Letoun, o kterém bude řeč, je zajímavý tím, že jeho drak vznikl původně jako strategický bombardér. Na jeho základě byl postaven civilní dopravní letoun, který následně posloužil další rozsáhlé přestavbě na vojenský stroj. Takovýto dvojitý přerod není v historii letectva příliš obvyklý.
Nejžhavější období studené války
AWACS (Airbone Warning and Control System) jsou létající systémy včasné výstrahy a velení, používané pro vyhledávání a identifikaci vzdušných (případně hladinových) cílů a navádění vlastního letectva. Radiolokátor umístěný na nosném letounu umožňuje monitorovat oblasti za radarovým horizontem. |
V polovině padesátých let stály na Zemi proti sobě dva znepřátelené tábory. Oba vlastnily jaderné zbraně a oba měly prostředky pro jejich dopravu nad území protivníka. Nejkratší cestou byl přelet severního pólu. Kterýkoli bombardér s jadernými zbraněmi byl schopen vymazat z mapy libovolné město. Pro obránce tím vznikla nutnost bránit severní přístupy. V SSSR to byla obrovská území, kde bylo minimální osídlení a dost kruté podmínky pro život.
Teoreticky bylo možné vybudovat síť pozemních radiolokačních stanic, ale jejich výstavba a udržování v chodu by bylo nákladné. Zvažovala se možnost zavěsit radiolokátory pod obrovské upoutané balony, ale těm nesvědčilo nehostinné severské klima. Jednodušší cestou se jevilo umístění radiolokátoru na dostatečně výkonný letoun.
Tehdejší přehledové radiolokátory byla objemná, mnohatunová zařízení, která mohl nést jen čtyřmotorový letoun s prostorným trupem. V té době měla v SSSR největší zkušenosti se stavbou takových strojů Tupolevova OKB-156 (Opitnoje Konstruktorskoje Bjuro).
Prototyp bombardéru B-52
Na základě zpravodajských informací o výkonech nových amerických strategických bombardérů B-52 Stratofortress bylo velení ozbrojených sil přinuceno přeorganizovat celou PVOS (protivzdušná obrana státu). V červenci 1958 byly zadány objednávky na konstrukci dálkových stíhacích letounů Tu-128. Vyhledávání cílů a navádění stíhačů měl zajistit první sovětský létající systém včasné výstrahy, který dostal krycí označení Izdělje L.
Technické parametry nového systému byly definovány takto: vytrvalost 10 až 12 hodin, vzdálenost zjištění cíle typu strategický bombardér – nejméně 300 km, taktický bombardér – 200 km, s přenosem informací na pozemní velitelské stanoviště na vzdálenost 2 000 km. Letové zkoušky měly být zahájeny v prvním čtvrtletí roku 1961. Vyhledávání cílů měla zajistit radiolokační stanice Liana, jejímž základem byl tehdy nejmodernější pozemní radiolokátor P-30, pracující v centimetrovém pásmu.
Tupolev Tu-95
Nejvýkonnějším letounem, tehdy dostupným v SSSR, byl Tu-95, vyvíjený jako protiváha americkým B-52. Jediný parametr, který nevyhovoval, byl vnitřní objem přetlakové části trupu, protože většinu tvořily nepřetlakové pumovnice a prostor trupových nádrží. I kdyby byl přetlakový celý trup, kvůli malému průměru se dovnitř nevešly bloky radiolokátoru, které vyžadovaly klimatizaci, o jeho obsluze ani nemluvě.
