (Carrier Battle Group). Při tomto nasazení se osádky Tu-95K učily spolupracovat s průzkumnými Tu-95MR. Postupně se podařilo snížit dobu přípravy Ch-20 na čtyři hodiny, protože útoky na námořní cíle vyžadovaly výrazně vyšší flexibilitu, než stálá pohotovost strategických sil.

První pokusy se sledováním hladinových cílů pomocí palubního radiolokátoru probíhaly při letech na Barentsovým mořem. Osádky dokázaly vyhledávat lodě NATO na vzdálenost 300 ař 450 km, podle velikosti plavidla. Na základě toho, došli konstruktéři k závěru, že nasazení K-20 proti CVBG je možné.

Bokorys Ch-20M

Na základě iniciativy obou OKB a velení letectva proběhly cvičné střelby, kde CVBG imitovaly dva křižníky, pět torpédoborců a dvě fregaty ze stavu Severní floty. Plavidla imitovala činnost CVBG ohrožené jaderným úderem a zaujala volnou formaci zhruba 22 km dlouhou a 10 km širokou. Útok prováděla šestičlenná letka Tu-95K.

Vyhledávání cílů komplikovaly vlny na hladině, které způsobovaly falešné odrazy, takže operátoři museli navádět řízené střely ručně. Odpaly se prováděly z výšky 10 až 12 km ve vzdálenosti 350 až 360 km od lodního svazu. Protože na lodích byly standardní posádky, měly Ch-20 upravený naváděcí systém tak, aby dopadly 15 km za cílem. Dostatečně přesně „zasáhla“ jen každá třetí řízená střela.

Nicméně pokus byl hodnocen jako úspěšný. Ráže termojaderné hlavice zaručovala zničení cíle i při několikakilometrové odchylce. Pokud nebyly lodě potopené, měly vyřazenou elektroniku, takže se počítalo, že je dorazí Tu-16 nebo lodě VMF (Vojenno Morskoj Flot).

V této roli vydržely Ch-20 ve výzbroji až do roku 1991, kdy byly na základě smlouvy START 1 (Strategic Arms Reduction Treaty) o omezení strategických zbraní vyřazeny po více než 30 letech z výzbroje. Navzdory zastaralosti systému dosahovaly osádky do posledních chvil vysokých standardů. Při posledních ostrých střelbách 1006. TBAP v roce 1987 neselhala ani jedna z vypuštěných střel a všechny osádky skórovaly v cílové ploše. To však nic nemění na skutečnosti, že podobný systém AGM-28 Hound Dog byl v USA vyřazen ze služby o dvacet let dříve.

  • Nejčtenější

„Nadzvukový strategický bombardér“ Mjasiščev M-50 byl falešným strašákem

V roce 1959 vzlétl prototyp vizuálně zajímavého stroje Mjasiščev M-50. Sověti chtěli nadzvukový letoun pro dopravu...

Až dostaneme západní tanky, Rusové budou zase utíkat, říkají vojáci

Exkluzivně V těchto dnech se s napětím očekává rozhodnutí ve věci poskytnutí německých tanků Leopard 2 obráncům Ukrajiny, kteří...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Několik důvodů, proč (ne)přejít na Windows 11

S novým počítačem pracujícím na Windows dnes automaticky dostanete nejnovější verzi tohoto operačního systému. Avšak...

Český fyzik: Jaderná fúze může způsobit energetickou revoluci, jež změní svět

Rozstřel Český vědec Milan Holec je součástí týmu, který se postaral o přelomovou událost ve fyzice. Vědcům se totiž v prosinci...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

NASA se bojí výbuchu Starship. SpaceX tak připraví další rampu pro Crew Dragon

Floridská odpalovací rampa LC-39A je v současnosti jediná, odkud SpaceX může provádět starty kosmické lodi Crew Dragon...

Přes 30 let s Rusy. Nechtějí válku, ale víc nechtějí prohru, říká byznysman

Premium S Ruskem se Jiří Anderle poprvé seznámil v roce 1986, kdy jako turista navštívil Kavkaz. O deset let později začal do...

Největší zlo jsou cukry, tuky tělo potřebuje, říká výživový specialista

Premium Výživová doporučení se mění. Dokonce i tuky, které bývaly na černé listině, už jsou brány na milost a staly se součástí...

Fotbal se mění, Slavia také. Trpišovský exkluzivně o trendech i návratu Stancia

Premium Když se ve chvilce volna vyrazil projít po pískovcových útesech a díval se, jak do skal narážejí mořské vlny, hlavou mu...

Stíhací hydroplány nasadili do bojů druhé světové války pouze Japonci

Pro stíhací hydroplány už ve druhé světové válce příliš místa nebylo. Z celkem čtyř typů druhoválečných plovákových...

Vánoce pod palbou. Jak slavili vojáci za druhé světové války

Vánoce na západní frontě byly „lepší“ než na té východní. Ale veselé nebyly na žádné frontě. V každém případě si každý...

Konvertoplán Valor byl vybrán za nástupce legendárních vrtulníků Black Hawk

V prosinci 2022 přišel významný milník v projektu konvertoplánu Bell V-280 Valor. Společnost Bell Textron se svým...

Tma, zima, krev ale i Starlink. Byli jsme u výcviku taktické medicíny

Od března 2022 sledujeme skupinu českých profesionálních záchranářů, kteří se rozhodli pomáhat na Ukrajině. Jejich...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Ještě jí není ani pětadvacet a už podniká. Našla díru na trhu

Ještě jako studentka textilní fakulty vymyslela moderní a ekologický způsob praní prádla, prací papírek. Když na vývoj...

Evropu čeká nemovitostní zvrat, varují experti. Hrozí potíže s financemi

Problémy s financováním exkluzivních staveb v evropských metropolích naznačují, že by Evropu mohl na realitním trhu...

Přání bank je vyslyšeno. Za předčasné splacení hypotéky si lidé připlatí

Premium Pravidla pro předčasné splacení hypotéky se změní. Banky si budou moci účtovat nejen administrativní náklady v...

Z šestnáctileté dívky se vlivem vzácného onemocnění stala stařenka

Raizel Grace Calago z Filipín se ještě před dvěma lety účastnila soutěže krásy. Dnes ale vypadá jako padesátiletá žena...

Holmesová má jít do vězení, ne žít v luxusním sídle, stěžují si žalobci

Nepravomocně odsouzená podvodnice Elizabeth Holmesová má v dubnu nastoupit do vězení, aby si odpykala jedenáctiletý...